Studoval na nejprestižnější univerzitě světa. Teď pomocí dat pomáhá měnit zdravotnictví v USA

Z ostravského gymnázia až na jednu z nejprestižnějších univerzit světa. Tak by se dal shrnout příběh Vojtěcha Machytky, který po střední škole odešel studovat do USA a postupně se propracoval až na Massachusetts Institute of Technology (MIT).

Dnes pracuje jako datový analytik v oblasti veřejného zdraví a přednáší o trendech v AI a Big Data. Na dubnové konferenci AdvanceMed 2026 v Ostravě bude sdílet nejen odborné zkušenosti, ale také praktické rady pro studenty, kteří sní o studiu v zahraničí.

Rozhovor ukazuje, že cesta na prestižní univerzitu není jen o známkách, ale hlavně o motivaci, odvaze a schopnosti jít krok za krokem za svým cílem.

Jaký byl pro vás přechod z ostravského gymnázia do amerického školského systému? Byl jste na studium dobře připraven, nebo vás něco zásadně zaskočilo?

Pro mě to byl spíš pozvolný přechod, nejdřív jsem odešel na střední internátní školu, potom jsem vystudoval vysokou školu, pracoval tři roky v poradenství, a teprve poté jsem se dostal na MIT. Gymnázium mi ale dalo pevný základ ve znalostech, naučilo mě strukturovaně se učit a zvládat stresové situace, což mi v dalším studiu hodně pomohlo.

Co mi ale chybělo, byla schopnost logicky přemýšlet a pracovat s abstraktními koncepty. Většina výuky na gymnáziu byla zaměřená na memorování faktů, zatímco v USA, a obzvlášť na MIT, člověk uspěje jen tehdy, když látku opravdu do hloubky pochopí. Nestačí se naučit vzoreček nebo definici nazpaměť, je potřeba porozumět principům, umět je propojit a aplikovat na nové problémy.

Tenhle způsob myšlení jsem se musel postupně naučit, ale zpětně to byla jedna z nejcennějších dovedností, které jsem si odnesl. Pomohlo mi to nejen při studiu na MIT, ale ještě víc v profesním životě, ať už při řešení složitých problémů nebo při komunikaci s lidmi z různých oborů.

V čem se podle vás nejvíc liší přístup ke vzdělávání na amerických univerzitách oproti tomu, co jste znal z Česka?

Určitě bych řekl, že největší rozdíl je v důrazu na praktické uplatnění znalostí a ve větší flexibilitě v tom, co a jak se člověk učí. Na amerických školách jsem měl možnost si hodně věcí vyzkoušet formou projektů, týmové práce a diskuzí, zatímco v Česku byla výuka často víc zaměřená na teoretické znalosti.

Ten důraz na individuální rozvoj ale začíná už na střední škole – už tam jsem si mohl sám volit předměty, kterým se chci víc věnovat, a vybírat si náročnější varianty těch, které mě bavily. Nemusel jsem studovat všechno „rovnoměrně“, ale mohl jsem se profilovat podle svých zájmů, což pro mě bylo extrémně motivující.

Taky mě překvapilo, jak velkou roli hraje interakce se samotnými profesory – je běžné s nimi chodit na kávu, ptát se jich na kariéru nebo řešit nápady mimo výuku. Celkově je tam silnější důraz na individualitu a podporu zájmů studenta.

Studoval jste na prestižní Massachusetts Institute of Technology. Jak těžké je se na takovou školu dostat? Jak probíhá přijímací proces?

Dostat se na MIT je určitě náročné, ale není to nemožné. Nejde jen o známky, ale o celý příběh člověka. Přijímací proces se dívá nejen na akademické výsledky, ale i na mimoškolní aktivity, vlastní projekty, motivaci a schopnost přemýšlet kreativně.

Součástí bývá několik esejí, doporučující dopisy, technický pohovor a osobní rozhovor s komisí. V mém případě jsem musel předstoupit před přijímací komisi s odbornou prezentací, během které hodnotili nejen moje technické znalosti, ale i komunikační dovednosti a schopnost vysvětlit složité věci srozumitelně. Zároveň jsem natáčel krátká videa, která sloužila k tomu, abych se představil svým budoucím spolužákům – šlo o to ukázat i svoji osobnost, smysl pro humor a to, že zapadnu.

Foto: se souhlasem Vojtěcha Machytky

Klíčové je prokázat zájem o obor, který chcete studovat, a jasně ukázat, jak vám právě MIT pomůže naplnit vaše cíle. Škola hledá lidi, kteří budou nejen úspěšní během studia, ale i po něm – budou školu dobře reprezentovat, inspirovat ostatní a stát se zdrojem podpory pro budoucí generace studentů.

Který projekt nebo předmět vás nejvíc bavil – a proč? V čem vás MIT nejvíc posunulo?

Nejvíc mě bavily předměty spojené se strojovým učením – líbilo se mi, že jsme neřešili jen teoretické modely, ale i jejich dopad v praxi a etické otázky kolem AI. Bavilo mě jít opravdu do hloubky a pochopit, jak věci fungují „pod kapotou“.

Zároveň jsem měl možnost si zapsat předmět o vyjednávání na MIT Sloan School of Management, což byl úplně jiný svět – hodně interaktivní, zaměřený na reálné situace a využitelný v každodenním i profesním životě. Byl to kurz určený primárně pro MBA studenty, takže jsem ho absolvoval společně s lidmi, kteří měli za sebou roky praxe v různých oborech a přinášeli do výuky úplně jinou perspektivu. Byla to pro mě skvělá příležitost učit se nejen od profesora, ale i od spolužáků.

MIT mě ale nejvíc posunulo v tom, jak důležitý je networking a spolupráce. Byl jsem obklopený neuvěřitelně inspirativními lidmi z různých oborů a naučil jsem se s nimi sdílet nápady, navazovat kontakty a budovat vztahy, které budou důležité i dlouhodobě.

Jakou má v USA absolvent MIT nebo jiné prestižní univerzity výchozí pozici na pracovním trhu? Je to „vstupenka“ do špičkových firem, nebo je pořád potřeba hodně dokazovat?

Určitě to není automatická vstupenka, ale je to velká výhoda. Diplom z MIT sice nezaručí práci, ale často vám pomůže se dostat ke dveřím – a někdy je i pootevře. Firmy si takové školy všímají, protože signalizují určitou úroveň schopností, disciplíny a myšlení.

Velkou roli ale hraje silná síť absolventů, která je doslova všude. Díky tomu je mnohem snazší navazovat kontakty s lidmi přímo v cílových firmách. Když jsem sám hledal práci, často jsem oslovoval lidi na LinkedIn nebo e-mailem, i když jsem je vůbec neznal – a byl jsem překvapený, kolik z nich mi ochotně odpovědělo, nabídlo rady nebo se se mnou spojilo na krátký hovor.

Zároveň ale platí, že ani doporučení od absolventa z „top“ školy vám automaticky nezajistí místo. I když jsem měl doporučení nebo interní referral, stávalo se, že se můj životopis ani nedostal přes první kolo. V tu chvíli už nezáleží jen na tom, kde jste studovali, ale hlavně čím se odlišíte – co vás baví, co jste sami vytvořili a jak moc je vidět, že vám na té roli opravdu záleží.

Pracujete jako datový analytik v oblasti veřejného zdraví. Jak konkrétně využíváte data ke zlepšení péče o pacienty?

Pracuji v oblasti tzv. péče o rizikové pacienty (care management), kde se snažíme pomocí dat včas identifikovat osoby s nejvyšším zdravotním rizikem – tedy pacienty, u kterých je vysoká pravděpodobnost, že dojde ke zhoršení zdravotního stavu. Může se jednat například o lidi s chronickými onemocněními, častými návštěvami urgentní péče nebo ty, u kterých hrozí hospitalizace kvůli komplikacím, kterým se dá předejít.

Pomocí různých typů dat – například informací z lékařských záznamů, lékových historií, předchozích diagnóz nebo demografických údajů – vytváříme prediktivní modely, které nám pomáhají odhadnout budoucí vývoj zdravotního stavu konkrétního pacienta. Modely strojového učení, které používáme, umožňují například odhadnout riziko hospitalizace v následujících 30 dnech nebo pravděpodobnost, že daný pacient nebude dodržovat předepsanou léčbu.

Na základě těchto predikcí pak klinické týmy doporučují personalizované intervence – například telefonický kontakt s pacientem, zapojení do podpůrného programu nebo zajištění návštěvy u specialisty.

Díky těmto včasným zásahům můžeme zlepšit kvalitu péče, předejít komplikacím a zároveň snížit náklady na zdravotní systém. Je to win-win: pacient dostane lepší podporu a systém funguje efektivněji.

Jak se podle vás liší přístup amerických firem k využití AI nebo Big Data oproti těm českým?

Rozdíl je spíš v měřítku a prostředí než v samotné technologii. V USA je ohromné množství startupů, které se snaží využít AI a Big Data k inovacím v různých oblastech – od zdravotnictví po finance. Velkou roli hraje i to, že americká vláda i soukromý sektor momentálně masivně investují do rozvoje AI – včetně grantů, pobídek a podpory výzkumu. To vytváří prostředí, kde může uspět i relativně malý tým s dobrým nápadem a silnou vizí.

Navíc ty nejvýznamnější americké univerzity – jako MIT, Stanford nebo Harvard – fungují jako silné výzkumné základny a zároveň jako inkubátory startupů. Každý rok z nich vychází několik nových firem, které stojí na špičkovém výzkumu, a jejich studenti i profesoři často přecházejí z akademického prostředí do podnikání.

V Česku nejsme pozadu, ale rozdíl je v tom, kolik takových projektů vzniká a jaký mají prostor se rozvíjet. O českých startupech využívajících AI slýchám čím dál častěji a mnohé z nich mají skvělé výsledky – jen je to zatím v menším měřítku a s menší viditelností na globálním trhu.

Na konferenci AdvanceMed 2026 budete mluvit o trendech v datové analytice. Co by si měl běžný člověk pod pojmem „AI“ představit?

Umělá inteligence nemusí znamenat robota z filmu – v praxi jde často o systémy, které se učí z dat a pomáhají lidem rozhodovat nebo automatizovat složité úkoly. Například když vám telefon navrhne odpověď na zprávu, lékař dostane doporučení na léčbu podle historie pacientů, nebo když banka odhalí podezřelou transakci – to všechno je AI.

Cílem mojí přednášky bude ukázat, že AI není o tom, nahradit člověka, ale o tom, jak mu pomoct. Není „chytrá“ sama o sobě – je tak chytrá, jak chytře ji navrhneme, a jak smysluplně ji použijeme. To je šance pro každého z nás – od studentů přes lékaře až po podnikatele – naučit se, jak s AI spolupracovat, jak jí porozumět a jak ji využít ve svůj prospěch.

Chystáte i workshop pro studenty. Co byste poradil těm, kteří sní o studiu v USA? Jaká byla vaše největší překážka nebo moment pochyb – a co vám pomohlo je překonat?

Poradil bych hlavně: nechte se inspirovat, ale nesrovnávejte se. Když jsem poprvé začal uvažovat o studiu v USA, připadalo mi to skoro nemožné. Přihlášky byly složité, konkurence obrovská a vědomí, že o místo se ucházejí lidé z celého světa, bylo stresující. Měl jsem spoustu pochybností.

Co mi ale pomohlo, bylo přestat se tolik zabývat ostatními a zaměřit se na sebe: Co chci? Kam směřuju? V čem jsem jiný? A začít to vyjadřovat v každé eseji, každém rozhovoru, každém kroku přihlášky.

Foto: se souhlasem Vojtěcha Machytky

Zároveň doporučuji nebát se oslovit lidi, kteří si tím procesem už prošli. Většina z nich – a já to říkám i za sebe – bude ráda, že vám může pomoct. Mně samotnému tehdy pomohlo pár rozhovorů, které mi daly konkrétní rady i sebevědomí. A dnes se to snažím vracet zpátky.

Nejdůležitější je vzít to krok po kroku. Zaměřte se na první krok – napsat si plán, zjistit termíny, oslovit někoho s dotazem. Každý příběh začínal jedním e-mailem nebo jednou otázkou.

Jak zvládáte tlak a očekávání, která přicházejí s prestižním vzděláním a prací v USA?

Od jedenácti let se věnuji tanci a byl to pro mě vždy zásadní způsob, jak se hýbat, odreagovat se po náročném dni ve škole a zároveň trávit čas s lidmi. Právě díky tanci jsem potkal některé ze svých nejbližších přátel – ať už na střední škole, během bakaláře, nebo později na magisterském studiu. Díky tomu jsem se nikdy necítil sám, i když jsem byl v úplně novém prostředí.

I dnes, i když už tančím hlavně společensky s přáteli, je to pro mě skvělý způsob, jak se po dlouhém a náročném dni v práci uvolnit a „vypnout“. Pracovní kultura v USA je opravdu intenzivní a právě mít něco, co člověka vrací do pohody, mi přijde klíčové pro dlouhodobou rovnováhu a mentální zdraví.

Vnímáte nějakou společenskou zodpovědnost jako datový analytik? Má podle vás AI moc měnit svět k lepšímu?

Rozhodně ano – jako datový analytik vnímám velkou společenskou zodpovědnost, zejména v oblasti zdravotnictví, kde data a algoritmy přímo ovlivňují rozhodnutí o péči o konkrétní pacienty. Pokud například model nesprávně určí, kdo je rizikový pacient, může dojít k opožděné péči nebo zbytečné intervenci – a to už má velmi reálné důsledky.

Je důležité si uvědomit, že AI sama o sobě svět nemění – mění ho lidé, kteří ji správně používají. Umělá inteligence je nástroj. Pomáhá automatizovat opakující se procesy, odhalovat skryté souvislosti a lépe se rozhodovat – ale pořád jsme to my, kdo určuje, kdy a jak ji použít.

Například v péči o pacienty může AI pomoci lépe odhadnout, kdo bude potřebovat intenzivnější podporu, ale závěrečné rozhodnutí je stále na odborníkovi – a podle mě to tak má i zůstat.

V dubnu se vracíte do rodné Ostravy na konferenci AdvanceMed 2026, kde chcete mimo jiné poradit středoškolákům, jak se dostat na univerzitu v USA. Jaké jsou podle vás tři hlavní důvody, proč by to měli zkusit – a co byste vzkázal těm, kteří si říkají: „Tam stejně nemám šanci.“

Těm, kteří si říkají „tam stejně nemám šanci“, bych chtěl vzkázat, že člověk nemusí být dokonalý, aby měl šanci uspět. Americké univerzity hledají hlavně zajímavé lidi s motivací a odhodláním, ne jen výčet známek nebo diplomů. I kdyby to nakonec nevyšlo, už samotná příprava a snaha vás hodně naučí.

Tři důvody, proč studium v USA podle mě stojí za to zkusit: