Stodolní promarnila šanci stát se kulturním centrem, říká Jiří Surůvka

Častými návštěvníky legendární ostravské Stodolní ulice byli v počátcích umělci, jejichž mateřským podnikem byl především klub Černý pavouk. Chodil do něho spolu s mnohými ostravskými výtvarníky, literáty, divadelníky také buřič, performer a ostravský „Batman“, výtvarník a dnes pedagog na Fakultě umění Ostravské univerzity Jiří Surůvka.

Právě s ním jsme se přímo na Stodolní setkali, aby na ulici z devadesátých let zavzpomínal. „Jen doufám, že mě tady zase neokradou,“ kývnul na naše další povídání v rámci našeho malého seriálu o fenoménu Stodolní Jiří Surůvka.

Kdysi tu byla vinárna U Sudu a hotel Praha

Míříme do jednoho z legendárních podniků, který nese jméno Bastila. Výtvarník zná Stodolní ulici už z osmdesátých let, kdy chodil s dalšími svými kolegy jednou týdně na víno do Vinárny U Sudu na jedné z křižovatek kousek od budoucího Černého pavouka.

Měl rád i hotel Praha, který s epůvodně jmenoval Brioni a své jméno opět získal zpět. „Tam jsme také v osmdesátých letech chodili, byla tam lepší restaurace, kam chodili tehdejší ostravští gangsteři. Takoví ti lepší krimoši, co tady v Ostravě organizovali zločin,“ usmívá se Jiří Surůvka.

U Sudu vždy sedával estébák. A strašně se nudil

Vinárna U Sudu nabízela v osmdesátých letech pro mladé ostravské rebely klidnější místo mimo hlavní restaurace a podniky. „Chodili jsme tam myslím vždy v úterý. A u baru seděl pokaždé jeden estébák. Měl tesilky, takovou károvanou košilku s krátkým rukávem, vypracované bicepsy a takové kotletky a kníra. Prostě model tajného policisty 1979, takový švihák lázeňský. Byl asi takový budižkničemu, ale zdál se dobře situovaný. Kouřil marlbora a strašně se tam nudil,“ popisuje Jiří Surůvka.

A tento člověk prý vždy v tomto zapadlém a tehdy jednom z mála podniků na Stodolní na půl plynu „hustil“ do servírky, druhým okem špicloval ostravské výtvarníky a případné protirežimní buřiče. „Hlídal nás. Ale nevím proč, protože my jsme byli naprosto neškodní. Ale v Ostravě bylo tři sta estébáků a nějakých pět disidentů, takže neměli do čeho píchnout, tak sledovali všechno, co se šustlo,“ vzpomíná výtvarník a pedagog Ostravské univerzity.

Vybydlené domy a čekání na oslabené kusy

Připomíná, že Stodolní ulice v té době vůbec nevypadala tak jako dnes. „Byla to ponurá, hnusná ulice, jako když jdete na Las Ramblas v Barceloně. To je takový široký bulvár jdoucí do kopce od moře, a když na levé straně zahnete do kterékoliv uličky, tak tam vládne zločin. Prostitutky, pasáci, pořád tam jezdí policie. Jednou jsem do jedné z těch uliček zatočil se svou galeristkou a teď vidíme, jak se ti pasáci a kurtizány před námi schovávají. A koukáme, jak za námi jede policejní auto tak potichu, že jsme si ho ani nevšimli,“ říká ostravský výtvarník.

Tak nějak podobně vypadala podle něho Stodolní. „Byly to zpola vybydlené domy, obsazené většinou romskými rodinami. Po ulici běhala děcka a ta nebo i starší obyvatelé povykovali na každého procházejícího, kdo šel do hotelu Praha, vinárny U Sudu nebo Nošovické. Ve dne to ještě šlo, ale když jsme se vraceli domů, tak se ta ulice zalidnila. A když jste jevil známky opilosti nebo trochu vrávoral, tak se na vás vrhli jako hyeny na slabší kus, který se odtrhl od stáda. Nejbezpečnější bylo z těch podniků odcházet po celých skupinách,“ vzpomíná.

Bastila, často další štace po Černém pavoukovi. Ale...

Než vstoupíme do Bastily, výtvarník Jiří Surůvka říká, že se tento podnik stal pro něj „symbolem“ Stodolní. „Byl to tehdy v těch letech vzestupu v devadesátých letech první podnik na ráně, myslím, že tady měli do tří nebo úplně do rána. Takže když nám potom vždy zavřeli Černého pavouka, tak jsme tam vždy v noci rok dva chodili. Ale pak jsem zjistil, že to nemá smysl,“ říká.

A proč? „Vždycky mi tady ukradli mobil nebo šrajtofli. Nebo obojí dohromady,“ říká a vstupujeme dovnitř. Interiér podniku zůstal stejný jako před lety, je tu u jednoho z tmavých stolů, které už toho zažily hodně, i ona známá gilotina.

„Ještě jedna podobná hospoda byla v té době v Přívoze. Jmenovala se myslím dokonce Gilotina a tam byla taková velká těžká, hodně těžká stolice, kde byl přišroubovaný dlouhý těžký nůž na řezání papíru, asi tam byla dříve tiskárna. Ale vypadalo to, jako by se s tím nožem řezaly spíše prsty,“ říká Jiří Surůvka, když si dáváme u stolu s gilotinou espresso.

Finty ostravských kapsářů poznal na vlastní kůži

Právě na stůl, u kterého sedíme, má výtvarník ony nepěkné vzpomínky. „To tady mi čmajzli ten mobil, když jsem šel na tenhle záchod,“ ukazuje na dveře, které jsou hned naproti, tak dva metry od stolu.

„Přitom tu seděli kámoši, ale vůbec si nevšimli, kdo to byl. Ale ostravští zloději byli vždycky obratní. Třeba v hotelu Palace býval noční bar, kde lidé stávali ve dvou řadách. A když tam někdo položil na bar padesátikorunu, tak vedle stojící člověk upadl tělem na bar předstíraje opilost, sesul se i s tou padesátikorunou na zem a pak se s ní nechal vyhodit. A majitel padesátikoruny se divil, kde ty prachy jsou. Já jsem toho chmatáka už znal, tak když to zkoušel na mně, tak jsem ho přidržel a tu padesátikorunu zachránil,“ usmívá se Jiří Surůvka.

Podobní zlodějíčci, později ale i další lidé mimo zákon, podle něj kazili čtvrti Stodolní pověst. „Pamatuji si devadesátky, kdy městská policie ještě nebyla a ta státní měla plné ruce jiné práce, a tak různí kapsáři obírali na tramvajové zastávce u Elektry ty, kteří jezdili ze Stodolní domů. Třeba pod záminkou, že vás, tváříc se dobromyslně, zváží, objali a natřásali, dokud vám obratně neukradli ze zadní kapsy peníze. Zkoušeli i se mnou, ale já jsem většinou při odchodu ze Stodolní už neměl žádné peníze. Navíc jsem měl tehdy asi sto kilo, takže se ti chmatáci asi pěkně zapotili,“ směje se.

Černý pavouk na Stodolní se stal magnetem pro lidi z kultury

Jiří Surůvka pamatuje nebývalý rozmach Stodolní ulice někdy v roce 1995. A hlavně vznik prvního legendárního podniku Černý pavouk. „Byl to spíše antikvariát, kde Honza Oravec prodával knížky. Souběžně v něm vznikl bar, který vedl Jirka Hanus, a začali se tam scházet ostravští intelektuálové, taková ta ostravská bohéma. Hlavně literáti, výtvarníci a jejich příznivci. Láďa Holec začal v Černém pavoukovi provozovat galerii, kde kromě místních vystavovali i lidé z Prahy, třeba studenti nebo čerství absolventi AVU,“ vzpomíná Surůvka.

Galerie v Černém pavouku vystavovala díla lidí z Ostravy, kteří v Praze studovali. „Například Pavel Šmíd se svojí ženou Helenou, vracel se tu Petr Pastrňák, který také začal také v roce 1990 studovat Akademii výtvarných umění u Milana Knížáka, a jezdili sem na takzvané exkurze i studenti v Praze. Vím, že u mě jednou na podlaze spalo asi deset lidí, což byl celý ateliér od Jiřího Sopka. Mezi nimi Josef Bolf, donedávna rektor AVU Tomáš Vaněk,“ vzpomíná proslulý ostravský výtvarník, který měl v Černém pavouku řadu výstav a uváděl zde i pověstné kabarety.

Kabaret, výstavy i ranní vymetání z pohovky

Výhodou Černého pavouka totiž bylo pódium, takže Jiří Surůvka se svými kolegy a přáteli v Černém pavouku často provozovali svůj kabaret nazvaný Návrat mistrů zábavy.

„Černý pavouk byl naší základnou, ale jinak hrajeme kabaret už od osmdesátých let. Tehdy v Ostravě nedělal kabaret nikdo, protože komunisti se kabaretu báli, protože je v něm často satira, anebo je lechtivý. Přitom kabaret měl tady v Ostravě velkou tradici za první republiky, byl také velmi populární v německy mluvících zemích. My jsme s tím svým objížděli i kdejaká divadla v zemi. A vlastně pořád jako soubor existujeme, jenomže jsme už v důchodovém věku. Kdyby Černý pavouk s tím divadlem a výstavami na Stodolní vydržel, bylo by to skvělé,“ říká výtvarník a performer.

Dodává, že do Černého pavouka chodila spousta známých lidí z kultury či zaměstnanci ostravského televizního studia. „Všechny své návštěvníky z Prahy sem vodil také autor Šumných měst Radovan Lipus, ten byl velký fanda Černého pavouka. Veselé bylo, že některé z nich nechtěli do Černého pavouka pouštět, protože Radovan Lipus je přiváděl často až hodně pozdě a oni chtěl po půlnoci zavřít. To si pak Lipus nechával vyvolat mě, abych mu pomohl výčepního obměkčit. Ale někdy jsem ani já nepochodil a výčepní řekl, že už nepustí dovnitř ani mě,“ směje se Jiří Surůvka.

Přitom vzpomíná na úplné začátky Černého pavouka, kdy ho s kamarády občas „vymetala“ z Černého pavouka až ráno paní Oravcová, která sem přicházela uklízet. Někteří hosté totiž přespávali na pohovce ve výklenku klubu. „Bylo to prostě takové exkluzivní shromaždiště lidí z kultury,“ říká.

Podcenil sílu absintu, „piraně“ ho svlékly do trenek

Jiří Surůvka také vzpomíná na některé postavy, které se do historie Černého pavouka zapsaly dost kuriózně. Přitom vypovídají o tehdejší atmosféře panující v této čtvrti. Mohlo to být někdy v roce 1997, kdy do Černého pavouka jako už do pověstného podniku zabrousil manažer nějaké firmy. Jiří Surůvka líčí, že ten muž byl oblečený v kvádru, nebyl to Ostravák a strašně se tady domáhal absintu. Že ho nikdy nepil a že ho chce zkusit.

„My jsme ho varovali, že absint má osmdesát procent alkoholu a že je hodně silný. On se ale nedal a nakonec tady vypil asi pět piv a sedm štamprlí absintu. Pak oznámil, že odchází, to už však pěkně vrávoral. Sledovali jsme ho přes výlohy Černého pavouka. Ten člověk došel tady na roh, na křižovatku Stodolní a Poděbradky, a zmizel nám z obzoru. A teď vidíme, že se jako piraně sbíhají ze všech stran malí Romové a pak zpoza rohu vždy vykoukla nějaká ruka, noha, vypadalo to jako v nějakém kresleném filmu,“ popisuje Jiří Surůvka.

Chlapík se pak vypotácel zpoza rohu a už neměl sako, kravatu, ani kufr. A za chvíli se prý zase odpotácel za onen roh ulic. „A pak vidíme, že ten chlap se opět vypotácí a už je jen v trenýrkách. Pak se zhroutil a zůstal ležet na chodníku. Tak kluci z hospody zavolali policajty a ti ho odvezli na záchytku. Tak takové to tady kolem Černého pavouka v začátcích fenoménu Stodolní bylo,“ usmívá se ostravský výtvarník Jiří Surůvka.

Dodává však, že pokud nebyla oběť úplně „na padrť“, často ji tito „loupežníci“ z tehdejších obyvatel Stodolní raději pustili. „Vrhali se většinou jen na oslabené kusy. Když byl někdo namol.“

Vytěsnit původní obyvatele Stodolní se podařilo developerům

Také Jiří Surůvka se jednou dostal večer při cestě z Černého pavouka do obklíčení místních obyvatel. „Obstoupili mě na té další křižovatce ve směru k Nádražní, bylo jich možná i deset a chtěli mě obrat. Měl jsem tehdy láhev vína a tak jsem se s tou lahví roztočil ve výši jejich obličejů jako káča, že se mi podařilo z toho obklíčení bez újmy prorazit. I když mi nakonec to víno vyrvali z ruky. Ale o tu jim ostatně asi nakonec i šlo,“ vzpomíná s úsměvem.

A dodává, že tyto původní obyvatele Stodolní se podařilo nakonec „vytěsnit“ z centra Ostravy právě developerům, kteří v proslulé ulici postupně budovali právě podniky, bary a dokonce hotely.

„Z těch domů ale často zůstaly jen skelety, protože původní obyvatelé rozebírali ty domy včetně střech a nosili to do sběru. Takže do těch domů pak zatékalo a v bytech se nedalo bydlet. Nakonec tito původní obyvatelé vlastně hodně ulehčili novým majitelům práci s rekonstrukcemi těch domů, protože často vyčistili ten dům na holý obvod,“ směje se výtvarník.

Ostrava byla vždy pověstná pozdními zavíračkami a brzkými otvíračkami

Kluby a podniky na Stodolní ulici byly ve své době pověstné tím, že někdy byly v provozu až do rána nebo aspoň do brzkých ranních hodin po půlnoci. To „oceňovali“ i návštěvníci z Prahy.

„Ostrava tím však byla pověstná už dávno. Byl jsem na vojně v Brně a tam hospody zavíraly v deset večer, jen některé vinárny měly déle. Kdežto Ostrava měla už tehdy všechny pivnice otevřené do dvanácti. To bylo kvůli odpolední směně horníků, kteří vyfárali v deset, autobus je odvezl na sídliště nebo do centra, tam vystoupili a měli dvě hodiny na to tu šichtu spláchnout pár pivy a panáky,“ vzpomíná Jiří Surůvka.

Pověstná tím byla podle něj třeba restaurace Venuše v Hrabůvce, kde měli číšníci dvoupatrový vozík, v kterém uvezli najednou na jednom patře padesát piv. „Takže s tou stovkou piv tam číšník ujel deset dvacet metrů po lokále a neměl na vozíku žádné, protože všichni horníci po šichtě brali ta načepovaná piva po dvou. Byli schopní po šichtě vypít klidně i deset piv,“ vzpomíná Jiří Surůvka a dodává, že dalším fenoménem v Ostravě byly časně otevřené hospody, například Lesík ve Vítkovicích. Ty totiž zase čekaly na konec nočních hornických šichet.

Divoká romská diskotéka i okradení v Bzenecké

V době, kdy už začínal boom Stodolní ulice, někteří umělci z Černého pavouka, například známý spisovatel Jan Balabán, navštěvovali spíše „romskou“ diskotéku s veselým a rázovitým prostředím, která byla hned za hotelem Praha cestou z Černého pavouka. Tam se těm odvážnějším moc líbilo, Jan Balabán tam například sbíral inspiraci pro své povídky. Ale museli často po odchodu strpět, že většinou jim uvaděč už u vstupu zkušeně potají prošmátral kapsy.

Dalším podnikem, kde štamgasti Černého pavouk končili po uzavření jejich domovského podniku, byla Bzenecká vinárna v Nádražní ulici, kousek od ústí dna Stodolní.

„Tam se scházeli takoví ti vyřazení pokérovaní kriminálníci v penzi, bylo to takové veselé a rázovité prostředí, měli po sobě nápisy Valtice nikdy více, neumělé obrázky nahatých bab a podobně. No a někteří návštěvníci tam byli po vstupu brzy okradeni. Často o občanku, když byly ještě ty staré a za futrál se tam strkaly dobře peníze. To pak někteří z našich kamarádů vyběhli z Bzenecké ven a křičeli, že je okradli o občanku. Někteří si dokonce lehli z protestu na tramvajové koleje, třeba básník Ivan Motýl. Vždycky jsme tam nakonec někdo vběhli a zařvali, ať vrátí tomu dotyčnému alespoň občanku. A za chvíli ta občanka vyletěla ze dveří vinárny na ulici. Samozřejmě bez peněz,“ směje se Jiří Surůvka.

Návštěvnice dobrovolně tančily na baru, lákaly dovnitř další

Jiří Surůvka vzpomíná i na další nejstarší kluby a bary, které byly s Černým pavoukem „sbratřené“. Takovým klubem byl například podnik U Krokodýlího ocasu nebo další blízký podnik Barvy Lucky, který vznikl v bývalém skladu a prodejně barev a laků.

„Konkrétně tam byl velmi schopný barman, který uměl míchat koktejly a rozjel to ve velkém stylu. Byl tam dýdžej a holky z řad rozjařených návštěvnic tam dobrovolně tančily na baru. A lidi se tam v pátek dobře bavili, skákali po stolech a často tudy prošla spousta pátečních nebo sobotních návštěvníků areálu Stodolní, kteří se chtěli vyřádit,“ vzpomíná výtvarník.

Stodolní promarnila šanci stát se kulturním centrem

Podle Jiřího Surůvky Stodolní nakonec spíše promarnila příležitost stát se jedinečným kulturním centrem Ostravy. Drtivá většina podniků v areálu se totiž stala pouze nalejvárnami alkoholu, některé i místem pro různé druhy kriminality.

Jiří Surůvka procestoval jako úspěšný výtvarník Evropu a říká, že taková čtvrť, jako je Stodolní ulice, se vlastně najde v každém větším městě. „V Německu, Rakousku, ve Francii, v Británii. Jsou tam také podobné čtvrti, kde se lidé chodí v pátek a sobotu bavit, protože přes týden pracují,“ říká.

A dodává: „Když porovnám Stodolní s podobnou čtvrtí Neustadt v Drážďanech, která byla v devadesátých letech také taková poloprázdná a bez života jako Stodolní, tak tam udělalo město Drážďany vstřícný krok vůči mladé generaci a nabídlo jim za režijní cenu pronájmy a za náklady místní špeluňky a bývalé prázdné obchody. A vznikl tam známý Neustadt, což je také podobný pojem jako ostravská Stodolní, a vznikl i ve stejné době,“ říká Jiří Surůvka.

Ostravský výtvarník podotýká, že v této drážďanské čtvrti vznikla řada opravdových klubů. „Nebyly to jen nalejvárny, četla se tam poezie, jezdila tam předčítat i řada českých literátů, pořád tam byl nějaký festival, v jednom z klubů v bývalé zahradní restauraci hrály kapely, byly tam přehlídky punkové hudby a mnoha jiných žánrů. Jezdili jsme tam, protože tam se podporovala kultura a majiteli klubů, hospod a obchůdků, byli mladí lidé. Žádní gangsteři nebo tiší společníci jako u řady barů na Stodolní,“ říká ostravský výtvarník Jiří Surůvka.

V Boomerangu zněla pravidelně živá hudba

Přesto Jiří Surůvka vzpomíná i na ty podniky, které měl sám nebo jeho přátelé a kolegové rádi. Například jedním z mála klubů, ne-li jediným, které na Stodolní pravidelně pořádaly koncerty živé hudby, byl svého času hudební klub Boomerang, který působil na konci ulice v bývalé strohé budově přístavby jatek, kousek od klubu E99.

„Ten hudební klub provozovala Zlatka Holušová a její muž. Zlatka dokázala sehnat granty na program a tak tam zněla pořádná muzika. Právě ona se snažila alespoň trochu dostát označení Stodolní ulice jako kulturního fenoménu, jak se o ní mluvilo. Já jsem se tomu označení poté smál, protože onen kulturní fenomén prakticky zmizel tím, že musel po nějakých sedmi letech skončit Černý pavouk. A zůstaly jen ty nalejvárny,“ připomíná.

Také Michal Prokop složil píseň o Stodolní ulici

Jiří Surůvka měl hodně rád i klub E99, který vznikl na místě Nošovické pivnice na konci Stodolní u podchodu. Tam zněla z reproduktorů rocková hudba, dýdžejové ji tam pouštěli a možná stále pouští z kabiny staré tatrovky. Pamatuje také, že přímo v areálu Stodolní se uskutečnil hudební festival.

Hned vedle E 99 je dodnes podnik Desperado, jeden z dalších kultovních podniků laděný do mexického hávu. Vznikl jako jeden z těch prvních legendárních podniků.

„A pak už se skoro každý prázdný prostor měnil na hospodu nebo bar. Každý se snažil mít nějakou odlišnou podobu, často byla u stolu každá židle jiná. Provozovatelé se s tím moc nepárali, pořídili restaurační nábytek někde v bazaru. Jednou jsem byl v diskusním pořadu Krásný ztráty u Michala Prokopa, a když se mě ptal, jak se mi líbí interiér jeho pořadu, řekl jsem mu, že mi připomíná bary na Stodolní ulici, tam je taky každá židle u stolu jiná. Jeho to zajímalo a nakonec křtil na Stodolní album, na kterém je i píseň o Stodolní. Dokonce prý na Coloursech říkal, že jsem ho k ní navedl já,“ směje se Jiří Surůvka.

Když zmlátili na Stodolní Hrůzu, hodně se za ulici styděl

Když Jiří Surůvka popisuje „úpadek“ Stodolní, vzpomíná, že v určité době majitele klubů na Stodolní dokonce vydírala ruská mafie. Jediný podnik, kde prý výpalné nechtěla, byl právě Černý pavouk. Šéf těch mafiánů tam totiž rád chodil na kafe. „Někdy prý platil i tisícikorunou,“ vzpomíná Surůvka.

Stodolní si podle něho pošramotila notně pověst také tehdy, když její návštěvníci v létě roku 2014 surově zmlátili známého hudebníka a bývalého frontmana Ready Kirken Michala Hrůzu tak, že zůstal dlouho v komatu v nemocnici. „Málem ho tehdy zabili. To jsem se tehdy za Stodolní hodně styděl,“ říká Jiří Surůvka.

Stodolní byla za první republiky podobná Laubům

Přesto nechce být ke Stodolní až příliš tvrdý. Připomíná, že už za Rakouska a první republiky byly právě zadní část areálu Stodolní ulice a Poděbradovy ulice až k nádraží plné podobných nalejváren a nevěstinců. Tato část města se podobala podle něho charakterem takzvaným Laubům u hlavního náměstí, kam ho jako šestiletého kluka vodil občas jeho otec. Ukazoval na domy určené k demolici, kde byly dříve proslulé drsné hospody.

A vyprávěl: „Tak tady byly čtyři východy. Tady sedávali za první republiky kriminálníci a vždycky, když byla policejní razie, tak jedním vchodem vešla policie a zbývajícími třemi východy prchali z hospody ven krimoši,“ parafrázuje Jiří Surůvka otcovo vyprávění u tehdy už bouraných ostravských Laubů.

Otec mu ukázal i bývalý proslulý nevěstinec u Sýkoráku

Další pověstné nalejvárny byly v centru Ostravy, například v řadě domů poblíž Sýkorova, do konce války Říšského mostu. „Ta série hospod končila Modranskou vinárnou, kde byl kdysi nevěstinec. Tam byl na rohu takový balkónek, a otec mi říkal, že tam se kolemjdoucím ukazovaly takové zmalované slečny a lákaly je dovnitř. Ta vinárna měla v horní části ochoz a z něho vedly dveře do pokojů. Dole se tančil šantán, a když měl někdo z hostů o nějakou slečnu zájem, tak si ji vzal do patra, kde na tom ochozu byly malé stolíky pro dva, a když si ti dva plácli, tak šli do těch pokojů,“ popisuje Jiří Surůvka.

A dodává, že tuto vinárnu znal jako mladík v sedmdesátých letech, a přestože ji provozoval podnik Restaurace a jídelny Ostrava a nevěstinec už tam nebyl, vnitřek vinárny si zachoval podobu z dob, kdy tady kvetlo nejstarší řemeslo. „Komunisti v řadě těchto podniků nic neupravovali, nechali jejich interiéry dožít, podobně jako v kavárně Praha na hlavní náměstí. Akorát si z nich odvezli kulečníkové stoly, což je škoda,“ usmívá se šedesátiletý výtvarník.

Stodolní ulicí korzovaly ve „zlaté“ éře davy lidí

Stodolní ulice je dnes stále čtvrtí barů, hospod, kaváren a podobných podniků. Přesto už jsou dávno pryč doby, kdy se sem v pátek či v sobotu sjížděli mladí lidé z celé Ostravy, a když se nevešli do podniků, korzovali po ulici a skvěle se bavili. Možná však i tyto davy korzujících návštěvníků ze všech ostravských sídlišť nakonec trochu „přispěli“ ke konci legendárního Černého pavouka.

„V posledních letech existence začala do Černého pavouka chodit klientela, která se nám už trochu přestávala líbit. Mířili sem lidé z Poruby, ze Zábřehu, přijížděli tramvají, protože se rozkřiklo, že Černý pavouk je in. Ale pro nás už díky nim in přestával být. Ale to je asi přirozené a nakonec to tak skončilo všude, dokonce i z legendární newyorské čtvrti Soho, kde začínal Andy Warhol a další, nakonec umělce vytěsnila komerce. A to se nakonec stalo i tady, u Černého pavouka,“ říká.

Na Stodolní se líbí Polákům, umělci si našli za Černého pavouka náhradu

Dnes na Stodolní často zní i polština návštěvníků, kteří přijíždějí z příhraničních polských měst a obcí. „Katovice mají Poláci bydlící poblíž hranic s námi daleko sto kilometrů, do Ostravy na Stodolní to mají třicet. Tak prostě jedou sem,“ říká.

Naopak u Ostravanů pozoruje, že jejich zájem o Stodolní opadl téměř na minimum. „To proto, že Ostravan se sem v pátek už nejde pobavit, aby se tady nechal kompletně okrást nebo aby ho tady obtěžovali nějací namachrovaní bijci. Ale dříve jste tady potkal kdekoho, hodně umělců, taky místních politiků. Dokonce pamatuji člověka, který měl v zastupitelstvu na magistrátu na starosti bezpečnost na Stodolní ulici a ten tady střílel do vzduchu z pistole,“ říká Jiří Surůvka, když sedíme před bývalým Černým pavoukem.

Černý pavouk a některé další legendární podniky na Stodolní byl zkrátka pro Jiřího Surůvku a spoustu ostravských umělců ideální podnik, protože měl kulturní „náplň“, která jim vyhovovala.

A tak mi to nedá a ptám se: Našli po konci Černého pavouka umělci a výtvarníci podobný podnik v Ostravě, kde se setkávali a dál setkávají? „Ano, jsou dva. Mirror Pub a hospůdka U Zrzavé Mary. Dnes už tam ty mladé sice moc nepoznávám, ale dříve tam chodili všichni z bývalé party od Černého pavouka,“ říká známý ostravský výtvarník a patriot Jiří Surůvka.