Unikátní kniha přináší příběhy seniorů z jednoho ostravského domova

​Mnozí dnešní senioři si ve svém životě prožili i to, co naštěstí my nemusíme. Zažili ještě válku, padesátá léta, práci v dolech a hutích, jejich osudy jsou často neuvěřitelné.

Ty příběhy, osudy a tváře často znají jen jejich potomci nebo přátelé. Přitom je to generace, která zažila dost těžké chvíle.

Zkušená publicistka Scarlett Wilková a fotograf Adolf Horsinka před časem přijali nabídku ředitele ostravského Domova pro seniory Kamenec a téměř čtyřicet těchto pozoruhodných osudů a tváří klientů zachytili ve výjimečné publikaci Tváře a osudy, kterou domov v tomto týdnu vydává.

Kniha je plná životních údělů i také tváří téměř čtyř desítek jeho obyvatel. Za neobvyklým nápadem uchovat vzpomínky a příběhy lidí, kteří žijí nebo žili v poslední době na Kamenci, stojí především ředitel domova Juraj Chomič.

Nápad na zachycení těžkých osudů dostal ředitel domova

„Možná to zní zvláštně, ale stáří může být i krásné, má své půvaby i poetiku života. Chtěl jsem zachytit zajímavé, mnohdy statečné a výjimečné obyvatele našeho domova. Jejich často těžké životy, vždyť jde o generaci, která si pamatuje válku, nicméně častokrát jim život postavil do cesty i další strázně a překážky, ať už se jednalo o pracovní či rodinné situace,“ vysvětluje Juraj Chomič, ředitel Domova pro seniory Kamenec.

Novinářka Scarlett Wilková například v domově seniorů Kamenec vyzpovídala ženu, která zažila v slovenském Štúrovu osvobození Rudou armádou.

„Lidé z toho města se tehdy těšili na osvobození, ale zažili mimořádně drastické a hrůzostrašné chování rudoarmějců. Rudové tam vraždili, ženy znásilňovali. Jí samotné se sice jako zázrakem podařila znásilnění vyhnout, ale její tetě v sedmém měsíci těhotenství už ne,“ vzpomíná autorka krátkých příběhů pozoruhodných obyvatel domova. Také tvář této ženy fotografoval Adolf Horsinka.

Celý život pracovala jako jeřábnice

„Přitom tato žena byla jinak v životě a v domově veselá a milá paní, skvěle vařila a v domově vedla kroužek vaření. V životě pracovala jako kuchařka po různých místech v Čechách, poté se vdala do Ostravy a jako kuchařka vařila v Ostravě v jídelnách. Na tuto paní nikdy nezapomenu,“ říká Scarlett Wilková, protože tato žena je jednou ze seniorek, která se už vydání knihy nedožila.

V knize je i obdivuhodný a silný příběh paní, která celý život pracovala jako jeřábnice, Popisuje, jak měla zodpovědnou práci, jak šplhala jako veverka na obrovský jeřáb a přemisťovala na vysokém jeřábu obrovské kusy, zatímco pod ní pracovali lidé.

„Ovdověla, našla si přítele, těšili se a žili spolu ještě pěkný život, ale přítel jí potom zemřel a ona přišla kvůli cukrovce o nohu. Přitom je moc statečná a veselá, ale už není schopna žít sama doma, tak je v domově v Kamenci,“ líčí novinářka další z pohnutých osudů.

Jako mladé „ucho“ musel bojovat s krutými banderovci

Autorka v knize také popisuje příběh seniora, který je veselý, vysedává v bufetu domova a krásně hraje všem ostatním na klavír. „Když někdo do domova přijde, tak se tam krásně rozléhá jeho hudba. Ten pán v mládí snil, že bude studovat konzervatoř a když se na ni v padesátých letech dostal, přišel za ním ředitel a řekl mu, že jeho tatínek má nedobré politické postoje. Nakonec odešel a celý život byl havířem a hudbě se věnoval v havířských kapelách,“ říká Scarlett Wilková.

Další muž z domova Kamenec se svěřil v knize s tím, že těsně po válce nastoupil na vojnu a poslali ho jako mladého nezkušeného vojáka na Slovensko. „Honit banderovce. Jako mladý kluk měl bojovat s profesionálními vrahouny. Některé osudy lidí z domova Kamenec jsou fakt bizarní,“ poznamenává reportérka.

Zachytit vzpomínky pamětníků pro dobu, kdy už tady nebudou

V příbězích knihy lze nalézt mnohé další osudy, často se jejich životy prolínají otázky existenční. Nechybějí profesní vzpomínky klientů, ať už se jednalo o tolik v Ostravě „běžné“ hornictví, ale také povolání, která již neexistují, třeba profese telefonistky.

Častým společným jmenovatelem je právě nejbolestivější otázka odchodu jejich nejbližších. Vydání knihy se navíc všichni obyvatelé domova nedočkali, jejich poselství se však dá číst v řádcích každého z příběhů. A to bylo i původně zamýšleným smyslem publikace: zachytit vzpomínky pamětníků i pro dobu, kdy už tady nebudou…

Autoři publikace se shodují, že tvorba této knihy byla jedním z nejkrásnějších zadání, které kdy mohli zpracovat. „Portrétovat staré lidi není v naší společnosti a době obvyklé. Běžně si lidé své prarodiče či praprarodiče nefotografují se záměrem jejich portrét umístit třeba v obývacím pokoji. Ostatně, ani sami senioři fotografování moc nevyhledávají. Přitom jejich tváře zračí zkušenost, odráží mnohé, čím člověk v životě prošel. Fotografie seniorů mají svou hloubku a vypovídají o portrétovaném i beze slov,“ konstatuje fotograf Adolf Horsinka.

Některé příběhy už jsou i v Paměti národa

Novinářka Scarlett Wilková zachytila vyprávění obyvatel v krátkých příbězích. „Ráda si povídám s pamětníky, ač rozhovory bývají často smutné, paradoxně mi však dodávají elán do dalšího života, když vyslechnu, co vše museli překonat,“ říká. Kromě psaní do magazínů a lifestylových časopisů se dlouhodobě se zabývá i zpracováváním příběhů pamětníků pro projekt Paměť národa.

„Některé příběhy z tohoto domova seniorů jsem pro budoucí mladé čtenáře uložila i v této databázi. V Domově pro seniory Kamenec jsem často klepala na desítky dveří a se zatajeným dechem pak poslouchala příběhy veselé, smutné, neuvěřitelné, dojemné, dramatické. Jejich životy byly mnohem zajímavější než ty naše, protože museli čelit různým překážkám, které my už neznáme,“ říká autorka.

Starší lidé za pandemie trpěli. Ztráta týdne je pro ně jako ztráta roku

Ji samotnou hodně v poslední době zaráží, jak se společnost v době pandemie staví ke starším lidem. „Půlka společnosti to bere tak, že je třeba starší lidi v domovech seniorů před covidem ochránit. Tedy zavřít je v pokojíčcích, ze kterých, když byl u nich covid, třeba měsíc nevyšli. Nesměli se vídat, nesměli do bufetů, nesměli vidět příbuzné. A hrozně tím trpěli, starší lidé totiž nepočítají čas jako my. Pro ně je každý den důležitý, ztráta týdne života je pro ně jako ztráta roku. Málokdo si dovede představit, co to pro ty lidi znamená psychicky,“ vysvětluje autorka.

Druhá část společnosti jí pak připadá spíše necitlivá. „Jedna učitelka mi řekla, že epidemie si vybere, že vytřídí ze společnosti ty staré a nemocné. Že jich je dnes hodně. Byla jsem z toho v šoku, přijde mi to nefér,“ říká Scarlett Wilková, která se snažila v knize ukázat, že senioři mají své životy, osudy, ale že to není žádné masa důchodců. „To označení fakt nesnáším,“ říká novinářka.