Teslou z Ostravy na Nordkapp, den 16. Hora, která mě (téměř) porazila

Cestovatel a fotograf Radim Kolibík, spolupracovník redakce Magazínu PATRIOT, vyráží na svou další cestu. Tentokrát jede až na Nordkapp, zvaný též Severní mys v Norsku. Patriotmagazin.cz bude jeho cestu sledovat den po dni.

Plán vyšel. Teď už to bylo jen o počasí. Včerejší den byl light. Taková tichá příprava na dnešní výzvu. Dlouhý, klidný spánek na parkovišti u školy v Eife.

Ráno rituál. Do batohu sušenky od Medoo, do žaludku magnezko, na nohy pohorky a oči na předpověď. „Dopoledne zataženo, po druhé jasno,“ hlásí Norové. Kouknu na horu a vidím, že se s tím zataženým fakt trefili.

9:15. Letmý pohled na teslu – dnes zůstane odpočívat – a vyrážím. Prvních 750 metrů po silnici, pak nástup do březového lesa. A po pár metrech místo turistů houby.

Foto: Radim Kolibík

Paráda. Začíná stoupání, přechod potoka – zatím suché koryto. A pak prudce vzhůru. Cesta na nejvyšší horu Lofotů, Higravtindan (1146 m), značená není. Jen tu a tam kámen poskládaný do mužika. Šlapaná stezka mizí v terénu stejně rychle jako moje naděje na polojasno.

Výstup je strmý, místy lezecký. Podél mohutného vodopádu stoupám až k jeho hornímu toku. Přechod přímo přes proud – po mokré skále, s propastí pod sebou. Žádná legrace. Raději se nedívám dolů. Tohle není výlet pro influencery v crocsech. Tady by měla být přilba. Nemám.

Foto: Radim Kolibík

Po třech hodinách se to láme. Doslova. Vylezu desetimetrový úsek a dál to nejde. Skála klouže, dolů nevím jak. Přichází panika. Nečekaná. Hluboká. Musím se uklidnit. Pomalu, rozvážně. Po dvaceti minutách couvání zpět. Píšu kámošovi Filipovi: Končím. Jdu dolů.

Zlomil jsem obě hůlky. Foto: Radim Kolibík

A pak – záchrana. Jeden mužík. Cestička bokem. Jasně! Řečištěm. A tak se škrábu ještě výš. Ale v 1060 m dávám STOP. Déšť sílí, mlha houstne, vítr zvedá kapuce. Bezpečně už to dál nejde. Tohle není porážka. Tohle je respekt. Po čtyřech hodinách nahoru teď tři a půl hodiny dolů.

Opět přechod vodopádu – proud silnější. Bláto, kořeny, mokré kameny. Ale břízy už jsou nablízku – znamení, že jsem blízko dolní hranice lesa. Naděje. A pak už jen deset hřibů do ruky a zpět k tesle.

Mokré dolů, suché na sebe. Pokynu k vrcholu: dnes jsi mě k sobě nepustil, kámo, ale příště možná jo. Startuji a mířím do Narviku. Měly to být tři hodiny. Ale opravovaný hlavní tah z Lofot má jiný plán. Skanska tady nemá pár bagříků, Skanska tady operuje jako armáda.

Zastávka v samoobslužné sámošce. Kartou otevřeš dveře, nakoupíš, pípneš, odejdeš. Budoucnost.

Foto: Radim Kolibík

Dvojité espresso na benzínce a pak konečně Bogen – u fjordu, dřevěný hostel. Plno. Nabízejí ale malou boudu s koupelnou. Beru. Sprcha. Praní. Postel. Klid.

Foto: Radim Kolibík

Ráno v 5:20 mě probudí barvy svítání. Startuju Mavica a půl hodiny točím fjord v mlžném oparu.

Pak už jen fotky, iPad, a tyto řádky. Dnešek přinesl výzvu, pokoru, pád i vzlet.

A zítra: kdo ví?

Statistika dne:

• Najeto: 163 km
• Nabíjení: žádné
• Nákup v sámošce: sušenky, tacos, buchta, pití – 139 NOK / 290 Kč
• Ztráty: obě trekové hůlky zlomené (jedna pádem na kámen, druhá od kamene)
• Ubytování Bogen (cena zatím neupřesněna)

Fun fact – Nejvyšší hora Lofot:

Higravtindan (1146 m)

Je to dominanta ostrova Austvågøya a nejvyšší bod celého souostroví Lofoty. Hora vznikla tektonickým zdvihem z prekambrických hornin, převážně rul a žul, a její jméno je odvozeno od nedalekého fjordu Higravfjorden. V zimě bývá vrchol pokryt sněhem a výstup je možný jen s vybaveným horským vůdcem. Není značená, není komerční, ale přesto je snem mnoha horalů. Vede k ní několik variant tras – žádná z nich ale není jednoduchá. Vrchol často zakrývá mlha – jako i dnes.