V dílně ostravského paneláku vznikají krásné kožichy nejen pro světoznámé filmy

​Své zakázkové kožešnictví má ve zvýšeném přízemí vysokého paneláku poblíž porubského nákupního střediska Duha.

Tam mezi krabicemi s liščími či králičími kožkami tvoří své ručně šité kostýmy, zkouší je na zákaznících nebo je doslova na koleně šije třeba pro filmovou produkci.

Ano, vyučená kožešnice Lenka Kapustková v tomto svém malém kožešnictví Martes ušila kožešinové kostýmy pro televizní film o Karlu IV., historické filmy nebo třeba pro úspěšné drama Nabarvené ptáče Václava Marhoula.

„Mám tady trochu nepořádek, to ten koronavirus. Někdy jsem při lockdownu zkoušela své kostýmy na lidech třeba i na panelákovém schodišti. Vytáhla jsem zrcadlo před vstupní dveře a bylo to,“ usmívá se Lenka Kapustková. „Snad už je tomu konec. Jsem ráda, že se lidé očkují, už jsem také očipovaná,“ směje se.

Lenka Kapustková. Foto: Petr Broulík

K historickým kostýmům ji přivedl syn, když bral ve škole husity

Své kožešnictví v porubském paneláku otevřela už před osmadvaceti lety, první historické kostýmy ušila asi před osmnácti lety.

„Můj syn tehdy propadl jako kluk historii, když brali někdy v páté třídě husity. Začal časem jezdit na různé historické akce, a protože byl ještě dítě, jezdila jsem s ním. A začala jsem tak i díky němu studovat historii kožešnického řemesla a šít nám kostýmy. Protože tyto repliky kožešinových kostýmů vyrábí v republice málokdo, našli si mě časem i filmaři,“ líčí Lenka Kapustková.

A dodává, že její syn studoval historii a archeologii a nyní vyrábí napodobeniny historických šperků.

Vůbec první přesné historické kostýmy ušila Lenka Kapustková pro sebe a syna na akce historické skupiny projektu Curia Vítkov. Její členové u Chrastavy na Liberecku postupně budují už asi dvacet let repliku středověkého dvorce, což byl ve 12. století v českých zemích specifický typ šlechtického sídla.

Kromě historických kostýmů šila i pro fantasy e-shop

Vedle budování velmožského dvora a řemeslnické osady se členové projektu Curia Vítkov věnují právě i výrobě replik dobových oděvů. A jsou na historickou přesnost opravdu přísní.

„Teď už se tam i točí i filmy a pořádají velké historické akce. U mě si pro rekonstrukci jedné bitvy, která se odehrála v prosinci, nechali šít liščí kožich, který si tehdy rytíři dávali přes zbroj. Ten jsem celý šila kompletně ručně. Prý měl podle dobových zápisů na kožichu tisíc děr. Prakticky se na něm rozpadl. Ale přežil to,“ popisuje Lenka Kapustková, která kromě historických kostýmů ušila i řadu kostýmů ve stylu fantasy, pracovala totiž jistou dobu pro fantasy e-shop.

Naučila se postupně šít kostýmy jako někdejší kožešníci. Pomohlo jí i to, že se vyučila v osmdesátých letech moderní kožešnické řemeslo a ruční šití a později pracovala třeba pro Míroděv, tam se v dílně naučila šít i malé zakázky.

Nástroje kožešníků se od středověku moc nezměnily

Lenka Kapustková ví o historii šití z kožešin v Čechách mnohé. „Jména prvních kožešníků známe už z raného středověku, už tehdy se jednalo o specializované řemeslo. K vzestupu řemesla pak dochází ve 13. století zakládáním měst a řemeslných cechů. Kožešníci k nám tehdy přicházeli hlavně z Německa a řemesla šla nahoru. Nástroje byly téměř stejné jako dnes, nůžky kožešnické nože a kleště, na Slovensku se používaly na vesnicích ještě do poloviny minulého století kožešnické kosy,“ říká a dodává, že jednu si také nechala pro svou kožešnickou dílnu vyrobit.

Z filmu Hlas pro římského krále. Foto: Česká televize

„Je to lavice, kde se sedí obkročmo, a kterou se protahují kůže, aby se měkčily. Práce na ní je fyzicky náročná.“

Říká, že v českých zemích pomohl hodně kožešnictví v 16. století šlechtic, rytíř Přibík Jeníšek z Újezda, který si zval často kožešníky na své panství a nechal celý postup výroby v tomto řemeslu zapsat.

„A vše se pak dochovalo díky spisovateli Zikmundu Winterovi, který se v 19. století kromě psaní historických románů zabýval i řemesly a tradicemi,“ říká majitelka kožešnictví.

Její kožichy s hermelínem doprovodily „novou“ korunovaci Karla IV.

Lenka Kapustková už vytvořila třeba kožešinové kostýmy s hermelínem pro rekonstrukci korunovace krále Karla IV., která se před pěti lety uskutečnila v chrámu sv. Víta v Praze.

Nejvíce kožešinových kostýmů ušila pro skupinu, která rekonstruuje dvůr české královny Elišky Rejčky na Královéhradecku. „Mají samé drahé královské kostýmy, brokáty si na ně vozí až z Indie nebo z Číny. A tam jsou kožešiny nutné, tam se nešije z obyčejných ovčích kožešin. Jednou za rok mají turnaj, to je pěkná akce a vypadá moc dobře,“ říká majitelka kožešnictví, která se právě při práci pro Elišku Rejčku dostala k filmařům, když pro skupinu šila hranostajové pláště.

Filmaři chtěli falešný hermelín, pravý je drahý

Kožešinové kostýmy Lenky Kapustkové se objevily ve výpravném historickém televizním filmu o Karlu IV. nazvaném Hlas pro římského krále. Tam spolupracovala s kostýmní výtvarnicí Alenou Schäferovou.

„Hledala tehdy někoho, kdo by jí udělal do filmu falešný hermelín, protože na pravý za stovky tisíc televize neměla. Hledala krejčí v Americe i ve Švédsku a pak si vygooglila mne v Ostravě,“ usmívá se Lenka Kapustková.

Oslovila ji také produkce českého filmu 7 dní hříchu a horolezeckého dramatu Tenkrát v ráji. „Tam se pořád něco šilo a pořád jsem seděla za šicím strojem a upravovala něco, s čím se za hodinu točilo,“ vzpomíná a otevírá krabici s bundou, která ji poslala kostýmní výtvarnice z Prahy ke zkrácení a úpravám. „Ten film se bude točit někde tady, jmenuje se to Volha a má se odehrávat někdy v sedmdesátých letech minulého století,“ říká kožešnice.

Z filmu 7 dní hříchu. Foto: Dan Krzywoň

Šila kožichy pro Nabarvené ptáče, ale film ještě neviděla. Je drsný

Kostýmní výtvarnice Helena Rovná z Prahy vytvořila a zařizovala kostýmy také k Nabarvenému ptáčeti Václava Marhoula. „Já pro ten film šila ale jen kožichy, látkové věci si paní Helenka nechala šít někde jinde,“ říká Lenka Kapustková, která pro Nabarvené ptáče ušila jeden dětský kožich, v druhém jejím kožešinovém kostýmu ve filmu vystupuje čarodějnice.

„Ale já jsem ten film neviděla, protože je to prý tak drastický film, že mě všichni odrazovali, ať na to nechodím, že z toho nebudu měsíc spát. Protože jsem hypersensitivní,“ usmívá se majitelka kožešnictví Martes. Z vyprávění výtvarnice si však pamatuje, že při natáčení některých scén na Ukrajině byl barrandovským kostymérům k dispozici sklad filmových kostýmů někde v Kyjevě.

„A ona mi vyprávěla, že to tam bylo šílené. Že ty kostýmy nevisely, ale ležely na hromadách nebo v truhlách a v tom se museli přehrabovat. Když si některé kostýmy chtěli naši filmaři prohlédnout a zvedli je, tak z nich lítaly hejna molů. Kvůli tomu Helenku obdivuji, co někdy vydrží. Ale film dopadl dobře a získal různá ocenění,“ pochvaluje si Lenka Kapustková a zvažuje, že se na něho jednou podívá. „Aspoň na ten kousek s čarodějnicí, co má můj kožich,“ usmívá se.

Při sledování historických filmů hledá chyby v kostýmech

Bavila ji však také práce na filmu Tenkrát v ráji,. "Protože je z války a o horolezcích a mí rodiče lezli po skalách od roku 1958. Takže to mě také zajímalo a opět jsem obdivovala herce, protože pro ně natáčení a lezení bylo hodně fyzicky náročné. Protože tehdy bylo horolezectví úplně jiné, nosily se jiné materiály,“ usmívá se.

Z filmu Hlas pro římského krále. Foto: Česká televize

Je i pozornou divačkou historických filmů. „Dívám se a někdy najdu i chybu v kostýmech nebo poznám, když použijí špatnou kožešinu. Ale vím, jak filmy vznikají, jaké mají někdy napjaté rozpočty a jak se někdy scéna musí kolikrát narychlo připravit ze dne na den. A pokud scéna jako celek působí dobře, tak není podstatné, že jsou na kostýmu nějaké chyby. Důležité je, jak film na člověka působí a co mu řekne,“ říká odbornice na kožešinové kostýmy.

Dodává však, že kostýmy dnes musejí být lepší i proto, že televizní obrazovky jsou dnes větší a obraz na nich je dokonalejší. „Je na nich totiž vidět všechno. A vidíte na nich více než v reálu. Takže kostýmy dnes nemohou být šité ležérně, musíte si na to dávat pozor,“ říká.

Kdysi se běžně nosily vlčí kožichy, s liškami to bylo horší

Lenka Kapustková říká, že šití kostýmů pro filmy se trochu míjí s realitou. „Musí ladit s postavou, pro kterou kostymér oděv šije. Musí ji charakterizovat. Mě třeba opravdu bavil Hlas pro římského krále, protože období vlády Karla IV. mě hodně zajímá. A k tomu období kožešiny prostě patří. A dělaly se velmi krásné kostýmy, třeba pro hlavní reprezentativní postavu Karla IV. Nebo pro francouzský dvůr, Tam musely být i reprezentativní kožešiny. A ty tehdy nosili všichni, i ti nejchudší. I ti nejchudší měli aspoň jeden kožich v rodině. Nebyly péřovky. Lidé se i při spaní zakrývali kožešinami, “ říká Lenka Kapustková.

„Drtivá většina kožešin byla z vlastních zdrojů, tedy kožešiny ovčí, kozí, nebo třeba vlčí. Protože těch ve středověku bylo tolik, že je lidé mohli chytat a střílet prakticky na potkání. Lidé nosili v zimě vlčí kožešiny běžně, s liškami už to bylo horší. Lesy tou dobou již byly panské a lov v nich přísně zakázán. Pro škodnou, tedy vlka, to ovšem neplatilo.“

Při koronaviru prodávala Lenka Kapustková hodně přes e-shop, lidé si u ní nechali opravovat ošacení. „Sem tam nějaký kožich ušiju, ale spíše lidé chtějí na zimu kožešinové čepice a ušanky, lemy na bundy a hodně šiju kožešinové vesty ze starých kožichů. Potom rukavice, pletené ušanky s kožešinou a šály,“ říká.

A ukazuje „hromadu lišek“ ve velké krabici. „To jsou ale zbytky kožešin lišek. Musím vymyslet, co s nimi. Naše lesní lišky používám při práci asi nejvíce na ušanky a čepice z lišek. A potom skandinávské mývalovce, protože ti mají dlouhý chlup a používám je na kapuce, králičí kožky používám také na ušanky,“ říká kožešnice, která však vyrábí z kožešin i šperky či náušnice.