Čtyři roky v Česku, češtinu ale mnohé Ukrajinky stále nezvládají. Chybí čas, síla i víra v nový život

Ukrajinské uprchlice žijí v Česku už více než čtyři roky. Pracují, vychovávají děti a postupně si budují nový život. Zároveň se ale často setkávají s očekáváním místních obyvatel: pokud je tu člověk tak dlouho, měl by už přece mluvit dobře česky…

Toto očekávání někdy přerůstá v podráždění: proč se Ukrajinci neumí vyjádřit česky, proč se neintegrují rychleji? Realita je ale složitější. Nedostatečná znalost jazyka není vždy vědomým odmítnutím učit se. Často jde o únavu, trauma, okolnosti a vnitřní odpor.

Iryna Zavhorodňa přijela se dvěma dětmi v březnu 2022 do Bílovce. V roce 2023 se rodina vrátila do Oděsy. Kvůli ostřelování však byla po půl roce nucena znovu odjet do Česka. Její příběh je typický pro mnoho ukrajinských žen, které kombinují práci, mateřství a život v nové zemi. Iryna říká, že její čeština je zatím na základní úrovni.

Přiznává, že na plnohodnotné studium nemá ani čas, ani sílu: „Mám dvě práce a dvě děti. Když se objeví volná chvilka, snažím se něco naučit sama doma. Chodit na kurzy - na to prostě nemám čas a upřímně ani sílu. Přijdete z práce unavená, musíte uvařit, uklidit, s dětmi udělat úkoly nebo s nimi jen strávit čas. Mně stačí ta úroveň, kterou mám, abych se domluvila v práci nebo něco koupila v obchodě. Když vůbec nevím, jak něco vysvětlit, vždycky mám v telefonu překladač. A taky vím, že se vrátím do Oděsy, jakmile skončí válka. A tam budu mluvit ukrajinsky.“

O návratu domů sní i devětašedesátiletá Zoja Holovko. Už čtyři roky žije v Bílovci. Většinou komunikuje ukrajinsky, protože celou dobu bydlí na ubytovně spolu s dalšími uprchlíky. Potřeba často používat češtinu tak téměř není.

Zoja Holovko. Foto: Olesya Hnatyuk

„V mém věku už není tak jednoduché se něco rychle naučit. Děti a mladí lidé to chytají za pochodu. Já si sice pouštím něco na YouTube, nějaké lekce, postupně si něco zapamatuju. Ale upřímně nevidím velkou potřebu učit se česky. Tady mluvím ukrajinsky, protože žijeme všichni spolu. A já se chci vrátit domů, do Kryvého Rihu. K čemu mi pak bude čeština.“

Elen Hruško se první dva roky kategoricky odmítala učit česky. Každý den žila s myšlenkou na návrat do Kyjeva, proto neviděla smysl v integraci. Pracovala jako servírka v restauraci. V práci se naučila základní slova a nezáleželo jí na tom, jak správně je vyslovuje. Postupem času jí ale jazyková bariéra začala překážet především v komunikaci o tom nejdůležitějším.

„Hodně Čechů se mě ptalo na Ukrajinu, ale já jsem nedokázala vyjádřit, co cítím. Tu úzkost o sebe, o to, co se děje na Ukrajině. A tak jsem se začala nějak učit česky. Myslela jsem si, že když budu za výuku platit, bude mě to motivovat. Ale ne, ani to mě nijak nepřimělo. Platila jsem kurzy, online kurzy, individuální hodiny — a vůbec to nešlo. Je to jako bažina, která vás stahuje, a nic se nemění. Úzkost se zvyšuje. Pořád žiju tím, co se děje na Ukrajině. A chápu, že se tam teď nemůžu vrátit. Protože to není bezpečné.“

Elen prostě nedokázala přijmout, že zůstala v Česku. Postupem času se situace změnila. Uvědomila si, že bez jazyka se nemůže posunout dál a že se v jejím životě nic nezmění. Před rokem a půl začala studovat češtinu prakticky od nuly. Dnes se učí na úrovni B1. Čeština pro ni už není jen o komunikaci, ale i o možnosti profesní realizace a zajištění základních potřeb.

„Je mi dvaapadesát let, nemůžu donekonečna pracovat jako servírka. Mám technické vzdělání spojené s medicínou. Chci se realizovat a chápu, že život, navzdory všemu, pokračuje.“

Učitelka češtiny Dobroslava Čepcová říká: prvním faktorem, který ovlivňuje úspěch při učení, je motivace. Podle ní se lidé, kteří přišli o domov a nemají se kam vrátit, obvykle učí jazyk rychleji. Dalším důvodem je nedostatek času — kvůli práci a únavě mnoho lidí prostě nemá sílu.

Foto: Olesya Hnatyuk

„Pokud lidé pracují dvanáctihodinové směny, i noční, vidím, že kvůli únavě se jim nedaří učit. Obecně platí, že čím mladší člověk, tím lépe. Vidíme malé děti ve školkách — těm to jde velmi snadno, protože jsou ve věku, kdy vše nasávají jako houba. U seniorů už neuronové spoje nefungují tak rychle. Věk v tom hraje roli.“

Těm, kteří se chtějí jazyk naučit, ale nedaří se jim to, doporučuje změnit přístup. Především se co nejvíce obklopit jazykem: poslouchat hudbu, rádio, podcasty. Nesnažit se hned rozumět všemu na sto procent a nebát se chyb.

„Jsme zvyklí dostávat ve škole jedničky a myslíme si, že to tak bude i s jazykem. Ale u češtiny to tak nefunguje. Učím už přes deset let a neviděla jsem nikoho, komu by všechno šlo hned dokonale. Proto je důležité nebát se chyb, víc poslouchat jazyk a mluvit, i když je to těžké. A samozřejmě pomáhají i kurzy.“

Pro část české společnosti zůstává jazyková otázka citlivým tématem. Příběhy těchto žen ale ukazují, že za „jednoduchou“ otázkou „proč nemluví česky“ stojí kombinace faktorů — od každodenní únavy po psychologické nepřijetí nové reality, které může trvat roky. Jazyková bariéra v tomto případě není ani tak o neochotě, jako spíše o cestě, která u každého probíhá jinak.