Utekla z pekla v Buči, teď v Ostravě pomáhá postiženým a učí jógu

Valentýna Pavljuk je matkou čtyř dětí a manželkou vojáka Ozbrojených sil Ukrajiny. Plnohodnotná invaze zastihla její rodinu ve městě Buča. Naštěstí se jim podařilo včas odjet a uniknout peklu, které přinesli Rusové.

Dnes Valentýna žije a pracuje v Ostravě. Během tří let se postavila na vlastní nohy: pracuje jako fyzioterapeutka a otevřela si vlastní skupiny fly jógy, což jí umožňuje uživit rodinu.

První výbuchy, nepřátelské vrtulníky nad domem v Buči a zprávy od přátel z armády — tak rodina Pavljukových pochopila, že začala plnohodnotná válka. Hlava rodiny, veterán ATO Rostyslav, se s válkou setkal už v roce 2014 na Donbase. Tehdy se dobrovolně přidal k ukrajinské armádě, aby bránil zemi před Ruskem. Když začala invaze, znovu situaci zanalyzoval, promluvil si s kamarády z jednotky a pochopil: nepřítel brzy dorazí až k jejich domu. Rodinu bylo nutné okamžitě evakuovat.

Právě v té chvíli Valentýně zazvonil telefon z Česka. Valentýna vzpomíná: „Na podzim před invazí jsem byla na kurzech v Ostravě, v rehabilitačním centru Arkáda. A jeho ředitel Miloš Svoboda mi tehdy zavolal a řekl, ať vezmu děti a jedu do Česka. Měli jsme obrovské štěstí. Byl to jako telefonát anděla strážného, který nás zachránil, celou naši rodinu.“

V malém autě, společně s velkým labradorem, vyrazili lesními cestami, protože hlavní silnice už byly obsazené Rusy. Když dorazili do Lvova, Rostyslav a přítel nejstarší dcery šli rovnou na vojenskou správu.

Manžel mohl odjet, ale řekl: budu bojovat

„A my jsme pokračovali dál. Přestože jako otec čtyř dětí měl manžel právo vycestovat s námi. I on je fyzioterapeut a mohl by v Česku pracovat. Ale bylo to jeho rozhodnutí — a já ho respektuji. Tehdy mi řekl: ‚Já už bojovat umím, stát nemusí utrácet peníze za výcvik někoho nového.“

První měsíce v Česku si Valentýna vybavuje se slzami v očích a velkou vděčností — za podporu ostravských kolegů, kteří jí pomohli s dokumenty i hledáním bydlení. Nejprve žila rodina v Novém Jičíně, kde je vřele přijala místní komunita, později se přestěhovali do Ostravy. Právě tam Valentýna začala pracovat jako fyzioterapeutka v rehabilitačním centru, kde kdysi absolvovala kurzy.

Foto: Olesya Hnatyuk

„Pamatuji si, že 3. března jsem dostala vízum a 5. března mi z Arkády zavolali, že mají pacienty, ale chybějí jim terapeuti. Tehdy bylo hodně pracovníků nemocných. A tak jsem začala — s jednou pacientkou, holčičkou. A právě tehdy jsem poprvé cítila, že to asi zvládneme, že všechno bude nějak v pořádku. Že nejsem sama. A že mám podporu.“

Už více než tři roky Valentýna pomáhá pacientům s dětskou mozkovou obrnou, genetickými mutacemi nebo po těžkých úrazech obnovit pohybové schopnosti i kvalitu života.

„Je to práce, kterou jsem dělala i na Ukrajině — a tady v ní pokračuji. Je to pro mě velmi důležité. Nostrifikace diplomu trvala dlouho, ale pomohli mi čeští kolegové i rodiče mých pacientů. Nevadilo jim, že jsem tehdy nemluvila česky. Mluvila jsem polsky, trochu slovensky. A asi po třech měsících mi hlavní terapeutka řekla: "Konečně ti začínáme rozumět.“

Fly jóga pomáhá Valentýně nevyčerpat se

První měsíce se Valentýna doslova obklopila češtinou: sledovala a poslouchala pohádky, filmy, rádio, zprávy. Byl to stres, ale zvládla ho. Pak přišel další krok: realizace vlastního projektu s fly jógou.

Před válkou měla v Kyjevě vlastní studio. V Česku to začalo jedním inzerátem na Facebooku — studio v Opavě hledalo trenéry.

„Napsala jsem majitelce, že vyučuji fly jógu, že jsem z Ukrajiny a měla jsem vlastní studio. Odpověděla rychle, že ji to zajímá. A že pokud mi nevadí, že studio je v Opavě, rádi se mnou budou spolupracovat. Tak jsem získala druhou práci — také oblíbenou. A díky fly józe mohu obnovovat sama sebe. Práce fyzioterapeuta je fyzicky náročná — pacienty musím zvedat, přenášet. Je to zátěž na celé tělo. A fly jóga mi pomáhá se nevyčerpat.“

Foto: Olesya Hnatyuk

Humanitární pomoc z Česka čerpala Valentýna jen prvních pět měsíců. Dnes je registrovanou OSVČ, platí daně a zcela se stará o svou rodinu. Inspiruje i další Ukrajinky, aby se nebály podnikat: „Někdo peče dorty, někdo dělá manikúru, masáže, trénuje. Stačí si vybrat to, co umíte dělat dobře. Čeští klienti to ocení. Když milujete svou práci a jdete si za svým — přinese to výsledky.“

Dnes Valentýna pracuje deset až dvanáct hodin denně, aby dosáhla na příjem potřebný pro získání dlouhodobého pobytu v Česku. Ještě před rokem a půl byla připravena vrátit se na Ukrajinu. Dnes ale spojuje svou budoucnost s Českem — především kvůli vzdělání svých dětí.

„Udělám teď všechno pro to, aby moje děti dostaly základní vzdělání tady. A až jim bude osmnáct, samy se rozhodnou, kde chtějí žít. Hodně mluvíme s Dmytrem o výběru povolání, příští rok jde do deváté třídy. Nedávno řekl, že chce být vojákem jako táta. Začala jsem sbírat informace o školách s vojenským zaměřením. Možná se tady přidá k české armádě, získá potřebné znalosti. A pokud se rozhodne, že chce sloužit Ukrajině — vrátí se připravený.“

Příběh Valentiny je příkladem ženské odvahy, která se nezlomí ani tváří v tvář těm největším výzvám. Její cesta není jen útěk před válkou, ale také vědomá volba žít, podporovat ostatní a budovat budoucnost s láskou a důstojností. Mezi ztrátami a novými začátky vytváří prostor síly a péče – pro sebe, své děti a ty, kdo jsou kolem ní. Její zkušenost dokazuje: i v těch nejtemnějších časech lze najít světlo – a stát se jím pro druhé.