Svoboda, výstavy, koncerty i nekončící pijatyky. To byl Černý pavouk

​Nejdříve se tu pily jen lahváče, pak z píp teklo i anglické pivo Guinness. Stoly, židle a další nábytek „ladily“ stylem každý pes jiná ves. Především se tu ale začali scházet ostravští výtvarníci, literáti, divadelníci. Součástí podniku byl antikvariát, každý měsíc tu byla nějaká výstava, hrál se kabaret a divadlo.

Prostě Černý pavouk. Legendární, vůbec první klub a pub, který odstartoval přeměnu kdysi zapomenuté a trochu nechtěné Stodolní ulice a čtvrti kolem ní v oddychovou a zábavní zónu, jak ji už čtvrtstoletí nejen Ostravané znají.

Klub Černý pavouk sice po nějakých sedmi letech v roce 2003 zanikl a na jeho místě je dnes výstavní irský pub, přesto si atmosféru vůbec prvního klubu na Stodolní pamatuje každý, kdo touto čtvrtí v pátek nebo sobotu večer v době její slávy korzoval.

Nejdříve čajovna s lahváči v žalostné ulici

„Černý pavouk byl opravdu první klub na Stodolní. Po nás vznikl na nedaleké Škroupově ulici taneční klub Barvy, potom Desperado, to byly první tři podniky,“ vzpomíná majitel antikvariátu Chiméra Jiří Hanus, který klub Černý pavouk provozoval.

Prostor, v kterém podnik vznikl, si pronajal v roce 1995 Jan Oravec, oficiálně jako čajovnu. „Byl to tehdy v podstatě hlavně podnik pro okruh známých, prodávaly se tam nejdříve jen lahváče, víno a kořalka. Byla to polorozpadlá budova, na dvorek se chodilo na záchod na hromadu suti. Nahoře měli klubovnu skauti. V podstatě celá Stodolní ulice byla v žalostném stavu. Ten barák byl v té době městského obvodu, ale město ho převedlo na Státní podnik bytového hospodářství,“ vzpomíná Jiří Hanus na vůbec první podobu klubu.

Právě tento podnik nechal chátrající budovu zrekonstruovat, hotovo bylo v březnu 1997. „V době rekonstrukce mne Oravec oslovil, zda bych s ním nechtěl hospodu spolu s antikvariátem provozovat. Nakonec jsem souhlasil a začalo vyřizování hostinské činnosti a běhání po úřadech," vzpomíná Jiří Hanus, přezdívaný kamarády Floyd.

Vybavení klubu nakoupili v bazarech nábytku

„Potřebovali jsme peníze na vybavení klubu a na zboží, tak jsme si na to půjčili sedmdesát tisíc. Nábytek jsme nakoupili v bazarech, brali jsme, co zrovna bylo, šicí stroje, sedačky, různé staré židle a stoly. Levné, ale pouze hezké věci. Výklady jsme zakryli černým sametem.“

Provozováním Černého pavouka ukončil Jiří Hanus své porevoluční působení v médiích. Jako novinář začínal v někdejším Regionu, poté pracoval v Českém deníku, v Telegrafu, psal pro Lidové noviny a nakonec skončil v MF DNES.

„Nejdříve jsem si myslel, že bych mohl provozovat Černý pavouk i při zaměstnání, ale bylo to opravdu náročné, navíc po mě společník chtěl, abych tam skončil. Tak jsem dal v novinách výpověď,“ říká.

Černý pavouk dostal jméno po sklípkanovi

Jak přišli zakladatelé na název Černý pavouk? Ten byl jasný vlastně od začátku. V původní čajovně totiž měli živého pavouka sklípkana, kterého dodal chovatel všemožné havěti Jirka Rozehnal, kterému říkali Pavoukář. A tak se tam začalo říkat U pavouka.

Hned od otevření v březnu 1997 začala do Černého pavouka chodit spousta lidí. „Nic podobného tady v Ostravě tehdy nebylo. Ladislav Holec tady pořádal skvělé výstavy. Myslím, že hodně Černého pavouka pozvedl tím, koho tam zval,“ vzpomíná Jiří Hanus.

Vystavovali tu jako mladí dnešní slavní výtvarníci

A tak v Černém pavoukovi vystavovali například Vladimír Skrepl, Martin Mainer, Veronika Drahotová, Veronika Bromová, Petr Pastrňák, Josef Bolf, Jakub Špaňhel, Ján Mančuška, Tomáš Vaněk, Roman Franta a další. Lidé, z nichž jsou dnes uznávaní umělci. "Ostrava pro ně byla se svými haldami a industriální výstavbou prostě cool,“ říká Jiří Hanus.

Progresivní, živá výstavní síň přímo v prostorách hojně navštěvované hospody, v tom byla podle něj originalita podniku. „Jedinečnou instalaci vytvořil v pavoukovi Marek Pražák. Umístil do klubu různé sošky a objekty, vyzdobil Černého pavouka opravdu vkusně. Možná jsme si tam tu jeho instalaci měli navždy nechat, koupit ji od něj a celý podnik prodat,“ uvažuje s odstupem času Jiří Hanus.

Do Černého pavouka chodila ráda i Věra Špinarová

Divadelní představení v Černém pavoukovi například pořádal pražský soubor Buchty a loutky. Ostravský výtvarník a performer Jiří Surůvka tu vystupoval se svým kabaretem Návrat mistrů zábavy. Literáti Jan Balabán a Petr Hruška chodili také často, zaplnili prý s kolegy a přáteli vždy celý stůl. „A nakonec se hádali, kdo měl co na společné účtence a kdo co platí,“ směje se Jiří Hanus.

Klub Černý pavouk si také oblíbila řada místních muzikantů a hvězd. „Byl u nás často Radek Pastrňák a Richard Kroczek ze skupiny Buty, Pepa Streichl, jednu dobu k nám hodně chodila Věra Špinarová se svým přítelem. Třeba Vlasta Redl u nás pobýval týden. Dobře tady zakalil i Vladimír Merta. Pořádali jsme několik koncertů měsíčně, takže muzikantů u nás hrála spousta,“ dodává Jiří Hanus.

„Organizovali jsme také akce mimo klub, třeba autobusový zájezd na koncert Plastic People of Universe do Kopřivnice nebo na výstavu ostravského malíře Standy Cigoše do pražského Mánesu.“

S úsměvem vzpomíná na povodně v roce 1997, kdy se někteří návštěvníci Černého pavouka nedostali vůbec přes zatopenou Novou Ves a vodárnu do Poruby, kde bydleli. A tak zůstávali v Černém pavouku přes noc a další dny. „Byla to tehdy úžasná soudržnost, myslím, že neopakovatelná. Pro spoustu lidí ten podnik moc znamenal, byli mladí, nespoutaní, potkávali nové kamarády a zažívali první lásky,“ poznamenává Jiří Hanus.

Underground v srdci černého pavouka

Asi měsíc pobýval v Černém pavoukovi i básník Milan Kozelka a napsal dodnes historiky kultury uznávanou antologii V srdci černého pavouka. Mnozí antologii považují za jedinečnou, zmapovala totiž ostravskou nezávislou kulturní scénu z let 1989 až 2000. „Kdo něco psal a měl to štěstí, že v Pavouku narazil na Kozelku, tak se v jeho antologii objevil,“ říká Jiří Hanus.

V Pavouku vystupovalo také spousta undergroundových kapel. „Své básně tu četli Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, který tam i vystavoval, nebo Evžen Brikcius, na kterého však nikdo nepřišel," směje se a vzpomíná na zážitky s Magorem.

„Nabral jsem ho na Žižkově před hospodou spolu s Petrem Vaněčkem, který měl mít v Pavouku výstavu. Magor mu ji měl uvádět. Jeli jsme směr Ostrava, kluci chlastali, Magor občas něco zarecitoval. Pršelo, před Prostějovem jsem zadřel motor, a začala sranda,“ vzpomíná provozovatel legendárního Černého pavouka.

Odtahovkou se tehdy všichni přesunuli k hospodě U Hrocha, kde čekali, až pro ně přijedou z Ostravy. „Takže kluci dávali další piva a já jointy s Vaněčkem. Přijel pro nás nějaký vekslák s taxíkem, a když nás viděl, nechtěl nikam jet. Nakonec nás zapřáhl za lano, řekl, ať zůstaneme v autě a jel. Byla noc, mocně pršelo, já se musel soustředit a sledovat brzdová světla před sebou, zatímco si ze mě mí notně naladění spolucestující utahovali. Byla to má nejvýživnější cesta, zvlášť poté, co se vybila autobaterie,“ vzpomíná Jiří Hanus.

Dodává, že Ivan Martin Jirous tehdy zůstal v Ostravě týden, během kterého dokonce rozdal pár výchovných ran pěstí a přečetl v Černém pavouku své Labutí písně.

Po Černém pavouku vznikaly další legendy

Další kluby po prvním Černém pavoukovi rostly ve Stodolní ulici jako houby po dešti. Bastila, Cofee shop, Bogota, E99, Sherlock Pub.

„Chodili k nám třeba kluci, kteří celkem dlouho kopali sklep na rohu Stodolní a Škroupovy, aby si tam otevřeli svou hospodu. Pojmenovali ji Rozkrock, ale moc dlouho jim to nevydrželo, protože je policajti načapali, jak tam prodávají marihuanu. Později tam vznikl podnik U pecivála.“

Z dalších legendárních klubů jmenuje U Krokodýlího ocasu, Klub Klid, hudební kluby Boomerang či Templ, které provozovala Zlata Holušová. Ta na Stodolní uspořádala vlastně i první Colours of Ostrava, kdy na velkém pódiu na prostranství u tehdy zchátralých jatek hrál například Goran Bregovič nebo česká hvězdná kapela J.A.R.

Problémy: někdy krev na obrazech, jindy skinheadi

Jiří Hanus upozorňuje, že první kluby vzniklé na Stodolní ulici přispěly k tomu, že se tato oblast „gentrifikovala“. Právě přeměna této oblasti vytlačila nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva.

„Když jsme začínali, bydleli tu v okolí všude Romové, které byznys na Stodolní vytlačil. Začala tam časem jezdit velká auta s tlusťochy se zlatými řetězy na krku, kteří tam začali kupovat či si pronajímat dům po domu s vidinou tučného zisku. To už šlo jen o peníze,“ říká Jiří Hanus.

První léta provozování klubu si však moc pochvaluje, i když, jak upozorňuje, bylo pořád třeba něco řešit. Jako třeba rušení nočního klidu a následné měření hluku hygienou, kontroly z finančáku, a různé konflikty. „Občas jsem musel někoho vyhodit, jednat se skinheady nebo s policajty, furt nějakévproblémy,“ vzpomíná.

Také živá galerie u Černého pavouka přinášela provozovatelům starosti. „Někdy byly po rvačce obrazy pocákané krví, jindy nějací srandisti přeměnili komponované obrazy. Jednomu z vystavujících umělců například zloději ukradli z auta doklady. Musel jsem se v okolí poptat známých firem avdoklady nakonec dostal zpět, myslím, že to stálo pětikilo,“ říká.

Ulice i klientela se mění, mění se i Černý pavouk

Černý pavouk se stal pro řadu lidí i svobodným místem, kde bylo dlouho otevřeno a kde hrála vesměs dobrá hudba. „Myslím, že ty návaly lidí musely být pro naše číšníky pěkný záhul. Naši štamgasti na sebe nabalovali své kámoše a příznivce, začaly tam chodit časem i zástupci mladších generací a ti pak vytlačovali ty starší. No a ti začali chodit jinam, takže se to pomalu měnilo,“ vzpomíná.

Podle něho ale takovým generačním změnám v hospodách nelze zabránit a je to problém mnoha jiných klubů. „Zažívají to i dnešní podniky, které si udělají nějaké jméno. Mají svou klientelu, ale když tam přijdeš v pátek nebo v sobotu večer, kdy se lidé chtějí bavit, tak už je tam narváno lidmi, které neznáš,“ míní Jiří Hanus.

S tím, jak se měnilo osazenstvo, se měnil i program Černého pavouka. Začala se tam hrát i taneční hudba. Své pravidelné pořady tam měla třeba ostravská crew Dvojkatrojka.

„Legendární byl koncert kapely Ostravská drůbež, kde hrál Bogy, který nedávno pomaloval zeď nad Bazalama. Aparatura a diváci byli uvnitř klubu, přičemž kapela hrála venku na cestě, kam byly natažené kabely a mikrofony. Před klub přijel malý polský Fiat, z něhož se vysoukaly tři postavy v huňatých kožiších, zapojily své nástroje a jely. Pamatuju ještě jejich song Kdo mi ukrad džísku," vzpomíná Jiří Hanus.

Stodolní přitáhla zločin, někdy jako z filmu

Souhlasí i s těmi, kteří říkají, že Stodolní přilákala pouliční zločin, že se tu časem nastěhovali kapsáři, obchod s narkotiky i pasáci. Sám dává k dobru příhodu, kdy mu přišli do Černého pavouka říci, že majitel má venku návštěvu.

„Vyšel jsem ven, tam stála dodávka a chlápek, že ať si nastoupím. Uvnitř seděli další tři. Rozjeli jsme se a jeden z nich, že pro mě něco má. A vytáhl velkou kostku hašiše, kterou mi chtěl prodat. Nekoupil jsem a nechal se zase vysadit před klubem. Bylo to jak z nějakého filmu,“ směje se.

Tím, jak přibývalo ve Stodolní ulici podniků, se zvyšoval i počet lidí korzujících ulicí. „Často byli opilí a agresívní, takže se mnozí místní začali na Stodolní bát chodit, nechtěli se nechat vvpátek nebo sobotu večer zbít nebo okrást,“ říká Jiří Hanus.

Stodolní se tak začala měnit, atmosféra houstnout, a přespolní vytlačovali místní.

Pomoc nabídl Radek Pastrňák, ale už bylo pozdě

Už nejméně rok před koncem Černého pavouka Jiří Hanus ze zákulisí slyšel, že se čas unikátního klubu pomalu naplňuje. „Že nám SPBH tak lukrativní podnik nenechají. Můj společník na mě tlačil, ať podnik prodáme. Později to došlo tak daleko, že se jednu noc před zavíračkou objevila v Pavouku partička Rusů, která mi vyhrožovala, že převezme podíl mého společníka. Bylo to nepříjemné,“ vzpomíná na odporné praktiky Jiří Hanus.

Postupem času se v antikvariátu začalo zlevňovat, ze začátku třicet procent, pak padesát a skončilo to úplným vystěhováním. „Jel jsem v jakémsi depresívním módu dál. Objevili se zájemci o uvolněný prostor a já na to kývl, i když jsem věděl, že to asi nemá smysl. Dlužil jsem na nájemném asi za měsíc nebo dva a proto jsem se s likvidátorkou SPBH domluvil na datu zaplacení. Bohužel dohodu nedodržela a my dostali výpověď," vzpomíná na úplný konec legendárního podniku Jiří Hanus.

„Jediný, kdo se mi tehdy snažil pomoci, byl Radek Pastrňák z Butů. Nabídl mi, ať spolu pokračujeme, že má nějaké peníze, které chce investovat. Rozmluvil jsem mu to, už bylo pozdě,“ dodává.

Lidé už nechodí do hospod, našli si druhý svět

Přesto si působení ve vůbec prvním podniku a klubu na Stodolní pochvaluje. „Byla to opravdu skvělá jízda. Tehdy byla svobodnější doba, devadesátky už se nevrátí. Naši volení zástupci vymýšlí stále novávomezení, zvláště v pohostinství. Plošný zákaz kouření, elektronická evidence tržeb. Do toho drastická koronavirová omezení,“ míní Jiří Hanus.

Dodává, že tehdy byla ve společnosti i větší sranda. „Lidi se více bavili. Dnes už to v hospodách není jako před dvaceti, třiceti lety. Lidí chodí méně, všechno stojí více a to ještě není konec. Pohostinství dostalo v posledních letech ze všech odvětví největší záhul. Zřejmě někdo usoudil, že pro naši společnost není dobré, aby se lidé v hospodách scházeli,“ usměje se trpně.

Připomíná, že dnes navíc máme druhý svět, kterým je internet a ten nás plně zaměstnává. „Někdo ho má jako pracovní nástroj, někdo jen pro zábavu. Ale kvůli tomu virtuálnímu světu mají lidé mnohem méně času a leniví,“ říká.

Na Stodolní je dobré, že vznikla odspodu

Dnes má Jiří Hanus v centru Ostravy svůj malý antikvariát nazvaný Chiméra. A je spokojený. „Po konci Pavouka jsem v Místku objevil antikvariát, který byl na prodej, tak jsem si půjčil od rodičů, koupil ho a přestěhoval do Ostravy,“ říká antikvář, který poté pobýval dva a půl roku v Londýně.

„Jel jsem si tam vydělat, ať zaplatím lidem, kterým jsem dlužil ještě z éry Pavouka. Dnes jsem svým pánem, nemám dluhy a nejsem na nikom závislý,“ říká s úsměvem Jiří Hanus.

A přestože řada Ostravanů už dnes v areálu Stodolní žádný velký kulturní fenomén nevidí, Jiří Hanus tuto čtvrť vůbec nezatracuje. „Na Stodolní je fajn, že vznikla odspodu. Stvořili ji běžní Ostravané, žádné evropské projekty nebo dotace. A stále jí zůstal zábavní charakter, přestože moc místních už sem nechodí. Na Stodolní se však jezdí stále bavit spousta lidí z ostravských satelitů, z Prajzské nebo z Polska, což je pro město dobře, protože přes týden to jinak v Ostravě moc nežije.“ říká Jiří Hanus.

Připomíná, že na konci Stodolní ulice, v místech bývalých jatek, chtějí soukromí developeři s pomocí města vystavět moderní bydlení, které nazvali Rezidence Stodolní.

„Kdo ví, co z toho vznikne. Uvidíme, zda to nakonec nebude znamenat konec některých dalších klubů,“ krčí rameny bývalý provozovatel legendárního Černého pavouka, prvního z klubů na proslulé Stodolní ulici.