​Tip na výlet do (v)nitrozemí Ostravy. Tajemný vrch Landek

Opatření proti šíření koronaviru doslova ochromilo obyvatelům měst běžný společenský život. Mnohé prodejny, obchůdky, hospody, bary, muzea, divadla a kina jsou dnes zavřené. Lidé sedí doma nebo si s rodinou mohou při dodržování přísných opatření vyjít s rodinou nebo nejvýše ve dvou někam do přírody.

Inspiraci pro takový výlet, kde riziko nákazy není tak velké, nabízí publikace Cesty do ostravského (v)nitrozemí, který vydal ostravský spolek Fiducia.

Vydejme se tedy zahnat stres z koronaviru k místu, které zní typicky romanticky – k soutoku Odry a Ostravice a také k vrchu Landek. Toto místo a jeho okolí souvisí s objevem černého uhlí, nerostu, které spolu s železem učinily postupně z malého, dříve provinčního městečka Ostrava průmyslové velkoměsto.

Autorem vyprávění o soutoku Odry a Ostravice je ostravský literární kritik Pavel Hruška, fotografiemi ho doplnili Roman Polášek a Martin Popelář.

Uiadus, Odagara, Odera či Adoram

Setkání dvou největších ostravských řek pod vrchem Landekem je magickým místem. Mnohé přírodní a starší národy považovaly spojení dvou vodních toků za energeticky mimořádně příhodná území, chráněná a obdařená „vyššími silami“ a četné osady či obce vznikaly právě v místech takovéto „vodní synergie“.

Také dějiny Ostravy zde mají cosi jako svou startovní čáru a nikoho asi nepřekvapí, že se na ostrohu nad soutokem Odry s Ostravicí od 8. do 11. století nalézalo středně velké slovanské hradiště.

Řeka Odra, kterou už Ptolemaios zmiňuje jako Uiadus, je ve středověku zvána Odagara, Odera či Adoram, pramení pod Fidlovým kopcem v Kozlovské vrchovině v oblasti Nízkého Jeseníku, na území bývalého vojenského prostoru Libavá. Nad Ostravou protéká rozsáhlou nivou, kde meandruje. Unáší kusy drob a jílových břidlic, případně menší valouny křemene.

Téměř mrtvá řeka se mění ve „zdravou“, zarybněnou

Řeka Ostravice, o níž nejstarší dochovaná písemná zmínka pochází z listiny z roku 1256, je štěrkonosným tokem vzniklým spojením Černé a Bílé Ostravice v Moravskoslezských Beskydách.

Do doby vybudování přehrad ve Starých Hamrech a na Morávce v 50. až 60. letech minulého století, se chovala víceméně podle starého říčního vzorce jako „ostrá voda“ (odtud i název), která prudce teče a vše trhá. Dnes je Ostravice prakticky v celé své délce změněna a regulována.

V 70. letech 20. století patřila k nejvíce znečištěným vodním tokům a byla téměř mrtvou řekou. Teprve s útlumem velkých průmyslových komplexů na Ostravsku v 90. letech se čistota její vody počala pomalu zlepšovat a postupem času se i ona mění ve „zdravou“ zarybněnou řeku.

Ota Filip: Kdybych uměl malovat...

Takto o řece Ostravice píše spisovatel Ota Filip ve své slavné knize Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy:

Kdybych uměl malovat, tak bych do svého obrazu města Ostravy zakreslil dvě řeky: vlevo Odru, napravo Ostravici. V hořejší části obrazu by se řeky měly spojit. A vodu v řekách bych vyvedl v barvách, vody Odry by byly hnědé, aby každý poznal, že v sobě nesou hlínu z Moravské brány, a vody Ostravice by měly mít barvu zralých oliv, ale snad o něco tmavší; také bych tam cákl trochu nazrzlé červeně stejného odstínu, jak jej do Ostravice vypouštějí železárny. K pravému břehu Ostravice bych pak namaloval černý pruh, to by byla špína z papíren.

V prostoru ohraničeném Odrou a Ostravicí bych namaloval silnou ženskou s vyhrnutými sukněmi a se silnými narudlými stehny. Pravou nohou by stála v řečišti Odry, levou zase v Ostravici v místech, kde se do ní vlévá Lučina… Celý výjev by měl působit dojmem, že ženská dupla levou a potom pravou nohou tak silně, až se půda rozestoupila; pod jejími chodidly bych namaloval matný lesk uhelných slojí. Ruce by ženská měla mít založeny v bok. Na čele bych jí namaloval krůpěje mastného potu…

Moravština Koblovanů není řeč Moravanů. Spíše „prajštinou“

U soutoku obou řek leží obec Koblov, historická obec ležící pod vrchem Landekem, o níž první písemná zmínka pochází z německy psané listiny z roku 1377. Až do počátku 19. století se její obyvatelé živili výhradně zemědělstvím – zásadní proměna charakteru jejich práce podobně jako u většiny dalších obcí na Ostravsku souvisela s objevem a těžbou uhlí. To se v této oblasti začalo dobývat v roce 1803.

Před druhou světovou válkou se sice většina místních obyvatel hlásila k české národnosti, avšak při komunálních volbách v květnu 1938 odevzdaly dvě třetiny voličů svůj hlas Sudetoněmecké straně a tak se po Mnichovské dohodě se v říjnu 1938 stal Koblov součástí Třetí říše.

Obyvatelé Koblova, podobně jako v nedalekých Petřkovicích, vesměs hovořili takzvanou moravštinou, kterou ale nelze ztotožňovat s řečí Moravanů. Šlo o jakousi zakonzervovanou slezštinu, která se více nepromíchala s češtinou, jako se tomu stalo například u slezštiny opavské, a to i díky připojení Hlučínska k Prusku v 18. století.

Tato „prajština“ naopak neustále přijímala a modifikovala slova z němčiny, až vznikl velice specifický dialekt, jehož ozvuky v těchto místech můžeme slyšet dodnes. K Ostravě byl Koblov připojen 6. dubna 1976.

Na Landeku používali už lovci mamutů „hořící“ kámen

Nad soutokem Odry a Ostravice se do nadmořské výšky 280 m vypíná vrch Landek. Jako nějaký setrvalý pozdrav z pradávných dob či připomínka toho, že lidská existence si za sebou nese hodně dlouhou historii. Svůj název získal ve středověku, a to ze spojení německých slov „das Land” (země, krajina) a stavbu palácového typu „die Ecke” (kout, roh).

Tedy místo, kde se stýkaly tři země, tři státní útvary. Landek se proslavil řadou archeologických nálezů, jež jej řadí k nejvýznamnějším středoevropským lokalitám pro výzkum doby kamenné. První obyvatelé tábořili na tomto kopci už před více než 25 tisíci lety – jednalo se o lovce mamutů.

V jejich dávných ohništích se objevily i zbytky uhlí z karbonských slojí, které se zde na Landeku derou v přirozeném odkryvu až na povrch. Jde o zcela výjimečné zjištění: v těchto místech tedy prokazatelně poprvé v lidských dějinách poskytl člověku černý „hořící kámen” své blahodárné teplo. Starší příklad představuje už jen spalování lignitu ve středním paleolitu na jihofrancouzské lokalitě Les Canalettes!

Archeologický unikát: „kubistická“ Landecká Venuše

Odborná zkoumání landecké lokality probíhala už od 20. let minulého století, tehdy pod dohledem známého geologa Jana Folprechta. Slavným se pak stal především podrobný průzkum z let 1952 až 1953 vedený Bohuslavem Klímou. Během něj se podařilo objevit další zdejší archeologický unikát, sošku takzvané Landecké (Petřkovické) venuše.

Tato 4,6 centimetrů vysoká figurka, vyřezaná z krevele, znázorňuje torzo ženského těla, přičemž svým pojetím, například štíhlými dimenzemi a až „kubizujícími” tvary, se značně vymyká obdobným „venuším“ – celkovým dojmem působí spíše jako nějaký artefakt moderního výtvarného umění.

„Byla rozpadlá ve tři zlomky a při práci v kulturní vrstvě i mírně poškozena v pravé hrudní části. Ležela pod mamutí stoličkou při okraji jamky u jižního ohniště… Jak vykazuje řezba, neměla hlavu ani spodní části nohou. Naprosto zřetelně znázorňuje všechny části těla, z nichž se rodí nový život, avšak nezdůrazňuje je tou měrou, jako je tomu u některých steatopygických „venuší”. Nápadněji je vyzdvižen jen Mons Veneris s podbřiškem, který naznačuje patrně těhotenství…, popisoval slavný nález v časopisecké studii Bohuslav Klíma.

Kolem Landeku proudily národy za půdou či prchali před nepřítelem

Územím kolem Landeku se od úsvitu lidských dějin až po první slovanské osídlení pohybovalo mnoho společenství a národů. Vedly tudy obchodní stezky, jedna z nich od západu kopírovala řeku Opavu a pod kopcem navazovala na významnou starověkou „magistrálu“, takzvanou Jantarovou stezku, která vedla od pobřeží Baltského moře a poté mířila podél horního toku Odry přes Moravskou bránu směrem na jih. Putovaly po ní karavany kupců obchodujících se zbožím mezi „barbarským severem” a civilizovanými jižními krajinami.

Proudily tudy i různé kmeny a skupiny lidí přemisťujících se za úrodnější půdou či kořistí anebo prchajících před silnějším nepřítelem. Mezi 8. a 11. stoletím stávalo na Landeku středně velké opevněné slovanské hradiště. Později je nahradil kamenný hrad, situovaný na ostrohu nad soutokem Odry a Ostravice a založený pravděpodobně za vlády Přemysla Otakara II. v době velké kolonizace pohraničních oblastí Království českého.

Hrad Landek zpustl, lidé ho rozebrali na stavební kámen

Obě řeky tvořily v polovině 13. století přirozenou hranici mezi českým a polským královstvím – hrad Landek se vypínal coby protiváha a hraniční pevnost směrem ke svému nedalekému protějšku, polskému Slezskoostravskému hradu. Býval čtyřhranný, obehnán příkopy, v každém rohu míval jednu věž. V roce 1518 je však uváděn již jako zpustlý, později si jeho zdivo obyvatelé okolních obcí rozebrali na stavební kámen – dnes jej připomínají už jen málo zřetelné pozůstatky někdejších valů.

Za první republiky se objevila snaha nazývat protáhlý a zalesněný příměstský kopec Masarykovým vrchem, ale jméno se neujalo. Landek je opředen řadou bájí a pověstí, nejčastěji právě v souvislosti se zde kdysi stojícím hradem, řada těchto vyprávění také vyšla i knižně.

Kdyby chlop býval vzal psu z tlamy klíče, stával by landecký hrad ještě dnes

Jedna z landeckých pověstí vypráví, že na Květnou neděli, kdy se po kostelích četlo utrpení Kristovo, šel jakýsi muž kolem rozpadajícího se landeckého hradu. Najednou uslyšel z nějaké komůrky zvlášť silné zvuky – a ejhle! Dveře od ní se otevřely a vyběhl obrovský, jako sníh bílý pes, držící v tlamě svazek klíčů.

Vyděšený muž se dal na útěk, ale pes mu byl pořád v patách volaje: „Neboj se, neutíkej, nic ti nezrobím! Stůj a vem si klíče k pokladům landeckého hradu!“
Leč vystrašený chlop utíkal dál. Kdyby byl býval vzal psu z tlamy ony klíče, stával by tu hrad ještě dnes a chlop sám by se proměnil v boháče.

Nález černého uhlí na úbočí Landeku v roce 1781 se stává důležitým ekonomickým mezníkem, který během následujících staletí výrazně promění tvář zdejší lokality. První těžba tu probíhá ve štolách Juliana a Vilemína za použití primitivních prostředků, tudíž množství vytěženého uhlí je minimální.

Zásadní obrat pak představuje rok 1845, kdy vídeňský bankéř Salomon Meyer Rothschild kupuje a sjednocuje panství Hlučín, Šilheřovice a Hošťálkovice – díky modernímu těžebnímu zařízení se výrazně zkvalitní a zintenzivní zdejší dobývání prvohorního bohatství karbonských slojí.

Noblesní Fričova vila sloužila jako kulturní dům a ztratila mnohé ze svého kouzla

Jinou proslulou stavbou umístěnou na kopci je takzvaná Fričova vila, pozoruhodná a noblesně zařízená budova s upraveným okolím z 20. let minulého století, která byla k dispozici řediteli dolu Anselm a jeho rodině.

Podnikatelský rod Fričů dorazil do Ostravy na sklonku 19. století z Nového Města nad Metují a jeho příslušníci, báňští inženýři a přední odborníci, závodní vilu obývali až do roku 1949 s výjimkou válečného období, kdy je Němci vystěhovali.

Budova pak sloužila jako petřkovický kulturní dům a klub ROH, její zahrada se zmenšila a ztratila mnohé ze svého kouzla. Během 90. let se v těchto místech vystřídali různí nájemci či majitelé a celý objekt rychle pustl stejně jako jeho okolí. V současnosti se mu zvolna navrací zašlá krása.

Publikace Cesty do ostravského (v)nitrozemí, doplněná přehlednými mapkami míst a tras, byla nominována na Moravskoslezské ceny Jantar a lze ji pořídit kvůli nouzovému stavu pouze online na e-shopu Antikvariátu Fiducia, zaslání je možné i poštou. Knížku, oceněnou Cenou Jantar 2019 v kategorii Literatura zvláštní trofejí za mimořádný nakladatelský počin, lze objednat na adrese:

http://www.e-antikvariat.com/index.php?option=com_virtuemart&view=productdetails&virtuemart_product_id=27100&virtuemart_category_id=52&lang=cs