Utekla před válkou na Ukrajině, v Ostravě se naučila řídit autobus

Příběh Anzhely Kholodniak je vyprávěním o odvaze, vytrvalosti a touze žít. Je to příběh Ukrajinky, která se nebála začít znovu v cizí zemi a dokázala, že se umí nejen udržet nad vodou – ale i rozkvést.

Dnes je Anzhela Kholodniak jednou z nejznámějších řidiček autobusů v Ostravě. Její veselá tvář patří mezi ty, které zdobí městskou dopravu. Za úsměvy se ale skrývá příběh plný zkoušek, bolesti a rozhodnutí, která mění život.

Anzhela přijela do Česka s dcerou v prvních týdnech po začátku ruské invaze. Zpočátku to vypadalo jen na pár měsíců. Ale brzy se ukázalo, že návrat domů není možný – a že je třeba začít znovu, tady.

„Mým záměrem bylo pracovat, protože jsem si už tehdy uvědomila, že válka na Ukrajině potrvá dlouho. Že to nebude tak, jak jsme plánovali: dva až tři měsíce a my se vrátíme domů. A pochopila jsem, že je nutné začít tady něco budovat, protože se tak rychle nevrátíme, jakkoli bychom si to přáli. Prostě přišlo uvědomění: vstát, vzít se do rukou a začít žít. Protože musíme žít, musíme přežít, musíme se přizpůsobit – jelikož návrat domů v blízké době vůbec není možný.“

Toto rozhodnutí se stalo zlomovým. Anzhela se rozhodla pro novou profesi. Uměla řídit osobní auto – ale městský autobus, to je úplně jiná úroveň. Obrovské rozměry, odpovědnost, jiná dynamika provozu – všechno bylo nové. Ale ona se nezalekla.

O kurzech pro řidiče městské dopravy se dozvěděla náhodou od známých. Ihned se přihlásila. Současně podala přihlášku, nastoupila do autoškoly a začala se učit česky. Skupina byla mezinárodní, a proto výuka probíhala v ruském jazyce. Anzhele se to nelíbilo.

„Rychle jsem musela ovládnout češtinu. Během autoškoly jsem chodila na intenzivní jazykové kurzy. Tady v Česku jsem absolvovala dva jazykové kurzy. Pro mě bylo jednodušší učit se česky než poslouchat výuku v ruštině. Řeknu to otevřeně: rusky mluvím plynně, ale teď ji nechci ani slyšet – chci zapomenout.“

Za čtyři a půl měsíce zvládla teorii i praxi, složila zkoušku v češtině a vyjela na svou první linku.

„Byl to pocit – od ‚wau, řídím autobus!‘ po ‚Bože, hlavně ať dnes nikoho nepřejedu.‘ Byla to směs všech emocí – celé spektrum od bílé po černou. Když řídíš osobní auto, máš jeden typ vnímání prostoru. Ale když si sedneš do autobusu dlouhého dvanáct nebo osmnáct metrů, který jezdí po Ostravě, je to úplně jiná věc. Jako kdybys vstoupila do jiného světa. Dnes už je to pro mě běžná rutina – přijdu do práce a řeknu si: tak, jedeme. Ale i dnes, když si přesednu ze sedadla řidičky na místo cestující, sama sobě říkám: vážně tohle řídíš ty? Ty? Pořád mě to dojímá.“

Nové povolání se stalo nejen profesní změnou, ale také novou životní kapitolou. Právě v práci se Anzhela seznámila s Dominikem – řidičem autobusu, který se později stal jejím manželem.

„Tehdy jsme spolu ještě nechodili. Onemocněla jsem, a autobus mi odjížděl ve tři ráno. Vyšla jsem z domu a viděla, že jde i Dominik. Myslela jsem, že má směnu. Ale když jsme přišli k autobusům, on ke mně přišel a řekl: ‚Přinesl jsem ti čaj.‘ V plastovém kelímku byl čaj s citronem, zázvorem a medem. Fakt silná směs – když jsi nemocná, přesně to potřebuješ. Ptala jsem se ho: proč nejedeš? A on řekl: ‚Dnes mám volno. Přišel jsem jen kvůli tomu čaji.‘ Byla jsem úplně v šoku. Bylo to strašně dojemné. Jak se nezamilovat do člověka, který ve tři ráno přijde jen proto, aby tě podpořil?“

Dnes jsou manželé. Svatbu měli 8. března. Oslava nebyla velká ani okázalá, ale sešli se na ní ti nejbližší a nejdůležitější lidé. Dominik se stal nejen partnerem Anzhely, ale i kamarádem její dcery.

Foto: Olesya Hnatyuk

„Mají spolu pěkný vztah. Nemohu říct, že je to úplně otec a dcera – spíš přátelský vztah. A to je podle mě nejdůležitější. Ona potřebovala kamaráda – a v Dominikovi ho našla.“

Je to příběh ženy, která se v neznámém prostředí neztratila. Která nedovolila, aby ji okolnosti zlomily. Která se naučila vidět nové možnosti – i uprostřed těch největších výzev. A která každý den s jistotou drží volant svého nového života.