TOIS. Jedi(neč)ná mezinárodní škola v Ostravě

Před dvaceti lety zahájil Kanaďan Brett Gray rozvoj mezinárodního vzdělávání v Moravskoslezském kraji jako impuls pro zahraniční investice.

Dnes je TOIS – The Ostrava International School – jednou z předních mezinárodních škol ve střední Evropě, a zároveň jedinou mezinárodně akreditovanou školou od mateřské školy až po maturitu v Moravskoslezském kraji. A Brett už ji neřídí sám, po boku mu stojí jeho žena Nikola.

Dveře do tříd jsou tady po většinu hodin otevřené, a přesto je tu klid, a atmosféra, která se chodbami nese, je inspirativní. Děti, ať už ty šestileté, nebo maturanti, posedávají v takzvaných hnízdech z lavic, nebo rovnou na koberci a diskutují, pokládají si otázky a přemýšlivě na ně odpovídají. Jejich přirozený zájem vás strhne a vy máte chuť se k nim do kruhu připojit a vyřešit, jestli má ta žárovka dostatek wattů, aby rozsvítila celou třídu, nebo jakým směrem musí srdíčko pumpovat okysličenou krev.

O této mimořádné škole si povídáme s jejím zakladatelem, Kanaďanem Brettem Grayem a jeho manželkou Nikolou Gray Jirousek.

Brette, když jsem o vás hledal na sítích nějaké informace, vyjelo mi tam, že máte jmenovce, poměrně známého amerického herce. Neposílají vám někdy omylem e-mailem scénáře?

Zatím ne. Ale když jsem si kdysi o sobě taky zkoušel hledat informace na internetu, zjistil jsem, že jsem i hráčem amerického fotbalu.

A dobrým?

To nevím. Je ale zajímavé, kolik osob s příjmením Gray je na světě. Do té doby jsem vůbec netušil, že nás existuje víc. Celý život mám pocit, že jsem jediný Brett Gray, kterého znám a o kterém jsem slyšel. Když jsem začal učit v Bílovci na gymnáziu, překvapilo mě, že z pětadvaceti dětí tam byli tři Petrové a dvě Petry. Když jsem byl já student, moje jméno nikdo jiný nenosil, připadal jsem si výjimečný, no a pak jsem byl logicky z toho zjištění trochu zklamaný (směje se).

My si dnes povídáme mimo jiné i proto, že vaše škola slaví dvacetileté jubileum. Možná by nebylo od věci ptát se, jestli byste dnes, po všech zkušenostech a době, kterou jste tu prožil, nebyl radši tím fotbalistou nebo americkým hercem? Je vám ve vaší roli dobře?

Ano, je mi v ní dobře. Měl jsem příležitost bydlet ve velkých světových městech, ale chtěl jsem žít trochu jiný život, něco vybudovat, vytvořit. A takovou šanci jsem dostal v Ostravě.

A co ten herec?

Herectví mě moc nelákalo. Studoval jsem žurnalistiku na University of Southern California v Los Angeles a humanitní vědy na Sorboně, ale pořád jsem se tam necítil ve své kůži. Po tom všem jsem 20. ledna 1991 přišel do Československa a začal psát články o tom, co se tu dělo, a jako přivýdělek jsem učil angličtinu. Velmi brzy jsem zjistil, že pro učení mám snad větší předpoklady a stal se ze mě učitel na plný úvazek. Nejdřív v Bílovci na gymnáziu, pak jsem se rozhodl pro něco svého. Vytvářet TOIS byl boj, ale mám opravdu dobrý pocit z toho, kam jsme se dostali a že to, co děláme, je skutečně zásadní pro kraj, pro děti, které u nás studují, pro jejich rodiče… Já bych svou roli za nic nevyměnil.

Foto: Petr Hrubeš

Brette, vy jste říkal, že jste v Česku už třicet pět let. Přesto, když vás slyším mluvit, tak je poznat, že vám ještě čeština stále nepřirostla úplně k srdci.

Tak zaprvé – čeština je náročná. To si řekněme na rovinu. Je těžká. Víte co, hlavně na začátku místní vůbec nebyli zvyklí na to, že by slyšeli nějakého cizince, který se snaží mluvit česky. Zdálo se mi, že pro spoustu místních to bylo komické a srandovní. Je to rozdíl od Kanady, kde všichni mají nějaký přízvuk, protože jsou tam lidé z celého světa, a nebereme to nijak špatně. Navíc se mi často stávalo, že Ostraváci se svými kratkymi zobaky na mě vychrlili vše, co potřebovali, a když jsem je poprosil o zopakování, protože jsem nebyl schopný tu rychlost pobrat, tak místo toho, aby zpomalili, ještě znervózněli, zrychlili a zvýšili hlas. A na to jsem se musel naučit odpovídat: Promiňte, já nejsem hluchý, jen trošku blbý (směje se).

Takže jste upustil od snahy mluvit tu česky?

Vůbec. Já mluvím česky denně. Vím, že stále s chybami, ale to mi nebrání vést důležité rozhovory tak, aby druhá strana porozuměla mým záměrům. Pořád mám schovanou svou první, a tehdy snad jedinou na trhu, učebnici češtiny pro cizince. Je z roku 1988 a je plná skutečně hodně nahuštěné gramatiky. Učebnicí provázejí Ali, Mustafa a Mohammed ze socialisticky spřátelených republik, kteří v Československu studují na brněnské univerzitě a učí se samozřejmě česky. Z kulturního a historického hlediska je to moc zajímavé a lehce komické, ale přiblížit se české gramatice mi ta kniha tehdy úplně nepomohla.

Jak vás vůbec napadlo založit tady školu?

Moje vlastní zkušenost byla prvotní a nejsilnější inspirací a motivací. V osmdesátých letech jsem chodil na střední školu v kanadském Montrealu. A na té byl přístup ke vzdělávání na tehdejší dobu dost inovativní – v centru všeho jsme byli my, děti, studenti. A o světě jsme se učili, protože celý svět byl v jedné třídě. Moji kamarádi totiž měli kořeny v Číně, v Indonésii, Venezuele,… Bylo to motivující prostředí, otevřelo mi obzory v tolika různých oblastech a rozhodně jsem díky tomu získal dostatek sebevědomí a know-how odejít do světa a studovat na prestižních univerzitách. Tento přístup si v sobě celou dobu nosím.

Foto: Tomáš Škoda

Dobře, ale když jste s tímto přístupem přišel do Česka, tak si dokážu představit, že první odpověď místních byla: To je ale Kanada, my jsme jiní.

Já jsem to v podstatě takhle vůbec neprezentoval. To bylo ve mně. Když jsem přišel do Česka, tak jsem začal učit na gymnáziu v Bílovci a učil tam více než deset let. Snažil jsem se vytvořit aspoň ve třídě a v komunikaci se studenty něco, co jsem znal a co pro mě bylo přirozené.

A šlo to?

Já bych řekl, že docela jo. Protože jak říká Sir Ken Robinson, všechny děti se přeci rodí zvídavé a bezprostřední, ale tradiční školství v nich tuhle přirozenost ubíjí. Výzvou nás učitelů je poskytnout jim takové příležitosti, aby o svou zvídavost pečovali a nezapomínali na ni. A hlavně v té době to byla první generace po revoluci. Rodiče chtěli, aby se děti podívaly do světa, aby měly příležitosti, které oni sami neměli. Představoval jsem pro ně jakýsi most, byl jsem ten hodný Kanaďan, který je tady, snaží se, mluví anglicky a pomůže dětem vyrazit do zahraničí.

Takže to bylo fajn…

Ano, ale pak jsem musel trochu bojovat s českým vzdělávacím systémem. Ten dával obrovský důraz na memorování, frontální výuku, konformitu, což v dětech ušlapává jejich zvědavost a tvořivost, o kterých jsem mluvil před chvílí.

Po pár letech jsem došel k závěru, že český školský systém se jen tak nezmění. Nejtěžší moment, asi z roku 1996–1997, pro mě byl neúspěch opravdu silného ročníku mých maturantů. Byli schopní kriticky myslet a psát na vysoké úrovni v anglickém jazyce, jejich mluvená angličtina byla silná, schopnost dohledávat si informace v angličtině byla rozvinutá. Dokázali se bavit o široké škále témat a argumentovat. Ale když dělali přijímací zkoušky na anglistiku na českých univerzitách, pohořeli.

Jak to?

Představte si tu frustraci, měl jsem studenty, kteří byli schopni vést hloubavé debaty například o hudbě, identifikovat roli hudebních nástrojů v orchestru, rozebírat jazzové standardy, ale nenaučili se nazpaměť jména čtyř britských skladatelů na str. 73 v učebnici angličtiny pro státní školy. Na tom si v přijímacím řízení vysoké školy zakládaly. Věřil jsem, že všechno, co jsem dělal, jak jsem učil, bylo správné a mělo smysl. Ty děti se opravdu dokázaly vyjádřit samy v angličtině na takové úrovni, o které jsem byl přesvědčený, že by jim stačila k přijetí na kanadské univerzity. Ale k úspěšnému přijetí na českou vysokou školu jsem je nakonec nedovedl. Jedna univerzita mi dokonce odpověděla, že protože mají jenom 100 míst a 1 200 uchazečů, potřebovali rychlou a účinnou metodu, jak eliminovat kandidáty. A tou rychlou metodou bylo zkontrolovat, kdo se naučil zpaměti učebnici a kdo ne.

Proto jste z gymnázia odešel?

Mimo jiné ano. Ale hlavně proto, že jsem začal mít víc a víc pocit, že jsem osamělý v tom, co se snažím nabídnout. Český systém tomu moc nepřál.

Uvažoval jste tehdy, že se školstvím úplně skončíte? Že byste se vrátil do Kanady, nebo dělal úplně něco jiného? Nebo jste chtěl pořád, i přes zklamání, zůstat ve školství?

To ne, ani jedno z toho mě nenapadlo. Jen jsem věděl, že to chci dělat jinak. Na gymnáziu jsem učil méně a méně a víc jsem začal spolupracovat externě s krajem, s magistrátem. Překládal jsem pro televizi Polar a pro ČT, namluvil jsem promo videa pro zahraniční distribuci skoro všem velkým firmám, městu a kraji. Jenže někdy v té době, okolo let 1999 a 2000, začala být v našem kraji problematická nezaměstnanost. Připomeňme si, že v roce 2004 dosahovala kolem 17 procent. A Ostrava stála před výzvou, jak přeměnit část těžkého průmyslu v něco jiného. Tak jako u ostatních národních klenotů se jedinou cestou ven zdálo partnerství s mezinárodními společnostmi.

Foto: Tomáš Škoda

Jaká v tom byla vaše role?

Moje role spočívala v tom, že jsem převzal propagační materiály, které město v té době vytvářelo pro zahraniční investory, a zbavil je zbytečných dat a patosu, abychom jako kraj vyzdvihli naše silné stránky a výhody. To, že máme vysoce vzdělané odborníky, dálnice bude brzy dokončena, několik letišť v dojezdové vzdálenosti, velká nákupní centra se Starbucks a další a další. Brzy jsem začal dělat prezentace pro město, kraj, CzechInvest pro investory, developery, banky, investiční fondy. Rychle jsme se naučili, že ze všech investičních pobídek, které město a region může zahraničním manažerům a jejich rodinám nabídnout, jsou jedny z nejdůležitějších – vhodné bydlení, možnosti pohodlného nákupu a existence plně akreditované mezinárodní školy.

A to byl moment, kdy jste si řekl, že založíte mezinárodní školu?

Byl to moment, kdy jsem byl osloven tehdejším primátorem a několika ostravskými zastupiteli, kteří pochopili, že když chtějí poskytnout kvalitní investiční pobídku, mezinárodní škola musí být její bezpodmínečnou součástí. Dotázali se mě, zda bych pomohl projekt mezinárodní školy uskutečnit. Jedna z prvních překážek, která nás potkala, bylo absolutní neporozumění ostravské veřejnosti tomu, co mezinárodní škola vůbec je.

Co to tedy znamená, že je TOIS mezinárodní škola?

Cílem TOIS a každé mezinárodní školy je pro rodiny, včetně českých, vytvořit druhý domov. Bezpečné místo, které vás přijímá takové, jací jste, a odkud jste, a je vám oporou ve vašem učení. Jediným vyučovacím jazykem TOIS je angličtina. Anglicky se nemluví pouze v předmětech mateřských jazyků: češtiny, korejštiny, polštiny, hindštiny a dalších. Vzdělávacím programem od školky po maturitu je International Baccalaureate (IB). Studenti jsou na TOIS přijímání v průběhu celého školního roku bez přijímacího řízení, pouze na základě takzvaného placement testu, abychom jim nabídli správně zaměřenou akademickou a emoční podporou. Po celou dobu studia podporuje mezinárodní škola vaši vlastní kulturu a jazyk (tedy i češtinu) a zároveň vám poskytuje příležitost potkat lidi z různých konců světa. Dodržuje vysokou kvalitu vzdělávání, kterou vyžadují mezinárodní akreditační autority. Vynakládá velké úsilí na podporu wellbeingu dětí, komunikaci s rodiči a pomoc rodinám i mimo školu. To všechno vede k něčemu, co daleko přesahuje to, co může nabídnout česká rejstříková škola.

Byla tehdy na stole varianta, že by kraj a město, případně nějaký investor, dali tolik peněz, že by ta škola nepotřebovala peníze od rodičů dětí? Nebo to ze začátku bylo jasné, že rodiče se budou muset podílet? Nebo jste naopak chtěli, aby se rodiče podíleli?

Od začátku jsme věděli, že se rodiče musejí plně podílet. Na rozdíl od kaž­dé české soukromé nebo veřejné školy, které dostanou od státu takzvaný normativ na žáka a jsou příjemci různých dotačních programů, my jako registrovaná zahraniční škola na území Česka nemáme na státní podporu jakéhokoliv druhu nárok.

Foto: Tomáš Škoda

Takže jaká byla podpora ze strany kraje a města?

Vznikl tzv. PPP projekt (Public Private Partnership), který byl finančně podpořen ze strany magistrátu a EU, a to investicí do rekonstrukce budov ZŠ a MŠ Ostrčilova, kde se vybudovalo ještě jedno patro pro 12 tříd. A asi rok potom uzavřel Hyundai smlouvu s Českou republikou, a najednou se z našeho projektu stala klíčová pobídka. Jsem pyšný, že jsem stál u zrodu Ostrčilova Bilingual School a 1st International School of Ostrava jako českých rejstříkových škol, které rozšířily výuku části předmětů v cizím jazyce. Ale základ pořád stál a stojí na českém kurikulu a vzdělávacím systému, což logicky nebylo a dodnes není vyhovující pro zahraniční rodiny a v současné době víc a víc také rodiny české. V tento moment jsme skutečně potřebovali vytvořit nezávislou mezinárodní školu, která neučí české osnovy anglicky, ale stojí na zásadách kulturně respektujícího kurikula a světoobčanství. A kde angličtina je pro všechny esperantem, nástrojem dorozumění a respektu. Intenzivně jsme spolupracovali s MŠMT a městem na zapsání nové entity, ze které se posléze stala The Ostrava International School (TOIS), oficiálně registrovaná jako zahraniční škola na území ČR.

A jak je to dnes? Máte podporu z města, kraje, od investorů? Nebo vše pokrývá školné?

Na provoz získáváme peníze jen ze školného a čas od času dostaneme finanční dar od spřátelených firem. Město a kraj nás podporují tak, že nám dávají prostor ve svých propagačních materiálech jako jednomu z klíčových důvodů, proč žít v Ostravě. A tak jako ostatním školám nám ročně přispějí dotací zhruba 250 000 Kč na podporu cizojazyčné výuky. Obrovská příležitost se nám naskytla ve chvíli, kdy jsme se připojili k Ostra Group, vlastněné Tomášem Vrátným. Tomáš je odjakživa velkým ostravským patriotem, podporuje lokální sportovní týmy, neziskové organizace, zdravotnictví i vzdělávání. A TOIS se díky Ostra Group stala součástí důležitých veřejných a networkingových akcí. My spolu s Tomášem navíc pravidelně diskutujeme o tom, jak nejlépe podpořit náš region právě teď, když se tolik proměňuje. A jak je důležité přinést do Ostravy to nejlepší z Česka a celého světa.

Víte, za socialismu se zprofanovalo sousloví rodiče a přátelé školy – existuje ještě něco takového i u vás?

Vím, co máte na mysli. Mám hodně rád film Marečku, podejte mi pero a pod tím socialistickým přátelstvím školy a rodiny si představuji právě Hujerovy a všechny ty ostatní rodiče, kteří jedou na třídní schůzky svých dospělých dětí, a je tam se všemi jednáno, jako by dospělí nebyli – ani ty dospělé děti, ani jejich rodiče v důchodovém věku.

Pro nás je ale komunita, tedy studenti, rodiče a přátelé školy, mimořádně důležitá. Dnešní svět přináší tolik výzev a příležitostí nejen, co se vzdělávání týče, že otevřená diskuze s rodinami o budoucnosti jejich dětí je zkrátka stěžejní. Ale když říkám diskuze, tak je to opravdu dialog, kdy si obě strany naslouchají a hledají cesty společně.

Proč je to pro vás tak důležité?

Školní komunita je pro nás důležitá také proto, že TOIS navštěvují děti a dospívající různých národností z různých kontinentů. Děti diplomatů, manažerů globálních firem a českých rodin, které mezinárodní vzdělání vyloženě hledají. Je pro nás samozřejmostí, že podporujeme porozumění odlišným tradicím, respekt k jiným kulturám a k náboženství a takzvané globální občanství.

Foto: Aleš Krecl

Patří mezi základní charakteristiky vaší školy také příprava studentů na další vzdělávání?

Určitě. U nás funguje certifikovaný University and Careers Counselling Team, tedy tým specialistů, který studentům pomáhá s výběrem nejprestižnějších světových univerzit, včetně českých. S touto pomocí začínáme už tři roky před ukončením studia. V té době zveme rodiny do školy a představujeme jim předměty, které by si studenti mohli, nebo spíš měli, zvolit, aby se co nejlépe připravili na přijímací řízení na univerzity. Zároveň je to čas, kdy se pouštíme do mapování ostatních požadavků k přijetí. To v některých případech zahrnuje opravdu velký objem dokumentů a přímou komunikaci se studijním oddělením vysokých škol.

A jaký je právní a provozní status vaší školy?

TOIS je společnost s ručením omezeným a jak už jsem zmínil, registrovaná MŠMT jako zahraniční škola na území České republiky. Zahraničních škol s tímto statusem je u nás k tomuto dni 23, ale my jsme jediná v Moravskoslezském kraji, která pracuje s dětmi ve věku od 3 do 19 let. Navíc jsme první školou v celé republice, která poskytuje kontinuální vzdělávání v rámci International Baccalaureate (IB) programu.

Z našeho povídání, i z toho, co vidím, když se procházím po vaší škole, vnímám, že kladete velký důraz na inkluzi. Niki, vy jste v této oblasti na TOIS ve vedoucí roli, můžete nám inkluzi na TOIS přiblížit?

Nikola: Na TOIS chápeme inkluzi jako základní hodnotu. Znamená to, že přijímáme každého studenta takového, jaký je, a aktivně vytváříme podmínky, aby se mohl učit a rozvíjet. Každý student přichází s jiným jazykem, kulturním zázemím, rodinnými zvyky, dovednostmi, zájmy a úrovní znalostí. Naší úlohou je zjistit, co konkrétně potřebuje, a zajistit mu podporu, aby se mohl posouvat dál. A zároveň byl připravován na požadavky společnosti, které jsou pro jeho budoucnost důležité. Inkluze na TOIS neznamená snižování akademických nároků. Znamená to hledání různých cest, jak umožnit studentovi učivo pochopit a dovednost zvládnout – úpravou výuky, diferencovanými materiály, asistencí, navýšením času, doplňkovými zdroji nebo individualizovanými strategiemi. IB kurikulum nám v tom pomáhá, protože spojuje vysoké odborné očekávání s prostorem pro různé talenty, zájmy a způsoby učení. Díky tomu můžeme vytvářet skutečné příležitosti pro všechny studenty, včetně těch, kteří by jinde prostor nedostali. Jednoduše řečeno: inkluze na TOIS znamená odstranění konkrétních překážek učení, aby každý student mohl uspět. Je to jako kdyby každý dostal brýle přesně podle svých potřeb.

Foto: Tomáš Škoda

Proč je podle vás inkluze v České republice vnímána spíše negativně?

Nikola: Inkluze je ošemetným tématem spousty vzdělávacích systémů napříč světem. A v Česku je nevyřešená strašně dlouhou dobu. Myšlenka, že děti by měly být spíš separovány, než aby se jim vytvořilo společné prospěšné prostředí, je tady hluboce zakořeněná. A mně se zdá, že je české vzdělávání pořád založeno na exkluzi, vezměte si už jen zápisy do prvních tříd a všechny druhy přijímaček a testů na základních i středních školách. Mám i za to, že reformy v ČR týkající se inkluze jsou povšechně vnímány veřejností docela nelibě, neboť v praxi trpěly nedostatkem faktické podpory a nejasnými pokyny pro vedení škol i pro rodiče. Ti pak podléhali dojmu, že je inkluze tlačená shora bez dostatečné přípravy. A pro učitele to znamenalo navýšení objemu práce. Není divu, že viděno zvenčí byly třídy naplněny znevýhodněnými dětmi, naopak nadané děti byly upozaděny a učitelé a jejich asistenti jen horko těžko spolupracovali. Dobře zavedená inkluze totiž musí být strukturovaná, individualizovaná a podporovaná – nechaotická.

Nikola Gray Jirousek. Foto: Petr Hrubeš

Vy učíte specifickým způsobem. Učíte tak, aby se jednotlivé obory prolínaly, aby se děti dozvěděly o světě komplexně, aby se nebiflovaly. Když to porovnáme s normální státní školou, je vaše vyučování dražší? A mám na mysli v nárocích na pomůcky, na infrastrukturu školy, vybavení.

Nikola: Já si nemyslím, že to je nutně ve vybavení, ale je to rozhodně v personálním zajištění. Ta schopnost učit konceptuálně a být natolik kreativní a přijmout kreativitu za sobě vlastní je strašně specifická lidská schopnost. A je to taky přesně to, co se snažíme u našich učitelů rozvíjet. Řekla bych, že největším kapitálem je u nás rozhodně know-how a profesionalita zaměstnanců, kteří přicházejí z celého světa. Do špičkového vybavení také investujeme, ale moc dobře si uvědomujeme, že když nebudeme mít smysluplné pedagogické vedení, pro které jsou skutečné potřeby dítěte na prvním místě, bude to vybavení jen zbytečnou investicí.

Jak moc náročné je dostat dnes do vaší školy špičkové pedagogy, které potřebujete v Ostravě – třeba z jiného města?

Nikola: Dnes už jsme v pozici, kdy můžeme říct, že jsme součástí mezinárodní sítě IB učitelů. A hlavně máme díky práci, kterou děláme, a díky tomu, že naše škola je zakládajícím členem asociace IB škol ve střední Evropě, jíž manžel předsedá, neskutečně dobré jméno. Dnes přednášíme na světových grémiích, ať už o inkluzivním vzdělávání, nebo o IB kontinuálních programech. A jsme slyšet. Učitelé se s námi chtějí spojit.

Nestává se, že oslovíte někoho ze své sítě, vysvětlíte, jaká je vaše škola a on řekne, že ho to zajímá, ale co ta Ostrava? Co mu řeknete pak?

Brett: Víte, obávám se, že tohle je trochu česká vlastnost, podceňovat se a podceňovat to, co tu máme. Ostrava je hezké a bezpečné místo. Děti si tady pořád můžou hrát venku na hřištích. V porovnání se světovými metropolemi je to relativně malé město, ale přesně to někteří hledají. Je tu znečištěné ovzduší? Ano, ale pro učitele a rodiny z Pekingu nebo Dillí je to i v nejhorších dnech pořád závan čistého vzduchu. Kriminalita? Zkuste si 24 hodin v centru Los Angeles. Tady se aspoň na každém rohu nestřílí. A mohl bych tak pokračovat až do nekonečna… Čím víc se díváte, co se děje ve světě, tím snazší je říct: zlatá Česká republika! Ano, máme své problémy, ale dají se řešit. TOIS je skromně financovaná mezinárodní škola. V rámci té komunity mezinárodní škol rozhodně nemáme nejvyšší platy, ale v Ostravě můžeme nabídnout skutečně kvalitní život. A to je pro spoustu lidí hodně atraktivní.

Brette, kdy za posledních dvacet let byla chvíle, kdy jste si řekl – teď je škola taková, jakou jsem si ji představoval, jak jsem si ji vysnil? Už se to stalo? Nebo jste pořád na cestě k dokonalosti?

Asi vždycky budeme na cestě. Ale myslím, že věci do sebe začaly skutečně zapadat v posledních pěti letech díky nevyčerpatelné energii, kterou do TOIS přinesla má manželka Nikola. Já můžu mít své vize, můžu je i deklarovat celé naší komunitě, ale ta opravdová mezinárodní, inkluzivní škola, která ví, co dělá, tak ta vzniká každodenní prací. Potřebuje to řád a srdce. A to je dar, který v sobě má Niki.

Takže vy jste vizionář a manželka voják na bojišti?

Brett: Já bych řekl, že Niki je všechno – vizionář stejně jako já, ale zároveň umí vytvořit základy pro to, abychom tím, co jako škola deklarujeme, skutečně žili. A zase to začíná u zaměstnanců, u toho, aby se tu cítili komfortně, aby měli dobré smlouvy. A pokračuje to studenty a jejich rodiči. Aby se na nás mohli spolehnout, protože ve chvíli, kdy se sem přestěhují z Koreje nebo Kolumbie, neumí moc anglicky, tatínek pracuje od rána do noci, maminka je sama, děťátko zmatené z anglické abecedy, tak naše podpora musí být úplně maximální. Podpora a pochopení. A to Niki umí.

Foto: Petr Hrubeš

Nikola: Manžel je člověk, který je příkladem pro mé děti a pro mě. Je příkladem toho, jak bych chtěla žít, čemu já věřím. Jako malá jsem byla školou hrozně demotivovaná. V podstatě jsem se nechtěla učit, protože se mi nelíbilo, jak ke mně škola mluvila, jak mě ovlivňovala. Systém, ze kterého jsem vzešla, je odsuzující, nálepkuje, a hlavně v něm nemá člověk samostatně moc přemýšlet. A pak se mi v životě objevil Brett a začal vyprávět o jeho studiích a o tom, jak je třeba jeho učitel hudby na střední škole podporoval v tom, že každý může tančit a zpívat, když chce. A on teď to stejné předává svým dětem a díky TOIS všem našim dětem.

Brette, kde vidíte svou školu za pět, deset, dalších dvacet let? Co by se tu podle vašich vizí a mise mělo dít?

Pořád mám za to, že Ostrava prestižní mezinárodní školu, jakou je TOIS, potřebuje a zaslouží si ji. V současnosti jsme ve třech budovách a přál bych si, abychom se brzy mohli sjednotit do jednoho kampusu, kde budeme moci vyvěsit školní vlajku a říct si: Sem patříme.

Některé z univerzit, kam byli studenti TOIS za posledních 5 let přijati:

Columbia University, USA

New York University, USA

University of Toronto, Kanada

McGill University, Kanada

University of British Columbia, Kanada

King’s College London, Spojené království

Imperial College London, Spojené království

Maastricht University, Nizozemsko

Tilburg University, Nizozemsko

Vrije Universiteit Brussel, Belgie

Foto: Petr Hrubeš

TOIS jako IB Continuum School

Přijetí na TOIS není podmíněno znalostí angličtiny.

Studenti neskládají přijímací testy.

EYC – Early Years Centre (3–6 let)

Hravé a podnětné učení zaměřené na rozvoj přirozené zvídavosti, komunikace a sociálních dovedností.

PYP – Primary Years Programme (6–11 let)

Tematicky propojené učení napříč předměty, rozvoj porozumění světu, týmové spolupráce a základních akademických dovedností, jako je vyhledávání relevantních informací, reflexe a porozumění přečtenému textu a aplikace různých matematických a výzkumných strategií apod.

MYP – Middle Years Programme (11–16 let)

Propojené učení s důrazem na kritické myšlení, kreativitu, osobní zodpovědnost, citování zdrojů a hlubší porozumění jednotlivým předmětům. V MYP se klade důraz na přípravu studentů na navazující Diploma program.

DP – Diploma Programme (16–19 let)

Předuniverzitní studium, které připravuje na TOIS maturitu a mezinárodní IB DP maturitu. TOIS nabízí širokou škálu maturitních předmětů, vč. třech různých oborů matematiky a možnost českých studentů maturovat z českého jazyka přímo v rámci IB DP maturity.

IB DP Maturita – mezinárodní maturita, která je uznávaná univerzitami na celém světě jako prestižní. Studenti maturují ze 6 předmětů, povinně z matematiky. Čeští studenti si za jeden z předmětů mohou zvolit český jazyk. IB DP maturita je plně uznávaná českými univerzitami pro přijímací řízení bez nutnosti nostrifikace.

TOIS Maturita – mezinárodní maturita v plném ekvivalentu české maturity. Student maturuje ze 4 předmětů a po úspěšném zvládnutí maturity je tato nostrifikována na KÚ.

Z 23 škol v ČR registrovaných u MŠMT jako zahraniční je TOIS jedinou školou v Moravskoslezském kraji poskytující vzdělání pro děti a dospívající ve věku 3–19 let.