Společnost
05/07/2020 Petr Broulík

Tři malé kluky zabil granát z první světové války. Událost připomíná obnovený pomník

​Píše se čtvrtého dubna roku 1932, začíná jaro.

Čtyři školáci, jedenáctiletý Vašek Fuciman, devítiletý Pepík Košický, sedmiletý Kája Jež a devítiletý Lojzík Moškoř, bydlící v řadě dnes už neexistujících domů v Mariánské ulici, se vydávají po škole na svou běžnou výpravu.

Na smetiště, které poblíž dnešních domů na začátku ulice Na aleji stávalo.

Chlapci si nechodí na popeliště hrát. Dostávají za každý přinesený starý hrnec, který z hromady vytáhnou, nějaký ten halíř na cukrkandl. Dnes také na smetisku poblíž hostince Na Špici hledají něco, co by „zpeněžili“.

Hodiny nedalekého poutního mariánského kostela ukazují třináct hodin a padesát minut, když se chlapcům v rukou objeví granát z první světové války. To oni ale nevědí. Myslí si, že je to plechový obal od tehdy dobře známého čisticího prostředku Sidol.

Z hromady smetí a popela ho vytáhl jedenáctiletý Václav Fuciman. Tři z čtveřice chlapců začnou s domnělou krabicí manipulovat, čtvrtý je o několik metrů dál. Když nepomůže klacek, vytáhne Václav Fuciman z kapsy nožík. A začne s ním "rýpat" do té věci, aby ji otevřel. Nastane výbuch.

Srdcervoucí byly okamžiky, když rodičové z těl poznávali své děti

„Dva nešťastníci, Václav Fuciman a sedmiletý Karel Jež, byli na místě mrtví. Třetí Josef Košický zemřel po cestě do nemocnice, když se k místu seběhli lidé. Čtvrtý devítiletý Lojzík Moškoř přežil, stál od výbuchu dva tři metry a zády. Přestože ho šrapnely z granátu silně poranily, nakonec ze svých zranění dostal a celou událost mohl později jako svědek popsat,“ říká jednaosmdesátiletý Ludvík Pyško, který o události, od níž uplynulo už osmaosmdesát let, dost ví. A právě on se nejvíce zasloužil o to, že na místě neštěstí stojí obnovený památník, který neštěstí z roku 1932 kolemjdoucím připomíná.

Pan Ludvík Pyško má i kopie dokumentů a článků, které k události vyšly. Jeden z těch dobových popisuje: „Účinek výbuchu granátu byl hrozný. Na místě samém nezbylo z této zbraně ničeho. Srdcervoucí byly okamžiky, když rodičové usmrcených dětí z těl poznávali své děti. Otec Fucimanův jest železničář, otec Josefa Košického jest dělník bez zaměstnání. Rodiče Ježovi jsou oba od narození němí. Frýdecká policie a četnictvo tento případ vyšetřuje. O tom, jak se dostal granát na smetisko, kolují v městě všelijaké pověsti,“ píší frýdecké noviny.

Pohřeb narušil komunista: Pomstu všem kapitalistům a granátům!

Pohřeb tří chlapců se konal za čtyři dny po tragédii, noviny tehdy zachytily i společenskou situaci obyvatel Frýdku v roce 1932: „Pohřeb nešťastných obětí lidské neopatrnosti konal se ve čtvrtek dopoledne za veliké účasti obecenstva všech vrstev. V průvodu šly školní děti, všechny složky dělnické tělocvičné jednoty a družičky. Ulice, kudy se průvod ubíral, byly plny lidí, z nichž mnozí hlasitě plakali. U hrobu promluvil kněz slova útěchy a pomodlil se. Zástupce DTJ se rozloučil s nešťastnými dětmi a vyzýval všechny přítomné rodiče, aby posílali své děti do DTJ. Potom spolužák přednesl dojemnou řeč, v níž naposled promluvil ke svým kamarádům a žáci páté třídy zazpívali smuteční píseň. Lidé byli hluboce dojati a plakali. V tom se ozval jistý komunista, který bohapustou řečí vynadal všem buržoustům do lotrů a vrahů a vyhrožoval všem kapitalistům a granátům pomstou. Nejtklivější okamžiky v životě lidském, jaké jsou při spouštění rakví do hrobů tak zneužiti dovedl jeden člověk se zvířecí povahou. Lidé u hrobu hlasitě proti tomu reptali,“ napsaly noviny ve Frýdku.

Granát „ofensivná petarda“ skončil na smetišti kvůli strachu

Jak se dostal granát na popeliště na místě, kde tehdy ještě žádné domy nestály a byly tam jen pole a louky?

„V tom dvaatřicátém roce, v prvních letech krušné hospodářské krize, byla v Karlově huti, předchůdkyni Válcoven plechu, stávka. Mladí, takzvaní revolucionáři, vykřikovali po nějakých štamprlích v obecní hospodě Ondráš ve Sviadnově, že továrníkům ukážou. A na popud toho začaly v bytech dělníků četnické prohlídky. Pokud by něco našli, hrozilo viníkovi dva až osm roků. Jeden ze stávkujících, si uvědomil, že děda má na půdě granát z první světové války. Ani ho po konci války nezakopal, granát byl jako nový. Byl to útočný italský granát, který tvarem odpovídal známému čistícímu prostředku, v té době velmi populárnímu. Možná nějak tak se dostal granát na smetiště,“ popisuje Ludvík Pyško.

Potvrzuje to i zápis z městské kroniky: „Zjištěno bylo, že se jednalo o italský útočný granát „ofensivná petarda“, který byl na toto smetisko odhozen snad z obavy před domovní prohlídkou, která byla prováděna po komunistických nepokojích u různých podezřelých osob,“ píše kronikář.

„Bezprizorní“ pomníček pustl a stal se nečitelný

Tři granátem zabití hoši jsou pohřbeni na frýdeckém hřbitově, ovšem místní frýdecká dělnická tělocvičná jednota nechala pár desítek metrů od místa výbuchu granátu, kde je dnes parkoviště, vystavět pomníček připomínající nešťastnou tragédii. Stojí tam od 11. září 1932. Svého „majitele“ měl však pískovcový pomník jen dvacet let. V roce 1952 Dělnická tělocvičná jednota zanikla, pan Pyško mluví o jejím „rozprášení“.

Podoba pomníčku ve čtyřicátých letech. Kolem byly ještě louky. Foto: Archiv L. Pyška

Pomníček pak řadu let pustl, prakticky až donedávna, kdy se o něj začal zajímat právě pan Pyško, který bydlí nedaleko. To už stál pomníček uprostřed sídliště z padesátých let a pozemek patřil od roku 1992 obyvatelům domů okolo. Město jim totiž pozemky prodalo i s byty.

Společenství vlastníků bytových jednotek Nad Lipinou, kterému Ludvík Pyško už spoustu let dělá předsedu, vadilo, že je starý pomníček už nečitelný. „Město se hájilo, že pomníček je prodaný s pozemky, a nemůže se o něho starat,“ říká pan Pyško.

Loni mu pozvolna zrál v hlavě nápad, že se pokusí pomníček obnovit sám se svým společenstvím vlastníků nedalekých domů. A definitivně se rozhodl, když k pomníčku loni přišel se svým pravnoučkem z Prahy. Ten se ho zeptal, co to tady stojí za ošklivý šutr. „Začal jsem mu vypravovat, co se tady stalo a ten malý Pražáček se mne zeptal, proč to nespravím, když na horách na chatě pořád něco stavím a opravuju,“ líčí Ludvík Pyško.

Hlavní jsou děti. Aby věděly, co se tu stalo a neštěstí jim bylo mementem

Upozorňuje však, že pomníček se rozhodl obnovit hlavně kvůli dětem z místní sídlištní 5. a 9. základní školy. „Aby věděly, co se tady událo. A aby pro ně byl pomníček třeba i varováním.“

Kolem zchátralého pomníku navíc vznikaly mýty a málokdo věděl, proč tu vlastně stojí. „Když se na něj přišel podívat kvůli obnově náměstek primátora, tak lidé, kteří kolem pomníčku chodili, mu říkali, že se tam postříleli nějací rudoarmějci na konci války. Dokonce někteří říkají, že se tady ani nic takového nestalo. Přestože o tragédii existuje řada fotografií, zápisů v tehdejší škole a četnických záznamů,“ říká Ludvík Pyško, který proto zajistil pro nový pomník i vyrobení vysvětlující tabulky.

Tu vyrobila na své náklady firma Marka Kamenického. „Má k místu také osobní vztah, jako školák kolem pomníčku s kamarády také pobíhal,“ říká Ludvík Pyško.

Od postavení původního pomníčku s keramickými fotografiemi tří zemřelých chlapců uplyne 11. září osmaosmdesát let. Pan Pyško jeho přibližnou podobu s pomocí přátel vyrobil, a nechal usadit i přes koronavirovou epidemii za jediný měsíc. Přestože se o obnově diskutuje na městě patnáct let. „Ale nedělám si na něj žádný nárok,“ říká „zachránce“ pomníčku.

Hodně lidí přispělo, pomohli kamarádi. Nejvíce kameník

Proto také oficiálně vyzval radnici, aby její úředníci začali konečně jednat o převzetí do majetku města. „Teď jsem se totiž jako předseda společenství vlastníků bytů oficiálně stal osvojitelem pomníku. Ale jak mohu v jednaosmdesáti letech zaručit, že obnovený pomníček bude za pár let ještě stát,“ říká Ludvík Pyško, který si však váží pomoci úředníků radnice.

Ta nakonec přispěla společenství na obnovu pomníku darem ve výši dvaceti tisíc. Přes osm tisíc korun na obnovu pomníčku darovali také někteří obyvatelé čtyř domů bydlících kolem pomníčku. Nejvíce, celou pětistovku, věnovala na obnovu paní, která vzpomíná, jak si v dětství s kamarádkami u pomníčku hrávala. No a zbytek už zajistili kamarádi řemeslníci.

A poté ještě jeden kameník. Ludvík Pyško totiž musel obnovu pískovcového pomníku svěřit profesionálnímu řemeslníkovi. Pozval jich několik, ale všichni postupně práci na obnově z různých objektivních důvodů odmítli. I uznávaný odborník, který tesá pro rožnovský skanzen, s lítostí panu Pyškovi řekl, že už s pískovcem nedělá.

Až ten poslední kameník nakonec řekl: „A jéje, zase jeden starý pán, kterému není všechno jedno.“ Tento řemeslník vytvořil pomník jen za cenu nákladů, obětavě na místo jezdil a radil s dalšími pracemi na pomníku. Když to pan Pyško u krásného nového pomníčku líčí, objeví se mu v očích slzy.

Plánované slavnostní odhalení přerušil koronavirus

„Nemohli jsme dělat jeho repliku, hodně nás limitovaly finanční možnosti. Moji známí na něj doslova vybírali do klobouku, celou řadu prací dělali lidé svépomocí,“ říká Ludvík Pyško. „Původní akademické úvahy totiž odhadovaly cenu pomníčku na více než desetinásobek sumy, kterou jsme sesbírali.“

Nakonec šel na obnovu selským rozumem. "Zjistil jsem, z čeho byl pomník postaven, zajeli jsme do kamenolomu, tam nám lamači ulomili dokonce dva kusy původního pískovce a mistr kamenický Ivan Voznica, který z toho kusu vytvořil pomníček, si mohl i vybrat. A teď tam od konce května, kdy se konečně uvolnila omezení kvůli koronaviru, stojí. Chtěli jsme ho s dětmi uctít už na výročí tragédie 4. dubna, ale koronavir nám to bohužel znemožnil,“ říká pan Pyško.

Žádné odhalení pomníčku tedy nebylo. „Stačí mi, že se u něj lidé zastavují. Původní záměr odhalit ho se školáky, tedy přijít tam s nimi a říci jim, co se tam stalo, se mi nepodařil kvůli koronavirovým opatřením. Aby byl pomník mementem i pro ně. Máme však dnes k obnově i dost metodického materiálu v podobě DVD, aby děti z 5. a 9. základní školy viděly, jak se materiál pro pomník zpracovával. Chystáme i takové malé leporelo, aby děti věděly, co se tam stalo,“ vysvětluje Ludvík Pyško. A dodává, že přesto s dětmi ze sídlištní základky vznik pomníčku uctí.

Historik: První záměr renovovat pomníček vznikl už v půli devadesátých let

Pracovník Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku Jaromír Polášek se poprvé setkal s nápadem úpravy památníku na smrt chlapců, když byl předsedou komise pro obnovu památek na Frýdecko-místecké radnici. „Nešlo to ale moc z rozpočtu financovat, protože pomníček není kulturní památka, neleží na pozemku města a není majetkem města,“ říká.

První záměr renovovat pomníček vznikl už v půli devadesátých let. „Vrátili jsme se k tomu někdy v roce 2005, podnět k tomu dal v té době ředitel Státního okresního archivu Tomáš Adamec. Tehdy v komisi pro obnovu památek vznikla spousta dobrých věcí, začalo se něco dělat kolem židovského hřbitova, zachraňovala se kašna na místeckém náměstí,“ vzpomíná muzejník Jaromír Polášek.

Obětí výbuchu mohlo být více. Pátý chlapec však dostal „zaracha“

A dodává, že zraněných při tragédii mohlo být dokonce o jednoho více. „Pan Josef Lang má devadesát šest let a byl spolužákem jednoho z chlapců, které výbuch granátu zabil. Pan Lang dodnes vzpomíná, že v ten den, kdy se nešťastná událost stala, dostal od rodičů „zaracha“ a nesměl s kamarády ven. „Zřejmě by také u výbuchu byl. Možná by také zahynul, ale díky přísnosti rodičů se letos v lednu už dožil šestadevadesáti let,“ říká muzejník Jaromír Polášek.

O pomníčku i tragické události věděli časem jen místní lidé, pomníček navíc ničily povětrnostní vlivy i vandalové. Ještě v devadesátých letech byly na pomníčku zašlé fotografie tří hochů vyvedené na porcelánu.

„Původní fotky už se nepodařilo dohledat. Zůstaly ale nějaké snímky z fotodokumentace vyšetřování neštěstí, šetřila to četnická policejní stanice z Frýdku. Ač je celý její archiv skartovaný, některé fotky má archiv statutárního města Frýdku a jsou dnes ve státním okresním archivu v Místku. Pár jejich kopií máme ve fotoarchivu Muzea Beskyd,“ říká pracovník Muzea Beskyd Jaromír Polášek.

Policisté měli i podezřelého. Něco však zůstane záhadou

Dodává, že takových nešťastných nehod se stalo třeba po druhé světové válce více, ale výjimečnost tohoto případu byla v tom, že granát, který zabil tři chlapce z Frýdku, byl útočný italský z první světové války.

„Tehdy, v letech 1931 až 1932 byla ve Frýdku stávka v Karlově huti a někdo ze stávkujících se asi bál, že by policisté v jeho domě granát našli. Podezřelým byl dokonce nějaký mladík, ale podezření se neprokázalo. Také to, proč se někdo granátu zbavil zrovna pod mariánským kostelem, je záhadou,“ říká Jaromír Polášek z Muzea Beskyd.

V místech, kde se neštěstí stalo, ještě žádné domy nebyly. Podle fotek tam byly jen nějaké ohrady, strnisko, kousek pod tím byla tam ulice U Hrůbků, Revoluční, boromeum, židovská škola, obecní dům, synagoga.

„Baráky stály akorát na Lískovecké, ta vedla kolem mariánského kostela a byla tam hospoda Na Špici a dole se začaly v polovině dvacátých let stavět první rodinné domy. Pahorek pod nemocnicí, kde se stalo neštěstí, byl nezastavěný a byly tam volné stavební parcely,“ popisuje Jaromír Polášek. On sám si jako dítě v místech také s kamarády hrával.

„My jsme tam lítali v raných šedesátých letech a také se nám podařilo občas najít něco, co jsme hodili do ohně a ono to bouchlo. Ne samozřejmě granát, ale jiné věci po vojácích, třeba dýmovnici. Taky jsme byli jako kluci zvědaví,“ říká Jaromír Polášek a dodává, že vojenský granát může bouchnout i po desítkách let.

„A pokud je roznětka třeba na leteckých pumách nějak zarezlá, tak to bouchne klidně i po sedmdesáti letech,“ říká frýdecko-místecký badatel.

Rok 1945: V Hrabyni zabil dva malé sourozence zapomenutý granát

Na stránkách Klubu přátel starého Krnova se na konci ledna 2018 objevil příspěvek v rubrice Procházka Krnovem, v kterém autor upozornil na podobný případ smrti dětí, který se však stal v v červenci roku 1945. V Hrabyni zabíjel ruský útočný granát.

Právě v této obci se v dubnu před pětasedmdesáti lety odehrály ty nejtvrdší boje Ostravsko-opavské operace. Na strategickém návrší kladly německé jednotky houževnatý odpor trvající déle než týden. Němci ze svých pozic mohli ostřelovat cestu od Opavy a brzdit tak postup sovětských tanků.

Dům, kde se neštěstí odehrálo, stále stojí

Pěší oddíly Rudé armády se k Hrabyni probojovaly od Háje ve Slezsku a Smolkova a německá postavení v obci ostřelovali kaťušemi ze směru od Dolního Benešova. Na konci bojů bylo devadesát procent obce zničeno a padlo zde na 280 sovětských vojáků.

Autor příspěvku, skrytý pod značkou „admin“ našel tento tragický příběh na zažloutlém papíře v opavském archivu. Sám prý váhal s jeho zveřejněním, protože dům, ve kterém se odehrává, dosud stojí a původní obyvatelé v něm žijí.

Otec pracuje, matka šla nakoupit

Je krátce před polednem 26. července 1945. Na zahradě za domem si u stromu, v jehož stínu stojí starý stroj na mlácení obilí, hrají dva bratři Stuchlíkovi. Staršímu Bedřichovi bylo šest let, mladšímu Bohumilovi pouhé tři. Jejich otec byl v ten den zaměstnán u rolníka Kaduly opravou střechy, matka chlapců odešla ráno nakoupit.

Dozorem nad oběma syny a ještě nad čtyřměsíčním dítětem pověřili rodiče jako služebnou Němku Emu. Někdy v jedenáct hodin dopoledne přišly obě děti do kuchyně, služebná dala mladšímu chléb, starší však odmítl. Poté oba odešli na zahradu.

Služebná nevěnovala explozi pozornost, bylo to běžné

Krátce nato se ozval výbuch. Německá služebná mu nevěnovala pozornost, nebylo to ve zdejším kraji v tuto dobu nic zvláštního. Netušila, že děti hrající si na zahradě našly ruský útočný granát, s kterým si hrály. A přitom jej odjistili.

Výbuch způsobil oběma chlapcům velmi zranění. Staří Bedřich, který s granátem manipuloval, měl utržené obě ruce v zápěstí a mnohočetná poranění, zejména na hlavě. Mladší Bohumil utrpěl vážné zranění břicha.

Toto neštěstí se stalo i přesto, že ženisté československé pancéřové brigády Moravské Ostravy celou obec prohledali. Závěrečný protokol o vyšetřování tragické události zněl, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Jediné zavinění se přikládalo německé služebné, která byla pověřena dohledem nad dětmi a podle autora článku tato žena stanula před soudem.

Na Opavsku lidé házeli bomby a granáty do rybníků. Nevěděli, jak je zneškodnit

Historik Ondřej Kolář, vedoucí Slezského ústavu, oddělení historického výzkumu ve Slezském zemském muzeu v Opavě, však sdělil, že bývalý kronikář obce o případu obecně ví, ale o soudu se služebnou neslyšel. Sám zná nejmladšího z bratrů Stuchlíkových, který byl v době tragédie kojenec.

„Podobných případů výbuchů nalezených min či granátů byly obecně v letech 1945 a 1946 na bojišti ostravské operace řádově desítky. Množství nevybuchlé munice odstraňovali civilní dobrovolníci, stejně jako ozbrojené složky. Díky tomu se vlastně zrodila policejní pyrotechnická služba, která navzdory politickým a strukturálním změnám funguje dodnes,“ vysvětluje Ondřej Kolář.

A podotýká, že okres Opava patří dodnes k regionům, kde mají policejní pyrotechnici nejvíce „výjezdů“ kvůli nálezům staré munice z války.

„V některých místních obcích, včetně Hrabyně, lidé často házeli nalezené bomby a granáty do rybníků, protože nevěděli, jak je odborně zneškodnit,“ říká Ondřej Kolář.

Sdílejte článek
zavřít reklamu
Reklama