Teslou z Ostravy na Nordkapp, den 12. Reinebringen, 1978 schodů k nebi

Cestovatel a fotograf Radim Kolibík, spolupracovník redakce Magazínu PATRIOT, vyráží na svou další cestu. Tentokrát jede až na Nordkapp, zvaný též Severní mys v Norsku. Patriotmagazin.cz bude jeho cestu sledovat den po dni.

Je 0:43 hodin. Dřevěná špachtlička přidrží jazyk a paní doktorka poví: řekněte Á.

Na tohle jsem si vzpomněl při míjení cedule městečka Å, cíle mého přesunu z ostrova Værøy.

Nad vesnicí nacházím velké parkoviště – zdarma, s přístupem na čisté záchody. Rychlá přestavba vozu, ještě rychlejší spánek.

Ráno – nebo spíš dopoledne – sedím u stolu, píšu tyto řádky a vedle mě si sedá slečna. Sundá pohorku a tejpuje si kotník.

„Kruci!“ sykne.

První člověk, kterého v Å potkám, je Češka. Přidá se i její partner Šíma. Dáme řeč, poradí tipy na okolí a mizí v tunelu. Češtinu dnes slyším často. Možná až moc. Po dvou týdnech v Norsku to potěší, ale i trochu rozesměje. Rozmluvy od vedlejšího stolu nejsou vždy hodny publikace. Ale tak to někdy je…

Pekárna, muzeum a fish & chips s českou příchutí

V bílé norské dřevostavbě s cedulí Italská pekárna voní čerstvé pečivo a silné espresso. Okamžitě mě to hodí zpátky do dobré nálady. Kupuju vstupenku do muzea Lofot, které je vlastně živý skanzen.

Foto: Radim Kolibík

Procházím poštu, rybářský dům, kovárnu, výrobnu rybího tuku (ano, ještě to tam smrdí) a především velkou stodolu plnou artefaktů. Tady to žije duchem severu.

Foto: Radim Kolibík

Z vůně z přístavu nejde utéct. U stánku s fish&chips stojí mladá usměvavá slečna, která ze všech sil vykřikuje jména objednávek. A víš co? Je to Češka! Přesně tak – v nejzápadnější výspě Lofot ti lokální rybu s bramborem připravuje krajanka. Když jí řeknu své jméno, ještě víc se usměje. „Budete muset chvilku počkat, mám toho teď hodně.“

Objednávek má opravdu plno – a není divu. Porce je čerstvá, domácí, lahodná. Oběd z rukou Češky, servírovaný ve vesnici jménem Å. No není to bizár i krása zároveň?

Foto: Radim Kolibík

1978 schodů k nebesům – výšlap na Reinebringen

Odpoledne vyrážím do městečka Reine. Cíl je jasný: vyhlídka Reinebringen. Předevčírem mi Honza poslal fotky. Teď je řada na mně.

Zvažuju i přenocování na vrcholu, ale nakonec jen nabíjím teslu u stojanů v přístavu (je jich tu víc než v celé Praze), dávám tresku v jogurtu z ledničky – a chybuju.

Začít tenhle výšlap s rybím salátem? Chyba začátečníka. Už na 100. schodu, kde je číslo vyznačeno ve skále, se proklínám. Na 500. si loknu bylinného likéru. Ani ten nepomáhá. Na 800. vytahuju banán. Začínám se smát – snad z ironie nebo z nedostatku kyslíku.

V hlavě mi začne hrát Richard Müller: Po schodoch, po schodoch… A já přesně chápu, o čem zpíval.

Každý schod bolí jinak, ale každý přináší nový výjev:

Maminka s asi tří­měsíčním miminkem v náručí jde proti mně dolů.

Mladý pár z Polska – slečna natěšeně letí vzhůru, chlapec se zoufalým výrazem za ní klopýtá.

Francouzi v debatě jako v kavárně, usazení na jednom z odpočívadel.

Tři kluci s Bluetooth reprákem řvou do kopce rytmy na plné kule.

Na jedné straně slečny zahalené tak, že vidím jen oči, na druhé zas odhalené dívky v bílých nátělnících, že se raději chytám skály, abych se nezakoukal moc zblízka.

U 1000. schodu je svíčka a pomníček. Na 1200. se tělo stabilizuje. Banán nebo stres udělaly své.

Foto: Radim Kolibík

V hlavě mi přitom běží myšlenka: Kolik schodů zvládne moje máma? Bydlí ve 3. patře, to je 64 schodů. Tohle je jako 31 výstupů k ní domů. A ona tam bydlí už 64 let. To je pěkná porce výšlapů, mami! U 1900. svítí poslední motivace. Už jen pár kroků.

Zvednu hlavu – výhled za všechny schody světa. Zatáhneš se z toho pohledu nejen fyzicky, ale i duševně. Stojím, dýchám, žiju. Telefon, kamera, klapka – jedem. (Záběry už visí v mém Instagramovém příběhu.)

Foto: Radim Kolibík

Vrcholové momenty a rozcvička ega

Na vrcholu je nás asi deset.

Dva Italové si dělají Instagramový maraton – jeden pózuje, druhý fotí: „Tady stojím, tady sedím, tady mám nohy ve vzduchu, tady skáču…“ A pak výměna rolí.

Zádumčivý Polák najednou ožije a huláká: „To są widoki!“ – a já mu dávám za pravdu.

Dvě Norky v mém věku se trápily už cestou vzhůru.

Na vrcholu mě pak jedna z nich, připomínající přísnou paní učitelku z osmdesátek, seřve za to, že vytahuju dron. Zkontroluju no-fly zónu – žádná tu není, takže vzlétám, ale rychle se vzdaluju, abych nikoho nerušil. Bohužel to neudělal polský kluk, který pak deset minut bzučí kolem všech.

Slunce pomalu rozpaluje Lofoty do oranžova. Stíny se prodlužují. Město pod námi tmavne. Říkám si potichu: „To są widoki!“

Přistanu na malé plošince, pohladím Mavica, že to opět zvládnul, a těším se na jeho fotky.

Statistika dne

• Najeto: 24 km
• Reine – 27 minut nabíjení: 244 Kč
• Parkování:
  • Å: zdarma
  • Reine: 245 NOK / 510 Kč
• Jídlo:
  • Italové: 2x káva, koláče, žitný chléb – 342 NOK / 712 Kč
  • Fish & chips v Å (od Češky) – 245 NOK / 510 Kč
• Vstupy, suvenýry:
  • Muzeum Å – 150 NOK / 312 Kč
  • Kniha o Lofotech, magnetka – 388 NOK / 807 Kč
  • Rybí tuk Möllers Tran (lahvička + kapsle) – 362 NOK / 753 Kč
• Benzínka Circle K Reine – 2 kávy zdarma díky termosce

Fun fact dne: Kdo a jak postavil 1978 schodů na Reinebringen?

Výstup na Reinebringen býval extrémně nebezpečný. Strmý, kluzký, erodující terén bez zajištění. Počet úrazů rostl a město Reine se stávalo známé i mezi záchranáři.

V roce 2016 se rozhodlo město spolu s norskou turistickou asociací problém vyřešit.

O pomoc požádali nepálské šerpy z organizace Sherpa Enterprise, kteří už předtím stavěli stezky i v Norsku (např. u Trolltungy nebo Preikestolenu).

Jak dopravili kámen na vrchol?

Místní kámen byl nevhodný – příliš měkký. Proto byly obrovské kvádry dovezeny lodí z kamenolomu poblíž Tromsø.

Odtud se pak po lanové dráze a vrtulníkem dopravovaly výš do hor.

Šerpové následně ručně usadili všech 1978 schodů jeden po druhém – s precizností, jakou znají z Himálaje.

Výsledek?

Bezpečná stezka, která dnes umožňuje turistům vystoupat na jednu z nejfotogeničtějších vyhlídek Evropy – a vzdát tak hold nejen přírodě, ale i řemeslu, které ji chrání.