Ukrajinská komunita řeší podobné problémy v Ostravě i ve Francii. Co až skončí válka?

Nedávno navštívila Ostravu ukrajinská spisovatelka Olga Danilina, aby zde představila svou novou knihu Zachránit Maktupanii. Přijela spolu se třemi dcerami, se kterými nyní žije ve francouzském městě Poitiers.

V prvních dnech plnohodnotné invaze byla Olga s dětmi nucena utéct z Oděsy nejprve do Moldavska a Rumunska a poté do Francie. Magazín PATRIOT navštívil prezentaci knihy v městské knihovně v Ostravě a hovořil s autorkou o její tvorbě a životě v zahraničí.

Pro ukrajinskou komunitu v Ostravě jsou taková setkání vzácná, a proto byla přítomnost čtenářů pochopitelně vysoká: sál knihovny byl zcela zaplněný. Ve své pohádkové knize Zachránit Maktupanii vypráví Olga Danilina příběh, ve kterém tři děti mají zachránit svět před samotou a lhostejností. Téma je velmi aktuální: jak odvrátit děti od virtuálního světa a přivést je zpět do skutečného života.

Foto: Olesya Hnatyuk

Diskuze o knize vyvolala živou reakci mezi rodiči, kteří hledali odpověď na tuto otázku. Děti alespoň během setkání odložily své mobily a tablety a zapojily se do diskuse s dospělými. Od malých čtenářů po matky a babičky – všichni pozorně naslouchali spisovatelce, sdíleli své názory na závislost na gadgetech a mluvili o významu čtení. Inspirací pro Olgu byly její vlastní dcery, protože se spisovatelka, stejně jako mnoho současných rodičů, potýkala se stejným problémem.

„Nejhorší situace byla, když jsme s dětmi jeli do Karpat, na Dragobrat. Vešli jsme do kupé k našim přátelům a já jsem byla tak šťastná, myslela jsem si: ó, to je tak zajímavé jet vlakem spolu, můžeme si hrát různé hry. Ale děti seděly u tabletů a telefonů a odpověděly: no, možná později. A ukázalo se, že všechny tři dny v horách, pokud nesjížděly na lyžích, seděly v pokojích u svých gadgetů. A tehdy jsem se opravdu vyděsila: co se stane, když děti neumí komunikovat, přátelit se, hrát si a bavit se tak, jak jsme to my dělali v dětství?“

Tak vznikl pohádkový svět Maktupanie, kde hrdinové překonávají překážky, aby pomohli obyvatelům země překonat samotu a vrátit radost ze skutečné komunikace. Dcery spisovatelky se staly prototypy postav a aktivně pomáhaly při tvorbě knihy. Prostřední dcera Sofie se dokonce stala autorkou ilustrací.

„Nejdříve to navrhla jedna francouzská kamarádka – abych nakreslila ilustrace ke knize. Nebylo to vůbec nápadem mé maminky. Hledala ilustrátorku, ale nemohla žádnou najít. Ta nabídka se mi líbila, i když jsem si nebyla jistá, zda to zvládnu – byla potřeba kreslit konkrétní postavy. Ale souhlasila jsem. Nebylo to jednoduché: maminka často nedokázala přesně vysvětlit, co chce vidět. A často se jí vůbec nelíbilo, jak jsem ilustrace viděla já. Proto jsem nejprve tvořila skici – mohla jsem je desetkrát přepracovávat, než vybrala tu, která se jí opravdu líbila,“ vzpomíná Sofie.

Život ve Francii se také odrazil v knize. Během cesty k opatství Mont-Saint-Michel byla Olga tak ohromena gotickou architekturou, že se na stránkách knihy objevil hrad velmi podobný opatství.

Rodina se ve Francii usadila na jaře 2022. Po pobytu v Rumunsku Olga s dcerami hledala místo, kde by nejmladší Varvara mohla pokračovat v krasobruslení. Osud je tehdy svedl s trojnásobným mistrem Evropy Bryanem Joubertem, u kterého dívka začala trénovat. Tak začal jejich nový život v Poitiers.

Foto: Olesya Hnatyuk

„Jsem velmi otevřená osoba a je pro mě důležité být mezi lidmi. Proto jsem si stanovila cíl naučit se francouzsky. Jsem filoložka – angličtiny a ukrajinštiny, studovala jsem na Oděské národní Mečnikově univerzitě. Konstrukce jazyka mi byla tedy v zásadě jasná. Hodně jsem se učila sama: osvojovala jsem si gramatiku a slovní zásobu. Obracela jsem se na lidi, kteří by mi mohli pomoci. Například v našem městě je ukrajinská asociace, kam často přicházejí místní seniorky a ptají se, čím mohou prospět. A nám vlastně už nic nechybělo – žádné oblečení ani věci. Řekla jsem tedy: ‚Můžete alespoň jednou týdně se mnou mluvit francouzsky?‘ Tak se v mém životě objevila Eliane. Pravidelně mi volala každý týden, chodila ke mně domů a hodně jsme spolu komunikovaly.“

Dokonce navštěvovala místní domov důchodců, aby si procvičila komunikaci. Momentálně její úroveň francouzštiny neumožňuje pracovat ve vzdělávacím systému, proto Olga vyučuje ukrajinské děti angličtinu online a soukromě i děti jedné francouzské rodiny. Dcery se okamžitě zapojily do místního kolegia, kde čelily francouzsky mluvícímu prostředí.

„Nevím, jak to zvládly,“ přiznává Olga. „První tři měsíce měly jen šest hodin francouzštiny týdně, což je velmi málo. Byla jsem tím šokovaná. Slyšela jsem, že například v Německu jsou speciální třídy, kde se učí jazyk celý rok a paralelně ukrajinština, v Polsku je systém lépe přizpůsoben, v Česku také. Ukrajinců v Poitiers bylo velmi málo – jen pět dětí na celé město. Místní opravdu nevěděli, co s námi dělat. A když jsme se v září vrátily do školy, řekli nám, že už není dost hodin na další výuku francouzštiny. Mysleli, že se do tří měsíců vrátíme na Ukrajinu a válka skončí.“

Současně se Olga aktivně zapojila do činnosti místní francouzsko-ukrajinské asociace, která existuje od roku 2014. Organizovala kulturní akce a aktivity, aby zapojila Francouze do podpory Ukrajiny.

Svět je unavený válkou na Ukrajině. V mnoha zemích se otázka ukrajinských uprchlíků stává i tématem volebních kampaní. A jaký je postoj Francouzů k Ukrajincům?

„Francouzská společnost je obecně velmi tolerantní. Od dětství jsou vychováváni k tomu, že vedle nich mohou být lidé z Filipín, Maroka, Alžírska a dalších zemí. Proto tam není zvláštní postoj právě k Ukrajincům. Mezi mladými převládá lhostejný postoj. Ti, kteří se opravdu zajímají o zprávy z Ukrajiny, jsou obvykle starší čtyřiceti let. Mladým je to jedno: v našem studentském městě je třicet tisíc studentů a neprojevují zvláštní zájem o ukrajinskou situaci – žijí svůj život. Myslím, že by stálo za to uspořádat historickou přednášku na univerzitě nebo jinou akci, aby se mladí zapojili a zajímali.“

Přes všechny obtíže většina Ukrajinek, které Olga zná, neplánuje po skončení války vrátit se domů – některé našly práci, jiné osobní štěstí. Sama spisovatelka přiznává, že se jí stýská po Ukrajině. V létě navštívila Oděsu, kde rovněž představila svou knihu.

„Cítím, že tady je mé místo, že tady na mě čekají,“ říká Olga. „A pokud se chci jako spisovatelka realizovat, chci to dělat na Ukrajině. Miluji ji takovou, jaká je, se všemi jejími nedostatky. Moje dcera Sofie už řekla, že si zvykla na Francii a nechce se vracet. Ale vím, že tady mohu být užitečná, doma. Jako učitelka, knihovnice nebo spisovatelka. Jen se chci vrátit k těm svým.“