Tomáš Pospíšil: Poslední ostravský houslař?

Ostravský houslař Tomáš Pospíšil si na nedostatek práce nemůže stěžovat. Okolo ponku v malé dílničce má na dosah desítky houslí, které čekají na opravu, všude jsou části jednotlivých nástrojů, nářadí a vůně dřeva, laku a klihu.

„Tohle všechno ještě čeká na opravu?“ ptám se a ukazuju na stěnu, kde visí celá řada houslí s cedulkami, na kterých jsou jména jejich majitelů a to, co je na houslích třeba opravit. „Jo, práce máme fakt požehnaně,“ pokyvuje hlavou ostravský houslař.

Jak se člověk vlastně stane houslařem?

Už od dětství jsem hrál na housle a měl jsem taky zájem o práci se dřevem. Jako kluk jsem se chodil dívat do dílny otcova známého, který restauroval starý nábytek. To mě zajímalo a po základní škole jsem proto nastoupil do učení na truhláře.

Houslařina vás tehdy ještě nelákala, nebo tady nebyla žádná škola toho zaměření?

Existovala, ale to jsem ještě nevěděl, že mě to bude tak lákat.

Aha, vás tedy bavilo dřevo jako takové?

Původně to bylo tak, že jen to dřevo, protože jsem chodil za tím restaurátorem Tomášem Mendlem, líbilo se mi to, ale to nebyla taková normální truhlařina. On ještě dělal s masivem. Během učení na truhláře jsem navštěvoval karvinského opraváře nástrojů a začal jsem uvažovat, že až skončím, půjdu někam pokračovat už v houslařině. Rozhodoval jsem se, jestli bych šel do Polska, protože tam byly tehdy dvě takové školy.

Čistě houslařské?

Ano. Jedna s dlouholetou tradicí v Poznani a druhá byla v Zakopaném. Další škola byla tehdy v Lubech u Chebu, ale nakonec otec zjistil, že bude nově otevřena soukromá škola v Kyjově, no a já tam zamířil.

Jak dlouho jste tam studoval?

Tím, že už jsem byl vyučený truhlář, musel jsem zvládnout rozdílové předměty a intenzivní praxi. To vše bylo zakončeno výučním listem. Prospěl jsem s vyznamenáním. Ale pak jsem tam několik let nabíral další zkušenosti. Jako za starých dob, kdy člověk nastoupil do učení, byl tam pár let jako učeň, potom měl zkoušky, pak pracoval jako tovaryš a měl tovaryšské zkoušky, pak mistrovské, takže to bylo dlouhodobé učení.

Foto Petr Hrubeš

Já se vzdělávám neustále. Sedmnáct let jsem při houslařské praxi působil jako soudní znalec, ale pak jsem znaleckou činnost přerušil. Starší houslaři odcházeli do důchodu a mně tím práce přibývala, takže jsem zjistil, že se fakt nedá sedět na tolika židlích.

Někde jsem se o vás dočetl, že jste jako kluk chtěl hrát na housle, ale že vás táta přemlouval, jestli nechcete raději bicí nebo kytaru. Většinou to je naopak, že?

Jo, taťka byl kytarista a k vážné hudbě asi nikdy nijak zvlášť neinklinoval. Jeho rodiče byli z jižní Moravy a rodina z dědovy strany byla hudebně založená, takže neměl nic proti folklóru a hudbě jako takové. Moje mamka taky pochází z hudební rodiny a sama hrávala, takže jsem v muzice vyrůstal. Já jsem na housle hrál od šesti let a později jsem se dostal do folklórního souboru v Havířově a hra na housle mě chytla. Díky tomu jsem u hraní zůstal. Kdybych nezůstal, tak se houslařině určitě nevěnuju.

Myslíte si, že houslař musí umět hrát na housle?

Je to lepší, je to velká výhoda.

A jsou nějací, co hrát vůbec neumí? A v čem je ta výhoda?

Myslím, že všichni nějak umí hrát. Když si na ten nástroj umíte zahrát, tak chápete souvislosti, že když tady udělám kobylku nižší, tak to prostě bude vadit při hře, a tak dále. Vy vlastně řešíte s těmi muzikanty, co jim nástroj dělá nebo nedělá, a co by dělat měl, takže když jako houslař sám hrát umíte, můžete s hudebníkem mluvit stejným jazykem.

Foto Petr Hrubeš

Vy jste se ve škole učil, jak vyrobit housle, nebo spíše, jak opravit staré?

Obojí, ale aktuálně hlavně opravuji, protože jsem v regionu široko daleko jediný, tak mám tolik oprav, že sice mám pár nových nástrojů rozdělaných, ale nemám čas, kdy je dodělat.

Takže kdybych si u vás objednal housle, za jak dlouho mi je uděláte?

Teď bych vám asi řekl, že bohužel neudělám.

Vůbec nikdy?

No víte, já to teď skutečně víceméně odmítám, více času na práci nemám a vždy jsem nové nástroje dělal po nocích. Přes den chodí spousta lidí. Já jsem zároveň maskot dílny, protože všichni potřebují mluvit se mnou, takže mě každá návštěva vlastně odvádí od práce. Já si nestěžuji, že bych se s lidmi nechtěl potkávat, ale jsem rád, že přes den stihnu udělat aspoň ty opravy, které potřebuji. No a večer jsem zůstával třeba do jedné do noci v dílně a stavěl nástroje. To jsem zvládal, když jsem byl mladší, ale čím jsem starší… Ne, že bych se cítil vyloženě jako důchodce, ale už ten řemen spadl, není to takové mladické nabuzení, že to všechno zvládnu. Ale věřím, že se mi časem podaří ke stavbě nástrojů vrátit. S většinou hudebníků, kteří na mé nástroje hrají, jsem stále v kontaktu a vím, že jsou spokojeni. Dodnes se mi nestalo, že by můj nástroj chtěli vyměnit za jiný. To mě těší.

Řekněte, jaké nejstarší housle jste držel v ruce v rámci své praxe a práce?

Určitě nějaký kousek okolo roku 1700.

Jak moc se ten nástroj proměňuje v čase? Estetika, nebo samozřejmě i nějaká funkčnost nebo typ dřeva… Všechno, co vás napadne.

Proměnilo se to hodně, ale v nenápadných detailech. V podstatě ty nástroje už nejsou takové, jaké byly v době Stradivariho. Ani samotná houslová technika nebyla taková, jaká je dnes.

V čem jsou jiné?

Například byly jinak zakloněné krky. Dnes máte krk zakloněný směrem dolů od osy nástroje, tehdy byl daleko rovněji, a naopak se rozšiřoval hmatník. Ten byl kratší, protože se nehrálo až do takových vysokých poloh a i krk byl kratší. Když byl záklon krku nižší, tak musela být i kobylka nižší. Tím pádem nebyl tlak na desku tak silný, takže ty housle hrály slaběji a s jinou barvou zvuku. Ale bylo to i díky střevovým strunám, na které se v té době hrálo. Basový trámec, který je vevnitř, byl taky kratší. Ta hudba tehdy byla spíš salónní, nehrálo se v tak obrovských síních, jako dnes. Až později, když začaly být takové potřeby, tak se nástroje začaly přestavovat, změnila se délka krku, nástroj se musel otevřít, udělal se nový basový trámec, aby deska ten tlak unesla.

Foto Petr Hrubeš

Takže třeba na původní Stradivariho housle by si asi dnes filharmonik moc nezahrál, že ne?

Jsou orchestry, které hrají starou hudbu, tak tam ano. Teď se zase některé ty staré nástroje přestavují z moderní přestavby na původní, protože hráči staré hudby chtějí mít ten zvuk stejný jako kdysi.

Z jakého dřeva se vlastně housle stavějí?

Horní deska se dělá ze smrkového, občas se používá jedle. Ta je vzácnější, takže se používá hlavně smrk. Na spodní desku, na luby a na krk se používá javor.

A hmatník se dělá z čeho?

Hmatník je z ebenu.

Vždycky?

Je nejlepší. Je to nejtvrdší dřevo, které odolává tvorbě různých nerovností, vznikajících vlivem hraní.

Jaký je váš typický zákazník?

Chodí všichni, my neodmítáme nikoho. Přicházejí k nám hudebníci z filharmonií a divadel z Ostravy, Olomouce a Opavy, včetně různých sólových hráčů, plus žáci nebo učitelé z hudebek, konzervatoří a univerzity, z cimbálovek nebo z amatérských orchestrů. Okruh zákazníků je od slovenských a polských hranic, až po Jeseníky, Olomoucký kraj a Valašsko. Občas zavítají hudebníci i z větší dálky. Máme třeba pár zákazníků, kteří za námi jezdí každý rok ze Španělska.

A co nejčastěji potřebují spravit?

Třeba kolíčky na napínání strun. Vzhledem k tomu, že kolíček je ebenový, což je přírodní materiál, tak pořád přijímá a vypouští vlhkost. Časem se používáním, sesycháním a bobtnáním deformuje, takže se musí kolíčky vyměnit.

Foto Petr Hrubeš

A co dalšího se ještě kazí?

Hmatník, ten podléhá otěru. A když se někomu hodně potí ruce, eben tím navlhčením trošku změkne, vyhmatává se rychleji. Mimoto se tam třeba zařízne struna, protože vy ji denně na stejných místech přimáčknete k hmatníku, takže se pod strunou vytvoří taková rýha.

Takže se musí vyměnit, nebo?

Někdy stačí přebrousit, někdy se musí zhoblovat, když jsou ty díry hluboké a po opakovaném srovnávání dojde i na výměnu. Některým lidem se opravdu hodně potí ruce, a to je pro nástroj velký problém, protože pak se jim také rychleji ohmatá lak. To je jednak designová věc, ale protože i lak má nějakou váhu a tvrdost, tak to krom jiného může ovlivnit i zvuk. Když máte nástroj položený pod bradou u krku, který se samozřejmě taky potí, otíráte krkem lak na lubech. Navíc chlapi jsou fousatí, tak v těchto místech vydírají lak rychleji. Taky se časem ohýbá kobylka, protože nese velký tlak strun. Třeba sesedne, už se tedy nemá jak chvět, nebo alespoň ne tak, jak by měla. Pak se vyměňují struny a někdy je třeba nástroj kvůli prasklinám otevřít. Naštěstí jsou spoje klížené klihem, takže to jde dobře od sebe. Umělé lepidlo, to je pro nástroj mor.

A už jste v nástrojích, když jste je rozklížil a rozebral, našel nějaké poklady?

Nedávno jsem vytáhl deset dolarů z basy. Když se hraje někde v hospodě, tak někteří nadšenci mají potřebu si za hudbu zaplatit. Ale nejčastěji tam uvnitř nacházím kuličky složené z prachu, vlasů a lepivé kalafuny. Z jedné basy jsem vytáhnul čtvrt lopatky takového smetí, v houslích většinou najdu prachovou kuličku.

Dovedu si představit, že jednání s majiteli nástrojů není jednoduché – svěřují vám housle, které je živí, jsou pro ně mimořádně důležité…

Oni svůj nástroj potřebují, musí neustále cvičit a koncertovat. Většina oprav ale není hned, a oni mají často představu, že si jen někam zajdou na oběd a mezitím bude oprava hotová. Proto se s nimi musím domluvit tak, abychom se shodli na nějakém čase. Když to povaha závady dovolí, dávám jim na výběr, ať si určí, kdy budou mít hraní méně. To bývá třeba přes prázdniny, jelikož mají po sezóně, všichni jezdí po dovolených, takže orchestry moc nehrají.

Zítra odjíždím na turné a dnes mi spadly housle. Jste schopen na tohle rychle zareagovat?

Podle toho, o co jde. Když je tam nějaká drobnost, tak se to může během dne podařit. Hudebníci by měli také mít případně náhradní nástroj.

Bývají někteří vaši zákazníci – umělci, složité povahy?

Ale jo. Někteří řeší úplně všechno, někteří neřeší skoro nic. Oni si chtějí zahrát, užít si ten pocit z krásné hudby, ale náročnost některých oprav neumí odhadnout. Jsou i takoví, kteří přijdou až v ten moment, kdy jim nástroj nějak divně hraje a do té doby neřešili nic. Pak se strašně diví, že je potřeba nástroj zaklížit, vyčistit, doplnit vyhmataný lak, a že to bude dlouho trvat, a že to bude při takovém množství úkonů naráz drahé.

Foto Petr Hrubeš

Setkáváte se i s nějakými zvláštními požadavky?

No, tak někdy jo. Jednodušší je říct, že něco je špatné na nástroji, než aby člověk sám trochu pocvičil. Takže třeba přijdou s naprosto normálně seřízeným nástrojem a stěžují si, že tam něco nefunguje. Jednoduše někteří hledají chybu v nástroji, ne v sobě. Někteří zákazníci prostě narážejí na svoje technické limity. Takže se snažíme najít cestu, jak to společně vyřešit a individuálně nástroj seřídit k hudebníkově spokojenosti.

Zažil jste i nějaké bizarní nehody s houslemi?

Basista mi jednou přivezl basu, kterou vezl na střeše na zahrádce, na dálnici mu povolilo uchycení a basa uletěla do škarpy. Nebo teď nedávno jsme řešili, že dítě dostalo opravený starý nástroj. A když si ho vytáhlo z futrálu, položilo si housle na zem, že si zaváže tkaničku, šel kolem kamarád a ten mu na ně šlápl. Pak jsem tu měl třeba housle, které nějakým nešťastným způsobem člověk v hospodě promáčkl krýglem. Stalo se taky, že si pán v hospodě položil housle vedle sebe a druhý mu je přisedl. I mně jednou podklouzla noha, spadl jsem, ne úplně na záda, ale na rameno, kde jsem měl pověšený futrál, který nebyl až tak pevný, aby unesl mých tehdejších pětasedmdesát kilo.

A spravil jste si ty housle?

Ne, ale byly to housle, které jsem předkládal jako závěrečnou práci u svého mistra v učení. Během závěrečných zkoušek jsem musel na místě udělat nějaký úkon, aby věděli, že tu práci ovládám a zároveň představit některou ze svých prací. Tehdy to byly ty housle. Roky jsem pak na ně hrával. Až do té osudné nehody.

Takže vaše první housle jste si sám neopravil?

Ne, a to není všechno. Jednou jsem si u kamaráda po hraní nechal basu. Když jsem si pro ni přišel, otevřel futrál a zjistil, že je prasklá. Protože jsem tehdy jinou basu neměl, tak jsem po inzerátech sháněl, až jsem si koupil novou, abych měl na co hrát, než si tu starou opravím. Neměl jsem na to ale čas, trvalo to tak dlouho, že jsem nakonec zaplatil kolegovi, aby mi ji spravil.

Foto Petr Hrubeš

To mi ani neříkejte, vy opravdu naplňujete rčení o kovářově kobyle…

Bohužel, je to tak, no. Pracuju pro ostatní a sebe odbývám.

Vidíme ve vaší dílně i smyčce. Dočetl jsem se někde, že smyčec může být dražší než housle. Je to pravda?

Ano.

A co je na něm tak drahého?

Historická hodnota a ta kvalita. Vyhlášené jsou francouzské smyčce, a hodně se platí za to, že tam je raznice některého z francouzských mistrů. Nebo i německých, kteří se třeba u těch francouzských učili. Jsou i lidi, kteří do takových věcí investují. Smyčcovou techniku na to třeba ani nemají, v životě tu kvalitu nemůžou docenit, ale mají drahé smyčce s raznicí.

Vy jste jediný činný houslař tady v kraji, pokud se nepletu. Máte nějaké následovníky? Chodí se k vám někdo učit?

Bylo tu pár lidí, kteří měli veliký zájem, ale když zjistili, co to obnáší, tak zájem pomalu opadl. Mám třeba bednu starých kobylek, mohli si sednout, a aniž by zničili nový polotovar, tak si do toho zkoušeli řezat, aby vůbec věděli, co to obnáší, když se řízne do materiálu. Zabíralo mi to ale hodně času, který nemám, a tak jsem se rozhodl to nedělat, i když práce navíc by byla. Prostě asi po pěti lidech, kteří dílnou prošli, bez nějakého dlouhodobého výsledku, jsem ztratil chuť se tomu prozatím nějak věnovat.

Takže po vás nikdo nebude?

Nevypadá to, no…

To není moc optimistický závěr rozhovoru. To se mi nelíbí…

My, co jsme vyučení u mistra Pavla Celého staršího, se potkáváme dodnes. Založili jsme si Sdružení houslařských dílen a řezbářů a sdílíme spolu to, na co jsme za ta léta přišli. Po letech jsme mezi nás začali zvát další houslaře a odborníky z příbuzných oborů. Je nás už docela dost a z různých pohledů se díváme na tu naši profesi a hledáme nové postupy, jak houslařské umění rozvíjet a obohatit.

Takže ta vaše platforma si třeba někoho ještě vychová do budoucna?

Možné to je. Já i ostatní ze sdružení jsme začali využívat různých známostí, například já se skamarádil s houslaři z Polska, kde mají studium tohoto oboru na skvělé, až vysokoškolské úrovni. Když u nás chcete v uměleckém studiu pokračovat, můžete jít třeba na malbu, na kunsthistorii. Třeba restaurátoři uměleckých předmětů mají možnost studovat vyšší odbornou školu nebo vysokou školu, ale pro houslaře oficiální studium končí maturitou. V tomto jsou Poláci daleko před námi. Je to vidět i na výsledcích houslařských soutěží. Nedávno proběhla jedna v Praze, a Poláci to tam v celkovém hodnocení pěkně válcovali. Češi, o kterých se ví, že jsou dobří, se v celkovém hodnocení umístili okolo osmého místa. Abychom byli schopni se posouvat dále a lépe si rozuměli s našimi zákazníky, zveme si mezi nás i organology, muzikology, aby nám vysvětlili další jiné pohledy, protože houslařina není jen o řemesle, je třeba ji vnímat v širších i historických souvislostech. Takže naše scházení se s kolegy ze sdružení časem přešlo ve větší akci a letos v listopadu pořádáme 5. ročník houslařské konference, kde se schází asi padesát lidí, od profesionálních houslařů, smyčcařů a restaurátorů, přes soudní znalce a muzejníky, až po lidi, kteří o tohle řemeslo prostě jen mají zájem, aby byla a fungovala vůbec nějaká osvěta.

Takže to není s budoucností českých houslařů beznadějné?

Snad ne. Snažíme se touto formou, abychom řemeslo posouvali, sami se při tom vzdělávali, a aby se o něm více dozvěděla veřejnost.