To jsou požehnané Vánoce! Pěstouni už vychovali dvanáct dětí

U Marty a Václava Flejberkových se u štědrovečerního stolu ve velkém obývacím pokoji v Dolních Životicích scházejí už tři desítky let děti, které jako pěstouni vychovali.

Marta a Václav jsou totiž dlouhodobí pěstouni. Na začátku, šest roků po svatbě, si vzali do pěstounské péče první pětileté děvčátko z dětského domova a po pár týdnech i jejího jedenapůlletého brášku z kojeneckého ústavu. A pak už to šlo spíš samospádem.

Další děti z dětských domovů nalézaly a poznávaly díky manželům Flejberkových, co to znamená mít rodinný přístav. Nakonec Marta a Václav vytvořili náhradní domov celkem dvanácti dětem, jejichž život nebyl v prvních dnech, měsících a letech často vůbec žádný med.

Dnes je z většiny těchto dětí parta spolu držících dospělých „sourozenců“, kteří už po několika prvních dnech života v tomto velkém domě začali Flejberkovým sami od sebe spontánně říkat mamko a taťko. A Marta a Václav mohou se svými dětmi a vnoučaty občas zavzpomínat, co s nimi všechno za těch třicet let, co je vychovávali, o Vánocích zažili.

Mamko, bylo ti po mně smutno, když jsem ještě byla v domově?

Když si pěstouni z Dolních Životic vzali do péče v roce 1986 pětiletou holčičku z dětského domova a jejího jedenapůlletého brášku z kojeňáku, dětem se dařilo. Pěstounům se práce líbila a tak si řekli, že si vezmou do péče i třetí dítě. Volba padla na další sedmileté děvče, které však potřebovalo mnohem více péče. „Byla v dětství týraná a kvůli tomu i mentálně postižená, protože její matka v době těhotenství popíjela. Také v domově byla trochu odstrkovaná,“ vzpomíná Václav.

A právě s touto dívenkou zažili svůj první vánoční příběh. „Tehdy jsme ji navštívili v dětském domově v Beskydech. Hned nám ji půjčili před Vánocemi na návštěvu. Dostala tehdy od nás tady pár dnů před Vánoci nějaké plyšáčky, a hned si je tady odložila, že se k nim vrátí. Byl to pro ni silný zážitek, že jí něco opravdu patřilo, že dostala dárek, který si může schovat. V dětském domově neměla do té doby nic opravdu svého. A pro nás bylo zase zážitkem, že nám to děvčátko hned napoprvé asi uvěřilo, že jí tady s námi bude dobře,“ líčí pěstoun Václav.

Ale nejvíce sedmileté děvče své pěstouny „dostalo“, když už se stalo členem rodiny v Dolních Životicích. A jednou na procházce vsí Jarmilka zvedla na svou pěstounku oči a bezprostředně se zeptala: „Mamko, bylo ti po mně smutno, když jsem byla ještě v domově?“

Až dvacet druhů cukroví, a když buchty, tak z kila mouky

Vánoce v rodině pěstounů vždy začínaly úklidem, při němž všechny děti pomáhaly. Každé si uklidilo svůj kout a pokojíček, pak hodně pomáhaly při přípravě pečení cukroví. Paní Marta pekla vždy před vánocemi patnáct až dvacet druhů cukroví.

Dnes už je toho cukroví sice o něco méně, ale vaření a pečení paní Martu nikdy nezaskočí. Když pekla pro velkou rodinu buchty, tak vždy nejméně z kila mouky, a když vařila, tak v šestilitrových nebo čtyřlitrových hrncích. Někdy se dnes v obchodech podiví, když slyší, jak se maminky svých dětí ptají, jestli to nebo to budou „papat“. Tohle u Flejberků nikdy nezažila, děti vždy snědly, co se uvařilo.

„Starší děti si před Vánocemi šetřily z kapesného na dárečky ostatním dětem, hodně legrace jsme si užili při přípravě štědrovečerní večeře. Žádné filé, vždycky byl kapr,“ vzpomínají a Václav dodává, že občas děti čekající na rozbalování dárku při štědrovečerní večeři rozladí, když zdržuje tím, že si přidá ještě další porci kapra.

Heč, my máme kapra. Heč, a my máme záchod!

Pěstouni také se smíchem vzpomínají i na jeden Štědrý den, na který nikdy nezapomenou. Půlka jejich dětí byla tehdy v kuchyni a smažila kapra a půlka byla ve velkém obývacím pokoji domu, kde se zdobil stromeček. A tehdy se jim u dveří do kuchyně zasekl jazýček zámku a dveře nešly otevřít. A u pěstounů nastal poplach.

Marta a Václav Flejberkovi se dodnes baví nad konverzací, která tehdy mezi dětmi přes zaseknuté dveře začala. „Heč, my budeme mít večeři a vy ne!“ volaly děti uvězněné s mámou v kuchyni.

Ty v obýváku smečovaly: „A my budeme mít dárečky a stromeček. A vy ne!“

Takhle se prý trumfovaly obě party chvíli, než zazněl z obýváku poslední gól a nejsilnější argument. „Ale my máme záchod a vy ne!“

Pak už se po nějaké době Václav dostal do okna kuchyně v prvním patře stavebním výtahem, který tu tehdy stál, protože manželé zvedali dům o další patro. A Štědrý den všichni strávili nakonec jako vždy spolu.

Ježíšku, možná si zasloužím spíš pár šlupek z bramborového salátu

Manželé si i schovali i některá vánoční psaníčka, které jejich děti psávaly před Vánoci Ježíškovi. Ty stále vyvolávají na jejich tvářích úsměv. „Sbírali jsme ty dopisy nenápadně z parapetu. V jednom třeba bylo třeba i přesné nasměrování, kde má Ježíšek požadovaný dárek koupit. V dopise stálo: dárek je na Dolním náměstí v obchodě vpravo za výkladem. Ten by se mi líbil,“ vzpomíná Václav, zatímco jeho žena rozprostře psaníčka Ježíškovi po stole.

„Milý Ježíšku, vím, že bych si to nezasloužil a možná bych si zasloužil spíše šlupky od brambor z toho bramborového salátu, ale je to na tvém rozhodnutí. Rád bych župan, rukavičky na kolo, zvýrazňovače, nůž, plyšáka, šampon, sprej, čaj, odlitky, peněženku, průpisku, auto policejní tu novou verzi a mobil,“ čte v pečlivě uchovaném dopise od jednoho z chlapců.

Nebo: „Vánoce jsou za dveřmi a tím jsem se rozhodla opět napsat Ježíškovi. A proto jsem se rozhodla napsat, co bych chtěla na Štědrý den za dárečky. Nějaká trička s krátkým rukávem a dvě trička s dlouhým rukávem s obrázkem želvičky a delfína, barva černá a modrá. Spodní prádlo, kosmetiku, CD Ha! Ha! Dál už nemám přání, je to podle tvého výběru, předem mnohokrát děkuji, Tvoje pozemšťanka Anička,“ čte Marta s úsměvem dopis tehdy malé, dnes sedmatřicetileté „pozemšťanky“ Aničky, která bydlí i dnes v domě pěstounů a to i se svými dvěma malými dětmi. Ostatně právě ony teď kolem zasloužilých pěstounů pobíhají.

Děti pěstounů vždy stavěly několik dní betlém v kostele

Děti pěstounů se vždy těsně před Vánocemi účastnily a dodnes účastní několikadenního stavění betléma a zdobení stromečků v místním novogotickém kostele. Také Václav ho pomáhal stavět už jako dítě a i dnes s jeho stavbou pomáhá, i když děti dospěly a některé už se tradice neúčastní.

„Je to docela velký betlém, má na délku asi pět metrů a na hloubku tak dva a půl. Nejdříve jedeme s chlapy do lesa na stromky, které se kolem rozestaví. Právě dnes s nimi jede i náš Mirek. Ten betlém má kostry, které staví dospělí, a děti pak staví figury a na betlém věší hvězdičky."

Václav vzpomíná, že tento betlém pomáhal stavět už jako kluk. „Byl to vždy několikadenní obřad. Když ještě v našem kostele nebylo vytápění, tak jsme byli všichni dost promrzlí,“ vzpomíná.

„Máme v našem betlémě i pěknou imitaci kaňonu, který je z kůry korkovníku, dovezeného někde hodně z daleka. Je to taková rarita našeho betléma. Je tam i rybník a vodopád,“ říká pěstoun a starý skaut.

Děti pěstounů jako skauti nosily lidem betlémské světlo

Skautem se stal Václav na konci šedesátých let, kdy byla u nás organizace Junák po dvacetiletém zákazu obnovena a vzápětí v roce 1969 znovu zakázána. V roce 1990 Václav pomohl ve vesnici se založením nového skautského střediska a do skautování s manželkou zapojili i své pěstounské děti.

Jako správní skauti také před Vánocemi roznášejí starým nebo osamělým lidem v Dolních Životicích betlémské světlo a dávají si prý dobrý pozor, aby jim oheň přivezený z přímo z města Betléma nikdy nezhasl. Děti vždy lidem, kterým ho nesli, vyrobily i nějaký malý dárek, třeba jednoduchý svícen s podstavcem z malých vánočních perníků.

S dětmi hrávali adventní hru. Na tajného přítele

Děti u Flejberků se začínají těšit na Vánoce u prvního nedělního zapalování svíček na adventním věnci, který si s rodiči samy vždy upletou ze smrkových větví. O první adventní neděli rodina také zahájila i velkou předvánoční hru, kterou si pan Václav vypůjčil právě ze skautingu.

„Hráli jsme adventní hru na tajného přítele. Napsali jsme svá jména na papírky a pak jsme si každý vytáhli z klobouku tajného přítele. A úkol zněl, udělat svému tajnému příteli každý den nějaký dobrý skutek. Třeba i opravdu maličký, ale nesměl se člověk prozradit a nesměl být přistižený. A tak někdo měl třeba najednou ustlanou postel, když přišel ze školy. Nebo dole vyčištěné boty. Nebo našel na nočním stolku karamelku. Bylo to náročné, ale moc pěkné,“ usmívá se paní Marta.

Nejnáročnější prý bylo na tom, aby se člověk v tak velkém mumraji dětí nějak neprozradil. U vánočního stromu na Štědrý den si pak všichni prozradili, kdo byl komu tím tajným přítelem. Marta se směje, že nejhorším adresátem těchto dobrých skutků byla právě ona. Byla totiž pořád doma a měla většinou dobrý přehled o tom, kdo co zrovna dělá a kde je. Takže to chtělo od dětí hodně vynalézavosti, aby si svého tajného přítele při konání dobrého skutku nevšimla.

Radost u dárků mají, když mají radost i děti

Václav má prý přípravu na Vánoce a poté samotné vánoční svátky hodně rád, vždyť, jak říká, je stejný ročník jako Libuše Šafránková, představitelka Popelky. „Ta nesmí u nás o Vánocích nikdy chybět, vždy se u ní kolem televize sesedneme. I když se rádi podíváme i na ty nové štědrovečerní pohádky,“ podotýká Václav.

Ještě před společným sezením u filmové pohádky vždy u Flejberků přišlo samozřejmě rozbalování dárků. Těch bylo pod stromečkem vždy opravdu hodně, prostě „halda“.

„Máme vždy největší radost, když mají radost děti. Z toho, že najdou pod stromečkem to, co si od Ježíška přály. A my jsme se vždy těšili i z toho, že jsme dostali třeba mýdlo nebo důkladně a krásně zabalenou propisku. Avšak dnes, když už jsou dospělí, tak nám děti třeba nadělí i lístky do divadla,“ směje se paní Marta, která sama pochází ze dvanácti dětí a pod stromečkem doma u nich byly doma vždy hlavně „měkké“ praktické dárky, tedy oblečení. Její rodiče se s balením moc nezdržovali, prostě dárky seřadili pod stromeček a pak rozdělili šesti chlapcům a šesti děvčatům.

Po rozbalení dárků a Popelce pěstouni i s dětmi vyrážejí na vánoční mši, na níž také jejich děvčata zpívají s místním sborem koledy. Pár dnů je vždy před vánocemi zkoušejí.

Vždy platilo: nad naším hněvem nemá zapadat slunce

Děti vyrůstající v pěstounské rodině jako správné děti občas i zlobily. A tak i tady musela panovat určitá pravidla, řád a nějaká ta pověstná „štábní kultura“. „Děti však samy vyžadovaly, abychom je všechny hodnotili stejně. Hned by poznaly, kdyby se někomu z nich třeba více nadržovalo,“ říká paní Marta.

Její muž dodává, že někdy býval přísnější on a manželka to u dětí „žehlila“, jindy to bylo zase naopak. „Ale dodržovali jsme vždy jedno pravidlo, že nad naším hněvem nemá zapadat slunce. Člověk by měl tomu druhému do večera odpustit. To jsme dodržovali i my a snažili jsme se to učit i děti, když mezi nimi vznikly nějaké rozpory. Aby si ještě před spaním podali ruce,“ říká paní Marta a její muž dodává, že řešit konflikty rychle se tak doporučuje dnes i manželům. Ostatně i na mnoha školeních pěstounů nám říkali, že nejdůležitější, co dětem můžou dát, je to, že to mezi nimi dobře klape,“ shodují se pěstouni.

Mají dnes doma zdravotní sestru, kadeřnici, elektrikáře, truhláře i zedníka

Manželé Flejberkovi vychovali nakonec dvanáct dětí, které se jim sice nenarodily jako vlastní, ale které mají moc rádi. Každé dítě má dnes vystudovanou střední školu nebo nějaký učební obor a tak pěstouni mají dnes doma zdravotní sestřičku, ošetřovatelku, sociální vychovatelku, kadeřnici, elektrikáře, truhláře, pečovatelku, pomocnou kuchařku nebo zedníka.

„Měli jsme vždy radost, když děti přinesly výuční list nebo školou třeba jen s odřenými ušima prošly,“ shodují se zasloužilí pěstouni.

Ostatně právě chlapci pomohli manželům přeměnit domek rodičů na zahradě na čtyři malé startovací byty, z nichž každý má své vlastní sociální zázemí a kuchyň. „Kluci nám hodně při tom pomohli, spravovali jsme třeba starou stodolu, tam jsme všechno o pár centimetrů zvedali, pomohli s betonováním a také s vydlážděním dvora,“ říká Václav.

A tak je i dnes, kdy děti dospěly, v domě u Flejberků plno. Už v osmdesátých letech si Václav a Marta začali stavět dům na pozemku, který koupili od sousedky. V roce 1987 se do něho přestěhovali s prvními dětmi v pěstounské péči. Jak děti přibývaly, tak pěstouni svůj dům „zvedli“ na přelomu tisíciletí o druhé patro. A původní rodnou chaloupku rodičů přestavěli už s pomocí dospělých dětí na startovací byty. V nich dnes bydlí další tři jejich děti.

Největším dárkem pro děti je domov a rodina

Pěstouni Marta a Václav by byli rádi, kdyby bylo pěstounů stále více. Dlouhodobých pěstounů je totiž stále nedostatek.

„Plno lidí, kterým odrostly jejich vlastní děti, má dnes doma místo. A mnozí manželé mohou tím, že si vezmou dítě do pěstounské péče, získat nový impuls ve svém životě. Určitě tím ale pomohou hlavně dětem, které prostě nemohou za své rodiče a bohužel pak končí v kojeneckém ústavu nebo v dětském domově. Zájemci o pěstounství mohou třeba přijmout jen jedno dítě nebo klidně nějaké dva sourozence, záleží, na co si troufnou,“ říká pan Václav.

A dodává, že zájemci o pěstounství nemusejí mít ani strach z nějaké velké administrativy či přemíry školení. „Dnes míří do dětských domovů plno dárků a charitativní pomoci. Ale největším dárkem pro ty děti v nich je vzít si to dítě z dětského domova a dát mu rodinu a domov. Ostatně lze si v určitých případech dítě z dětského domova brát na návštěvu domů a zjistit, zda dítě do rodiny pěstounů zapadne,“ shodují se pěstouni z Dolních Životic.

Jací jsme my hrdinové? Těmi jsou ty děti

Pěstouny Flejberkovy ocenil letos Moravskoslezský kraj v rámci oceňování Hrdinů hendikepovaných rekordů. Oni se však moc jako hrdinové necítí.

„Jací my jsme hrdinové? Hrdinství to musí být hlavně u těch dětí, když se odváží jít do cizího prostředí,“ říká s úsměvem Václav.

Shodují se, že jim pěstounství naplnilo život. „My nerozlišujeme, jestli jsou děti, které máme v pěstounské péči, naše nebo nejsou naše. Nikdy jsme jim ostatně ani nebránili v kontaktu s jejich pravými rodiči. Jen jsme těm dětem umožnili prožít bezpečí rodinného domova. A snad jsme jim dali určitou, možná pevnější, ale laskavou výchovu. Jsme však moc rádi, že se děti, které jsme měli v pěstounské péči, k nám vracejí a berou nás jako mamku a taťku. A my jsme zase rádi, že se jim v životě daří, že si našli své lásky a mají své rodiny. Vždyť už jsme jim vystrojili několik svateb,“ říkají pěstouni Marta a Václav.

A Václav dodává, že největším letošním vánočním dárkem pro ně je nedávná zvěst, že čekají další dvě vnoučátka, která se obě narodí v květnu „jejich“ dětem žijícím v Karviné a ve Skřipově.

A oba nikdy nezapomenou na básničku v kanceláři sociální pracovnice, když procházeli v půli osmdesátých let vyšetřeními, testy a posudky kvůli své tehdy začínající pěstounské péči. Napsal ji Christian Morgestern.

Tři vrabčáci

V lískovém keři bez oříšků
sedí tři vrabci – bříško k bříšku

Napravo Frantík, vlevo Eda,
uprostřed Honzík neposeda

Jak se tu choulí ve větvoví,
nejtepleji je Honzíkovi

Srdíčka tlukou ťuk ťuk ťuk,
vrabčáci sedí ani muk.