Těžba černého uhlí skončila. Havíři vyvezli poslední vozík

„Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme“ či „Děvčátko z kolonie“ znělo ve středu před polednem v podání dětského sboru Permoník mezi budovami Dolu ČSM. A leckomu z davů lidí, kteří se přišli zúčastnit „konce“ dolu ČSM-Sever ve Stonavě, při havířských písničkách a pozdějších proslovech zvlhly oči dojetím. Havíři z tohoto dolu Ostravsko-karvinského revíru (OKD) se totiž slavnostně rozloučili po 250 letech s těžbou černého uhlí nejen na Ostravsku, ale i v celé České republice.

Byli u toho nejen obyčejní havíři, ale i členové tradičních hornických spolků z regionu, ale i z Polska či Slovenska. Mnozí měli na sobě hornické uniformy a na velké pódium přinesli i řadu hornických praporů těchto spolků. Přišli kronikáři, hornická kapela, byli tady báňští záchranáři, horníci ve fáračkách, někteří měli kahany, jiní staré havířské přilby. Přišli i dávno vysloužilí havíři.

Všechna sláva se upírala k jedinému momentu. Poslední havíři dole v naráží zatlačili do železné zdviže připravený poslední vozík s posledním narubaným uhlím. Pak dal generální ředitel a předseda představenstva společnosti OKD Roman Sikora nahoře pokyn, ať se zdviž s posledním uhlím narubaným v poslední sloji Dolu ČSM-Sever dá do pohybu.

Lidé se mohli s vozíkem uhlí vyfotit

Namačkaní diváci viděli v přímém přenosu, jak vozík míjí patra šachty, mnozí s pohledem upřeným na kola těžní věže pohnutě poznamenali: „Už se to točí, už to jede ven.“ Při těch několika minutách, které cesta vozíku z hloubky 1 300 metrů nahoru trvala, mnozí z bývalých horníků využili k tomu, aby si vzpomněli na roky strávené v rubání, na čelbě, na povrchu, nebo při dopravě milionů tun uhlí, které takto putovaly od roku 1968 ze slojí Dolu ČSM na povrch.

Konečně byl poslední vozík nahoře, kde ho vítali mnozí potentáti, politici současné vlády jako ministr práce Aleš Juchelka, členové vedení dolu i OKD, zasloužilí horníci. Postě všichni vzácní hosté slavnostního ukončení těžby v Dole ČSM, kteří měli to štěstí, že je vedení pozvalo k slavnostnímu výjezdu vozíku, protože prostor u klece byl velmi kapacitně omezený. „No jo, ti, co na šachtě makali deset let či více, musejí počkat,“ poznamenávali horníci, kteří se přišli konce těžby zúčastnit.

Lidé se mohli s posledním vozíkem uhlí zvěčnit

Nakonec však mohli tento poslední vozík s uhlím vidět všichni, kdo se s ním toužil třeba vyfotografovat. Po odchodu novinářů a hostů mohli k vozíku s uhlím také lidé z publika.

Velká hornická slavnost však vyvezením posledního vozíku uhlí na Stonavě neskončila. Horníci v krojích a uniformách se přesunuli do Ostravy, kde se sešikovali s bývalými horníky a návštěvníky slavnosti na Slezské Ostravě. Tam totiž, v údolí zvaném Burňa, v roce 1763 prospektoři nalezli poprvé v oblasti Ostravska černé uhlí. Tento nález znamenal nebývalý průmyslový rozmach Ostravy, která dříve bývala spíše malým zemědělským městečkem.

Ostravou prošel hornický průvod, v katedrále se konala mše

Průvod už většinou bývalých horníků s prapory, hornickou dechovkou a přihlížejícími pak prošel Ostravou a došel ke katedrále Božského Spasitele v Ostravě, kde horníky čekala replika posledního vozíku, naložená uhlím. Čestnou stráž u ní drželi báňští záchranáři a lidé se s nimi a posledním vozíkem plným uhlí houfně fotografovali. Pak do posledního místa zaplnili katedrálu.

Majestátní průvod členů hornických spolků doprovodil středem katedrály k oltáři biskupa ostravsko-opavské diecéze Mons. Martina Davida, který odsloužil za horníky bohoslužbu. Hudebně ji doprovodil opět pěvecký sbor Permoník Karviná.

Foto: Petr Broulík