Táta. Nová inscenace Divadla Mír je trefa. Sedláček a Polák excelují

Divadlo Mír v sobotu 15. listopadu uvedlo svou jednadvacátou premiéru v historii souboru, hru Táta.

Jde o první čistě autorskou hru tvůrce a režiséra Davida Vyhnánka pro Divadlo Mír a také první hru, kterou v Míru režíruje jeho umělecký ředitel Štěpán Kozub.

A jak zhodnotil svou režijní prvotinu pro Magazín PATRIOT? Je spokojen, překvapilo jej něco při premiéře a bude případně ještě něco měnit? "Nic mě nepřekvapilo, jsem rád, že se lidé bavili a zasahovat do toho nebudu, moje práce se včerejší premiérou uzavřela. Teď už je to jenom herců," uvedl Štěpán Kozub. A dodal: "Práce to byla skvělá, bavilo mě to a vím, že určitě ještě něco režírovat budu."

A jak viděl premiéru Magazín PATRIOT? Děj celé hry se odehrává ve vesnické putyce a scéna se po celou dobu nezmění, až na jeden poměrně podstatný detail, který se objeví po přestávce.

David Vyhnánek napsal Tátu pro konkrétní herce, což je pro autora komfortní, na druhou stranu riskantní: na scéně se tentokrát neobjevil oblíbený principál Albert Čuba (bude alternovat) ani první hvězda souboru Štěpán Kozub.

A nutno říci, že to nevadí, jeviště obsadí od první minuty hospodský František (Vladimír Polák), který si získá publikum svým buranstvím malinko kříženým s rádoby intelektuální inteligencí, zejména v úvodu, kdy komunikuje s mentálně méně vyspělými postavami.

Smolař a hochštapler František nese břímě celého představení, ze scény téměř nezmizí, je bezesporu hlavní postavou, okolo které se všechno točí. Je zadlužený, hrozí mu exekuce, řeší osud táty, jehož nechal přemístit do domova důchodců, aby ovládl vesnickou restauraci, kde jeho otec dříve působil.

V hospodě, která na dědině krutě prodělává, by možná rád měl uklizeno a poskytoval tam dobré služby, jenže se mu to z mnoha důvodů nedaří.

Jedním z těch důvodů je jednoruký bývalý kombajnér Karel v podání Michala Sedláčka. Kdo by si přečetl scénář, možná by si myslel, že Karlova role je vedlejší, jenže eskapády potrhlého kombajnéra si nakonec získají publikum tak, že při závěrečné děkovačce od něj obdrží největší aplaus.

Další postavou, která Františkovi na náladě nepřidá, je jeho potrhlá a věčně opilá sestra Lada (Jana Bělašková). Není se čemu divit, že ji František v lokálu nevidí rád: většinou mu vypije kořalku, vyčítá mu jeho neúspěchy a otevírá soukromou poštu.

Na scéně se ještě představí náhle objevená Františkova dcera Monika (Beáta Hrnčiříková), kterou počal v Kanadě, a Karlova manželka, členka obecní rady Ingrid (Izabela Vydrová).

Foto: Jan Lipovský

Divadlo Mír avizuje v Tátovi hořkočernou komedii - s tím bych si dovolil polemizovat. Táta baví diváky především díky dobře napsaným gagům a vtipným situacím. Jakkoli je František smolař, jeho role nenabízí divákům téměř nic, s čím by se mohli ztotožnit a možná jej, kromě smíchu, i politovat.

František je vtipný glosátor vesnického dění, když například radí dceři z Kanady, že autobusová zastávka je hned vedle toho mrtvého psa nebo vysvětluje opilé sestře, která marně hledá východ z restaurace, že dveře nejsou tam, kde by si je přála mít. Ale o tom, proč je v průšvihu, jak se do něj dostal a zda bychom s ním měli mít účast, ve hře toho příliš není.

Stejně jako v ní není mnoho podstatného a zajímavého ani o Františkově otci - kdo by snad podle názvu hry hádal, že půjde o hledání odpouštění nebo výčitek či porozumění s tátou, ten se nedočká. Hra Táta o tátovi zkrátka není.

Trošku promarněnou šancí je podle mě i náhlé zjevení sedmnáctileté dcery. Divák možná od Moniky očekává, že rozčeří zatuchlé prostředí vesnické hospody, kde je vždycky František, často Karel, někdy sestra Jana o občas Ingrid, která tu hledá Karla. Jenomže po Františkově prozření, že Monika je opravdu jeho, se její role v představení už dále nijak nerozvíjí a spíše zůstává v pozadí.

Táta je další z řady divácky úspěšných komedií Divadla Mír a podle ohlasu publika na premiéře lze očekávat, že půjde o další kus, na který vstupenky jen tak neseženete.