Unikátní kniha připomene téměř zapomenutého fotografa Ostravy

Už za pár týdnů se fanoušci kvalitní fotografie dočkají publikace, která Ostravě svým způsobem vrátí jednoho z nejpozoruhodnějších místních fotografů.

Je to Viktor Kolář starší. Jeho syn je řadu let známý a uznávaný fotograf, ale otec Viktor Kolář starší je dnes prakticky neznámý. Přitom po sobě zanechal několik desítek tisíc snímků a negativů, na nichž zachytil spoustu podob Ostravy a jejích obyvatel v období první republiky, okupace a poté v dalších dvou desetiletích.

Poměrně rozsáhlou pozůstalost Viktora Koláře staršího zpracovává do reprezentativní publikace historik umění a pedagog Fakulty umění Ostravské univerzity Lukáš Bártl, s kterým jsme o jeho knize hovořili.

Jak jste se k Viktoru Kolářovi staršímu dostal? Kdy jste se o něm poprvé dozvěděl?

Dílo Viktora Koláře staršího jsem dlouho vůbec neznal. Upozornil mě na něj kolega ze Slezského zemského muzea Pavel Šopák, přibližně před čtyřmi lety. Bylo to ale jen letmé seznámení, že vůbec něco podobného existuje.

Návštěva T. G. Masaryka v Ostravě, červen 1924. Foto: Viktor Kolář starší

Proč jste se rozhodl z pozůstalosti Viktora Koláře staršího sestavit publikaci?

Ten příběh pokračoval tak, že jsem s opavským muzeem spolupracoval na jedné knize, kam se dílo Koláře staršího hodilo a musel jsem ho zpracovat podrobněji. To byla teprve chvíle, kdy jsem Archiv města Ostravy, který velkou část pozůstalosti vlastní, oslovil, aby mi poskytl skeny fotografií. Jednalo se o poměrně velké množství snímků. Přibližně čtyřicet tisíc. V tu chvíli mi bylo zřejmé, že se jedná o výjimečný materiál, nejen po umělecké stránce, ale také jako pramen poznání minulosti ostravského regionu. Kniha z toho být prostě musela!

Za jak významného fotografa pro Ostravu a historii fotografie Viktora Koláře staršího považujete?

Za velmi významného. Věc má několik rovin. První je, že Kolář starší byl opravdu jedním z prvních fotoreportérů v tom moderním slova smyslu. Fotografoval, jak se zdá, v podstatě všechno, co se v Ostravě a na Ostravsku dělo. Takových osobností v československé fotografii 20. a 30. let není mnoho. Druhá rovina je, že tyto fotografie jsou často unikátním záznamem mnoha historických událostí. A to od první republiky po konec šedesátých let. Jsou to snímky z návštěv prezidentů, z války, osvobození, prvomájových oslav, výstavby města až po fotografie z kaváren, všedního dne či sociálních témat. Třetí rovina je pak uměleckohistorická. Podle mě se jedná o velmi kvalitní dílo.

Jak je jeho soubor velký, kolik čítá negativů, fotografií a filmů? Dostal jste se ke všem?

To dílo je velmi rozsáhlé. Do Archivu města Ostravy jej v letech 1988 a 2020 věnoval autorův syn Viktor. Já přesné počty z hlavy neznám, ale jedná se o přibližně čtyřicet tisíc políček negativů, několik stovek pozitivů a pak množství písemností. Některé věci zůstaly v rodině a část díla bude jistě v jiných institucích, nebo soukromých fondech. Určitě jsem neměl možnost vidět všechno, to nikdy nejde. Troufnu si ale tvrdit, že velkou většinu podstatných věci ano. Filmem, protože Kolář byl také filmař, jsem se nezabýval.

Ostrava-Vítkovice, 1946. Foto: Viktor Kolář starší

Co všechno Viktor Kolář starší fotil?

Opravdu všechno! Z dvacátých a třicátých let je mnoho vynikajících fotografií se sociální tématikou, zobrazujících například sběrače odpadového uhlí, bezdomovce nebo takzvané kaláře. To byli lidé, co nabírali v Ostravě odpadní kal z odpadních „potoků“ a na břehu je pak sušili. Bylo z toho pak velmi nekvalitní uhlí. Podle vzpomínek rodiny byl Kolář velmi společenský člověk a často fotografoval také v ostravských kavárnách a barech. Mimo jiné i zde poznával a portrétoval hodně lidí z uměleckých kruhů. K tomu všemu pak pracoval jako novinářský fotograf a nesměla mu utéct žádná významná událost. Tato „vlastnost“ mu zůstala do konce života. Po konci války pak díky své práci dokumentoval výstavbu ostravských sídlišť, především Poruby. Paralelně s tím pochopitelně fotografoval všední život ve městě a také svoji rodinu. Udělal množství něžných snímků manželky a svých dětí.

Je rozdíl v tom, co Viktor Kolář starší fotil před rokem 1948 a po něm?

Kolář fotografoval po celou dobu vlastně stejně. Co se změnilo, byl svět okolo. Takže některé náměty zmizely, jiné přibyly. Například sokolské slety vystřídaly oslavy prvního máje a spartakiády, zmizely také snímky sociálně slabých lidí, protože nikdo takový oficiálně vlastně ani neexistoval.

Viktor Kolář starší byl původně fotograf s vlastním ateliérem a živností, pak mu ale jeho podnik vzali. Jak byl podnik Viktora Koláře staršího velký? Kde sídlil a co všechno obnášel?

Ta historie firmy je celkem složitá a nutno říct, že ji podrobně neznáme. Písemných dokladů je málo a jeho děti byly tou dobou ještě malé, aby nám podrobnosti řekly. Firma sídlila na různých adresách, vždy ale v centru Ostravy. Prvně se jednalo spíše o obchod s fotografickým vybavením, až těsně před válkou to byl ateliér s laboratořemi a několika zaměstnanci. Jako soukromník pak Kolář musel skončit někdy po roce 1948, ale podrobnosti ohledně znárodnění podniku neznáme.

Dělníci, 30. léta. Foto: Viktor Kolář starší

Už jste v létě otevřel s jeho synem první výstavu Prezidenti, umělci, dělníci a ti další. Byla první?

První není! Je pravda, že za svého života Viktor Kolář starší téměř nevystavoval. V nedávné době s jeho dílem pracovala Kolářova dcera Hana Papežová, která v Ostravě udělala z jeho fotografií několik komorních výstav.

Podílí se na vaší publikaci nějak syn Viktora Koláře staršího? Upozornil vás například na některé snímky svého otce?

Já jsem pochopitelně v kontaktu s dětmi. Těm patří velký dík za vstřícný přístup, bez kterého by kniha nevznikla. Dceři Haně, synům Pavlovi a Viktorovi jsem vděčný za mnoho vzpomínek, rad, podnětů. Knihu pochopitelně nejvíce konzultuji s Viktorem. Nejen proto, že je sám fotografem, ale i proto, že to byl on, kdo pozůstalost tatínka třídil a k materiálu uloženému v archivu má v tomto smyslu nejblíže.

Jak hodně se podle vás liší tvorba Viktora Koláře staršího a mladšího?

Přestože je to otec a syn a přestože oba fotografovali Ostravu, tak jsou to úplně odlišná díla. Kolář otec byl reportér, svoje dílo chápal jako svého druhu službu, šlo mu o to zachytit událost, popsat ji a uchovat. Kolář syn je dokumentarista, nepřemýšlí „pouze“ o snímku, ale o celém díle, knize či výstavě. Je to mnohem filozofičtěji pojatá práce pevně ukotvená ve světě výtvarného umění.

Jaké se snažíte dát do publikace snímky? Kolik jich tam bude?

Snažím se, aby vybrané fotografie reprezentovaly zmiňovanou mnohost Kolářova díla, pokryly celé tvůrčí období a byly to zároveň ty nejlepší záběry. V knize bude něco ke třem stovkám fotek.

Stavbař sídliště Poruba, 50. léta. Foto: Viktor Kolář starší

Nakolik je podle vás Viktor Kolář starší zapomenutým fotografem?

Naprosto. To dílo téměř nikdo nezná.

Už několikrát jsem slyšel, že Ostrava měla kupodivu velmi málo fotografů, kteří by zachycovali její proměny, místa a život jejích běžných obyvatel. Co si myslíte vy?

To asi záleží, o jaké konkrétní době se bavíme. Určitě ale měla Ostrava silnou fotografickou základu, která město zaznamenávala. Ta otázka ale je, kde ty snímky dnes jsou a jak jsou kvalitní. A kvalitních autorů je vždycky málo.

Máte pro vydání knihy nějaké podporovatele či sponzory, třeba město? Budete pořádat na podporu prodeje knihy nějaké akce?

Kniha může vyjít díky grantové podpoře města Ostravy, které za to patří velký dík. Vyjde pod hlavičkou nakladatelství Books & Pipes, s nímž jsme ještě podali úspěšný grant na Ministerstvo kultury. Takže peněz se na knihu sešlo relativně dost, byť současné raketové zdražení cen papíru se muselo promítnout i do knihy, museli jsme trochu změnit její koncepci. Všechno pak jaksi zastřešuje mé pracoviště, tedy Fakulta umění Ostravské univerzity, bez které by to vůbec nešlo.

Autor publikace Lukáš Bártl (vlevo) s Viktorem Kolářem mladším. Foto: Petr Broulík

Vy sám fotografujete a vydal jste už řadu knih o fotografech a uspořádal jim řadu výstav. Vybočuje nějak výstava a kniha o Viktoru Kolářovi starším z dosavadní Vaší činnosti?

Každá taková práce je v něčem jedinečná a v něčem vlastně podobná. Člověk se snaží odhalit ten příběh, napojit se na autora, na jeho způsob vidění světa, přemýšlení. Snaží se zároveň projít – pokud možno – úplně všechno a zasadit dílo do kontextu. V případě Koláře však bylo výjimečné, že se nebylo téměř čeho chytit. On sám svoje dílo prakticky nikde neprezentoval, nevyšla mu nikdy kniha, nebo alespoň článek o něm. On sám zanechal jen relativně málo pozitivů a většina fotografií v knize byla mým výběrem z negativů. Musel jsem tedy dávat velký pozor, abych z Viktora Koláře staršího neudělal jiného autora, než jakým skutečně byl, než by si přál on sám. Zda se mi to povedlo, ať zhodnotí ostatní. Důležité ale je, že se jeho dílu dostane zasloužené pozornosti.