Sport
27/07/2022 Jaroslav Baďura

Taky jsem místo trénování mohl fárat, vzpomíná kouč Baníku Pavel Vrba

Sešli jsme se s Pavlem Vrbou v krásném přerovském parku Michalov. Nevěděl jsem, že tak krásné místo v Přerově existuje.

„Jsem rád, že po mnoha štacích doma i ve světě jsme se usadili v Přerově, kde jsem se narodil,“ říká Pavel Vrba.

Jak moc se cítíte být Přerovákem?

Narodil jsem se tady. Je pravda, že v patnácti letech jsem odešel do Baníku do mládeže a dost jsem se pohyboval v Ostravě. Několik let jsem pak žil také v Havířově s celou rodinou, ale nějak nás to stále táhlo domů, zpět do Přerova i za rodiči. Když byla možnost si zde něco pořídit, tak jsme do toho šli a udělali jsme si s manželkou takovou základnu. Je pravda, že já cestuju po republice trošku víc, ale sídlem, kde bychom rádi strávili více času, je právě Přerov.

O vašem dětství se dá najít jen minimum informací. Mluvil jste o něm někdy s někým?

Není moc o čem. Dětství bylo jednoduché. Do patnácti letech jsem ho trávil v Přerově a poté jsem se přemístil do Ostravy.

Běhal jste po Přerově s balónem někde na hřišti?

Samozřejmě. Tady v Přerově byl hokej, fotbal, možná v mých letech spíše hokej, který byl velmi populární. Fotbal byl v Přerově sport číslo dvě a pohyboval se někde na úrovni divize. Já jsem hrál od devíti let. Měl jsem i období, kdy jsem zvažoval hokej, někdy v páté třídě, ale fotbal nakonec vyhrál a dneska jsem za to rád.

Řešilo se někdy u vás doma, co budete jednou v životě dělat?

Vzhledem k tomu, že rodiče byli zaměstnaní jako stavební projektanti, to vypadalo, že budu jednou studovat stavební průmyslovku. To byla cesta, kterou jsem si představoval v nějakých mých čtrnácti nebo patnácti letech. Pak se to ale zvrhlo, začal jsem se více věnovat fotbalu a škola šla na vedlejší kolej.

Co na to říkali rodiče?

Naštěstí jsem byl poměrně úspěšný v mládežnických kategoriích, takže otec mě viděl jako budoucího fotbalistu už v těch šestnácti letech.

Podporoval vás?

Ano, samozřejmě. Cesta byla jasně daná. Byly tam i určité překážky a ne vždy to šlo tak lehce, jak jsem si to v šestnácti představoval.

Jak to myslíte?

Mrzí mě, že jsem se neuchytil v Baníku. Tehdy byl prostě kádr Baníku tak nabitý top hráči, že jsem tu šanci bohužel nedostal a nakonec jsem se usadil v Havířově, kde jsem svou aktivní hráčskou fotbalovou kariéru víceméně i ukončil.

Myslíte si, že kdybyste přišel do Baníku v jiné době, tak byste měl větší šanci se tam prosadit?

Ve třiceti jsem si říkal, že kdybych přišel později, tak by to možná vyšlo. Přeci jenom už pak Baník neměl tak silnou generaci hráčů. Zároveň hráči v mých letech neodcházeli do zahraničí, což se potom stalo běžnou součástí. Tenkrát mohli maximálně někam do Rakouska do nějaké druhé či třetí ligy. Bylo to tehdy úplně někde jinde než dnes.

Vzpomenete si na své první dojmy z Ostravy, když jste tam přišel jako kluk?

Na to si vzpomínám moc dobře, protože jsem po třech týdnech utekl zpět do Přerova.

Co vás tak vyděsilo?

Byl jsem hodně závislý na rodičích a na prostředí v Přerově, kde jsem se pohyboval patnáct let. Nejdál jsem jel třeba do Lipníka nebo do Hranic. Byl jsem s tím městem opravdu úzce svázán. Pak jsem najednou přišel do Ostravy.

A?

V té době byly zrovna uhelné prázdniny a první tři týdny to bylo docela v pohodě. S klukama jsme bydleli někde na tribuně, hráli fotbal a potom najednou začala škola, internát a vlastně něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý. Tak jsem se prostě sbalil a utekl domů. Naštěstí mě zlomili a asi po čtyřech dnech jsem se vrátil a pak už jsem vydržel až do konce. Začátky pro mě ale byly těžké.

Do Baníku se vracíte po osmnácti letech od titulu.

Když jsem v roce 2004 skončil, tak jsem to bral opravdu hodně těžce.

Jak to?

Bylo to v sezóně, kdy byl hlavním trenérem František Komňacký a po mnoha letech jsme uhráli titul. Byla to obrovská euforie a vždy, když si vzpomenu na zápasy na Bazalech, tak vidím, jak všechny papíry letí na hřiště a celkově ta atmosféra v Ostravě byla neuvěřitelná. Po titulu mi bohužel už nebyla jako asistentovi trenéra prodloužena smlouva.

Co se tam tenkrát stalo?

To se budete muset zeptat Kahouna a těch lidí, kteří to tenkrát vedli. Dodnes to nechápu a beru to jako hrozně špatné období. Nikdy mi to nikdo nevysvětlil. Zájmy lidí ve vedení byly asi jinde. Ostrava tenkrát byla v euforii, mnoho lidí chtělo jít do Baníku pracovat a odnesl jsem to já. Na druhou stranu mi to ale velmi pomohlo.

Jak vám to pomohlo?

Franta Komňacký mi pomohl s angažmá na Slovensku, kdy jsem šel do Púchova dělat hlavního trenéra. Kdyby se to tenkrát nestalo, tak kdo ví, co bych dělal dnes. Od Franty jsem měl dobré reference a pomaličku jsem se otrkával a šel dál a dál. Pak jsem dostal šanci v Žilině a na spolupráci s panem majitelem Antošíkem budu vždy vzpomínat v dobrém.

Tam se nastartovala vaše hvězdná kariéra. Řekněte mi, jak zvládáte tlak na vaši osobu? Po obrovských úspěších v Plzni jste přece musel cítit, že kam přijde Vrba, tam se musí vyhrávat, postupovat, kralovat?

Záleží samozřejmě i na tom, když majitel klubu ví, co chce. V některých klubech jsem to nikdy nepochopil. Někde na to ale rád vzpomínám, například právě v již zmíněné Žilině s panem Antošíkem. Sice mě také nakonec vyhodil, ale měl jsem s ním opravdu férový vztah. Často jsme se stýkali a bavili o fotbale a bylo to opravdu úžasné angažmá. Stejně tak pěkně vzpomínám i na Plzeň. Nicméně na některé další už tak rád nevzpomínám…

V čem to je? Co podle vás trenér opravdu potřebuje? Laik by si možná řekl, že potřebuje hlavně klub, který má spoustu peněz, majitele, který mu dá absolutně volnou ruku…

Já si hlavně myslím, že majitel klubu musí vědět, co chce. U některých majitelů tomu tak není. Všichni chtějí být nejlepší, ale nikoho nezajímají věci, které se opravdu dějí v daném klubu, jací jsou tam lidé… Samozřejmě chápu, že majitelé se nemusí starat úplně o vše, ale třeba pan Antošík byl na stadionu od rána do večera a řešil jakýkoliv problém. Stejně tak v Plzni pan Šádek, který měl každodenní informace. Pak jsou ale také kluby, kde pomalu nevíte, kdo majitel je. Nepotkáte ho skoro nikdy. Možná v letadle, když někam letíte.

Co vám tedy vyhovuje?

Mám raději přímý vztah, kdy se opravdu mluví férově o dobrých i špatných věcech a víte, co je záměrem. Je potřeba si říct, zda by se mělo hrát o titul se zkušenými hráči nebo jestli raději dát šanci mladším hráčům a odchovancům, kteří se ale pravidelně rozprodávají, když se dobře předvedou. Je to složité, když člověk neví, jakou cestou jít. Je to ale věc majitelů a já se do toho moc nepletu.

Zůstaneme u otázky, jak se vyrovnáváte s tlakem na vaši osobu. Máte nějaký návod?

Je vlastně hezké, když vás vyhazují z třetího nebo druhého místa, to bych přál všem trenérům. Měl jsem jen dvě angažmá, Machačkala a Púchov, kde kluby musely měnit trenéra, protože byly v situaci, kdy dělaly všechno možné, aby se zachránily, i když se to nakonec nepodařilo. Jsou ale samozřejmě situace, kdy je na vás vytvářen tlak, i když jste druzí nebo třetí.

Umíte to už nějak zvládat?

Trošku už ano, i když mě to občas překvapí, když se to stane. Někdy vidíte, kde jste, víte, že vás za týden čeká třeba zápas roku a před tím vás někdo vyhodí. Minimálně je to zvláštní a moc tomu nerozumím.

Jak se vyhazuje z klubu?

Většinou si vás pozve nějaký vysoký představitel klubu. Někde to dělají majitelé, někde ředitelé. Myslím si, že dnes neexistuje trenér, který by se s tím nesetkal. Někdy to udělá i trenér samotný, který se rozhodne, že smlouvu neprodlouží a odejde jinam. Tak to prostě chodí.

Litujete nějakého angažmá, které jste za svou dosavadní kariéru měl?

Řekl bych, že je na to asi ještě moc brzy. Je to těžké. Třeba do Machačkaly jsem šel za situace, kdy mi bylo slibováno, že se jedná o finančně zabezpečený klub, který má spoustu možností a po příjezdu to bylo úplně jinak. Najednou tam bylo jen devět hráčů, čekalo se, jestli někoho dokoupí nebo ne. Ruský trh byl tenkrát úplně někde jinde, než dnes. Týden před ligou jsem měl k dispozici patnáct hráčů, po prvním kole jich přišlo asi dalších pět, ale dojde vám, že je to prostě trochu složitější, než se zdá.

Poučil jste se?

Myslím, že je to pro mě takový varovný signál a pokud bych ještě někdy měl někam jít, tak je potřeba, aby byl kádr jasně daný. Samozřejmě se mohou dokoupit dva nebo tři hráči, to je normální a dělá se to všude, ale nemůže to být tak, že přijdete na první trénink, je tam devět hráčů a z toho jsou tři z dorostu. Bylo to divoké, šel jsem opravdu do neznáma a trochu mě to překvapilo. Jinak bylo ale vše velmi seriózní a nemůžu nic říct. Rusko bylo opravdu extrém a Machačkala pak dopadla, jak dopadla. Klub už potom uvadl a dnes hrají třetí nebo čtvrtou ligu.

Je pravda, že Baník byl na stole už před nějakým časem?

Kdysi jsme se bavili o možnosti jít do Baníku, ale tenkrát jsem se nakonec rozhodl pro Plzeň. Bylo to po prvním angažmá v Plzni, kdy jsem tam měl silné vazby. Znal jsem tam spoustu hráčů, místní prostředí a to tak nějak rozhodlo. Tenkrát Baník asi ani neměl takové ambice, jako má teď. Jsem rád, že teď už tam ty pohárové ambice opět jsou. Baník se za poslední období nějakým způsobem stabilizoval.

Ambice nejsou vše. Myslíte si, že má dnes Baník také tým, který je schopný vyhrávat poháry?

Když se podíváte na poslední dva roky, tak je vidět, že se tým poměrně stabilizoval. Samozřejmě ho budeme chtít také nějakým způsobem posílit, ale když jsem viděl poslední zápasy v této skupině, tak už Baník prokazoval kvalitu, která by tam měla být. Zatím to ještě nedotáhl až k poháru, ale věřím tomu, že před třemi, čtyřmi lety nastolili správnou cestu, postupně se posunuli ze dna, kde byli a začne se to vyplácet. Doufám, že se nám brzy podaří do Ostravy dostat i nějaký ten pohár.

Bylo by pěkné po dvaceti letech přinést ligový titul…

Baník má vždy takové období, kdy je mistr a pak trvá delší dobu, než se opět dostane do mistrovské fazony. Doufejme, že těch dvacet let stačilo, aby Baník opět atakoval nejvyšší příčky. Já osobně bych byl určitě spokojen s tím, kdyby Baník následující sezónu hrál pohárové zápasy. To je sen asi všech lidí z Baníku i fanoušků. Kdyby se nám to podařilo, tak bych byl spokojen a kdybychom přinesli také titul, tak bych byl ještě spokojenější. Klademe si ale reálné cíle.

Jak vidíte svou budoucnost?

Vidím ji v Přerově s fajfkou nebo s doutníkem.

Kolik vám bude, až tato budoucnost nastane?

Netuším. Bohužel náš sociální systém stále posouvá věk důchodu výš a výš, takže kdo ví. Rád bych ale ještě nějakou dobu trénoval, pokud budu zdravotně v pořádku a bude zájem klubů o moji práci. Pokud ale uvidím, že to už nemá smysl, tak to nebudu hrotit.

Zápasy hodně prožíváte, nepokouší se o vás někdy infarkt?

Občas na lavičce vypadám, jako že mám infarkt, zápasy opravdu hodně prožívám. Celých těch devadesát minut se soustředím čistě na fotbal a nezajímá mě nic jiného kromě rozhodčích, fanoušků kolem a trenéra soupeře, který zrovna huláká po mně nebo po našich hráčích. Někdy mám ale pozápasový stres, kdy sedím strašně unavený a říkám si, že to není normální a jestli mi to stojí za to. Za dva dny jsem ale zase na hřišti, trénuju, hulákám a těším se na další zápas. Tak to prostě je. Kdyby to tak nebylo, tak by to asi bylo špatně.

Přemýšlel jste někdy o tom, co byste v životě dělal, kdybyste se nestal trenérem?

Nemůžu o tom moc mluvit, protože kdybych tady řekl, jaké mám vlohy, tak by manželka hned chtěla, abych zahradničil nebo vařil. Manželce naštěstí celý život neukazuju, v čem jsem šikovný. Je ale pravda, že takové myšlenky jsem měl v době, kdy jsem končil fotbalovou kariéru a netušil jsem, co se mnou bude. Mám maturitu, ale v jednatřiceti letech mi to bylo celkem na nic. Říkal jsem si, že skončím někde na šachtě, abych uživil rodinu. Po ukončení kariéry jsem byl tři měsíce bez práce, byl jsem na pracáku a vůbec to nevypadalo dobře.

Kdy to zhruba bylo?

Určitě to bylo už po revoluci. Byl to asi rok 1992 nebo 1993.

Podnikání vás tehdy nelákalo?

Nebyl jsem na nic napojen. Tenkrát někteří mí kamarádi měli obchod se sportovním zbožím a podnikali, ale já jsem neměl ani peníze ani mě to nijak nelákalo. Tenkrát jsme jako fotbalisté měli plat jako každý jiný a byl jsem rád, že mám byt a auto.

Opravdu jste uvažoval o šachtě?

Jiná volba v Havířově tenkrát ani nebyla. Kdysi, když jsem v Havířově hrával fotbal, tak jsme chodili třikrát týdně na šachtu, takže jsem to prostředí znal. Fáral jsem. Neříkám, že jsem dělal ve stěně, to bych si netroufnul, pouze jsme fárali, dodali ke stěně olej a materiál, který bylo potřeba nafasovat na povrchu. Dělali jsme takové pomocníky. Měl jsem čistý a špinavý hák, dorazil jsem v pět patnáct na Důl Dukla v Havířově, navlékl fáračky, vzal lampu a šel jsem pracovat. Většinou jsem byl na povrchu, ale vím, jak těžká práce to je a jak to tam funguje.

A k trenérství jste se tedy nakonec dostal jak?

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem končil fotbalovou kariéru, jsem si už dodělával trenérskou licenci a dostal jsem nabídku do Baníku trénovat žáky. Po ukončení kariéry mi bylo nabídnuto, zda nechci dělat přípravku a postupně jsem se dostal až k mužům. V Baníku jsem prošel úplně vším.

Myslíte si, že se dá trenéřina naučit od kolegů a sledováním rozborů a analýz nebo musí mít člověk určitý talent?

Určitě ano, ale já jsem měl výhodu v tom, že jsem nějakou dobu sám fotbal hrál a na poměrně slušné úrovni. Musíte ale samozřejmě dělat i věci, které jako fotbalista vůbec neřešíte – postavení, co trénovat a podobně. Trenérská práce je složitá. Sledujete soupeře, děláte sestřihy… Hráči to berou jako věci, které si poslechnou a podle nich fungují. Vy jste v tom trochu jinak, protože rozebíráte hru, soupeře a další věci. U videa strávím mnoho času, protože si vše dělám sám.

Existuje něco jako Vrbův styl, který se snažíte vštěpit každému týmu, který trénujete?

Způsoby se mění. Když se podíváte na top fotbal, tak se to opět vrací do atraktivity a top mužstva chtějí hrát pro diváky a chtějí být úspěšní hlavně v ofenzivě. V nějakých 70. či 80. letech to byla Itálie a hrálo se hlavně na to, aby člověk nedostal gól. Jeden se možná vstřelil. Fotbal se neustále mění. Myslím si, že teď jde správným směrem, kdy se hraje pro zábavu a ne proto, aby divák trpěl a zápas skončil 0:0. Samozřejmě jsem rád, že se fotbal takto posouvá k atraktivitě. Budu chtít také nějaké mé věci, ale mám i myšlenky na novinky, které v Baníku ještě nebyly. Budeme zkoušet a budu chtít najít takový způsob, který bude pro Baník ideální a pomůže mu být úspěšným.

Ostravu a Bazaly jste ještě poznal?

Bazaly jsou úplně nové, ale představte si, že tam je ještě pár lidí z dob, kdy jsem tady naposledy působil! A taky jsem zjistil, že sto čtyřka pořád jezdí stejně, takže se není čeho bát…

Sdílejte článek