Staré školičky i hospody. Rodák z Visalají zachycuje mizející krásu Beskyd

​Badatel Oldřich Boháč se narodil a vyrůstal v místě, které má dodnes nejraději – na beskydských Visalajích.

V dětství chodil do jedné z místních malých jednotřídek, proto nedávno o starých, dnes už často zaniklých beskydských školách, napsal knihu. Je to už jeho pátá publikace, ty dřívější byly o starých hospodách v Beskydech, o lidech žijících v horách či o zapadlých beskydských samotách a osadách.

Kde přesně jste se v Beskydech narodil?
Na Visalajích pod Bílým Křížem, je to horní konec obce Krásné. Můj rod pochází z té oblasti. Bydlím sice padesát let v Místku, ale máme pořád na Visalajích chatu. Prostě jsem tam zakořenil, i když pamatuji, jak tuhle restauraci na místecké Riviéře, ve které sedíme a povídáme si, kdysi stavěli.

Jaké bylo vaše dětství na horách?
Nádherné. Kolikrát jsem na ně v knížkách vzpomínal. Právě proto jsem začal psát o historii oblasti, protože se místa mého dětství začala vylidňovat. Lidé, kteří tam žili trvale, vymírali nebo kvůli snadnějšímu životu či práci z těch míst odcházeli. A mnozí místní lidé mne nabádali, abych zaznamenal historii všech těch horských chalup. To byla také moje prvotina, popsal jsem v ní historii horního toku řeky Morávky a Mohelnice. A vzal jsem to poctivě, chaloupku vedle chaloupky, někde jsem ještě zachytil autentické vyprávění horalů, kteří v nich žili. Bohužel už jsem to nestačil u mých rodičů, kteří zemřeli. No a hned poté jsem se zaměřil na staré beskydské hospody.

Mnohé také podobně jako staré usedlosti zanikly. Které staré hospody přežily až dodnes?
Není jich mnoho, ale pár jich zůstalo. Mapoval jsem hospůdky a chaty od Prašivé k Bílému Kříži, které bývaly po hřebenech. Dokonce některé zažívají vzkříšení, třeba hospoda Bebek v horní části Morávky. To byla jedna z posledních hospůdek pod Bílým Křížem na soutoku Býčího potoka a bystřiny Lúčka. Znal jsem také hospodského Bebka a znám i toho třetího v pokolení, který stále poblíž hospody bydlí. A samozřejmě jsem znal původní hospodu, jako kluci jsme do ní kdysi chodili na zábavy. Hodně hospod v okolí z té doby se ale ztrácelo a ztrácí. A některé hospůdky dnes spíš strádají.

Oldřich Boháč. Foto: Petr Broulík

V Beskydech však vznikají i nové hospody. Bylo hospod v těchto horách dříve více než nyní?
Bylo jich hodně. V údolí Krásné a Mohelnice bývaly hospody, jejichž budovy ještě stojí, ale už svému původnímu účelu neslouží. Třeba hospody Na Kaluži, U Tomana, U Šiguta nebo Na Stříšce. Asi nejlegendárnější hospoda je na Zlatníku, zastavoval se tu při turistických toulkách slezský básník Petr Bezruč. Také jsem do ní chodil. Ta stojí dodnes, ale zrušili ji jako hospodu a stavení renovovali na rodinný dům. Postavili však vedle novou hospodu se stejným názvem Zlatník.

Poutavou historii má hotel na Visalajích, dnes je to chata Visalaje.
Ano. Vedle ní postavili nový, horský hotel se stejným názvem Visalaje. Původní hotel, na němž byl kdysi název Visalaja, vede dnes už čtvrtá generace stejných majitelů. Na Morávce patří k legendám právě hospoda Bebek, bývala tam také známá hospoda U Horáka v údolí Nytrové, ta má také bohatou historii. Kdysi až k ní zajížděl autobus, dnes je její okolí úplně jiné, zarostlé. Kolem jsou vzrostlé stromy a tak výhledy už tam nejsou takové jako kdysi. Potomci majitelů mají dnes z hospody U Horáka rodinnou chalupu. A lidé, kteří tam v okolí bydleli, odešli. Ale těší mne, že se do těchto míst lidé opět pomalu vracejí. Jsou to potomci lidí, kteří tam kdysi žili, a stěhují se zpět do míst, kde žili jejich dědové a tátové. A renovují obydlí svých předků.

Je vám některé zaniklé hospody líto?
Bylo mi moc líto, že asi třicet let chátral Bebek. Byla to hospůdka, do které jsem seběhl v mládí s klukama z Visalají. Tak dva a půl kilometru, to bylo nic. Bebek býval významnou hospodou a jsem moc rád, že se našli schopní lidé, kteří se pustili do renovace, dá se říci, přímo do stavby nového Bebka. Od loňska je hospoda zase otevřená. Starého Bebka „nahradila“ po tu dobu vedle postavená nová zděná hospoda nazvaná Na Konečné. Lidé jí dokonce říkali Bebek, jenže tento Bebek už nebyl Bebek.

Zajímá turisty zapadlá historie Beskyd?
Samozřejmě. Já své publikace dokonce ani nedávám do knihkupectví, dají se však sehnat v informačních střediscích v beskydských obcích, na obecních úřadech, v hotelech a chatách v místě. Tak je mohou lidé získat za přijatelnou cenu. Chceme, aby si je mohla koupit i babička z poslední zapadlé beskydské chaloupky. Tedy já a můj kolega pan Petr Andrle, který napsal hezké publikace o Beskydech, třeba Cestami lesními od Lysé až po Radhošť nebo trilogii O lidech v Beskydech, kde jsem také vkládal zajímavé události a osobnosti z horských samot a usedlostí. V jedné publikaci Osady a samoty Zadních hor jsme se například věnovali taky známému horalovi panu Miroslavu Surovcovi. To je zvláštní osoba.

Někteří lidé říkají, že až pan Surovec jednou z Beskyd zmizí, zmizí s ním i kousek Beskyd. Souhlasíte?
Ano. Je to beskydský horal a takový přírodní bard. Znám se s ním dobře a takovým lidem fandím. Je to doslova naturalistický člověk, má svá zvířátka a svůj svět. Je svým způsobem v horním konci Beskyd unikát, ale bývalo tam okolo více takových horalů a postaviček, pamětníci na ně vzpomínají. Pan Miroslav Surovec je však taková přírodní zvláštnost. Jednak proto, že žije v odloučeném místě, kam třeba v zimě není moc dobrý přístup, jednak je neuvěřitelně silný člověk. Dokázal v zimě nazout lyže, jet přes Visalaje na Bílou, kam chodil učit na lesnické učiliště. Když za ním přijela paní, tak pro ni zase přijel na Visalaje s koníčkem, posadil na saně a vezl jako královnu zpátky na to své panství.

Horal Miroslav Surovec. Foto: Oldřich Boháč

V zatím poslední publikaci jste se věnoval historii horských škol v Beskydech. Kolik jich bývalo?
Zajímal jsem se hlavně o školy, které jsou už dnes opuštěné. Hlavně pod Lysou horou a pod Travným. Kdysi dávno měly totiž i ty malé školičky hodně dětí. Třeba do školy v horní části Morávky chodilo až dvě stě dětí, na Zlatníku padesát. Tehdy byly beskydské osady osídlené, žily tam rodiny, které měly třeba i čtrnáct dětí. Děti chodily často do škol z hor, třeba z Bílého Kříže na Morávku. A byly to někdy dlouhé vzdálenosti. Někde pro ně proto vzniklo v období zimy i jakési internátní bydlení, kde děti mohly třeba přes týden bydlet. Třeba na Morávce se takovému zařízení říkalo České srdce.

Jak vypadají tyto staré školy a školičky dnes?
Jsou z nich třeba rekreační zařízení. V jedné dříve opuštěné škole na Samčance se však dnes znovu učí a je krásně obnovená. Z těch všech asi dvaceti bývalých beskydských škol dnes zůstaly jen tři hlavní. Základní a mateřská na Morávce, největší z nich - Základní škola v Raškovicích a devítiletka na Ostravici.

Do které školy jste chodil v dětství vy?
Do školy na Zlatníku. Do té chodili i moji rodiče a vychodili ji všichni učitelé i pan řídící, kteří učili mé rodiče a pak nás. Všechny ty staré a dnes nefungující školy jsem při psaní publikace objel.

Stará škola na Zlatníku. Foto: Archiv Oldřicha Boháče

Bílý Kříž je, jak říkáte, vaší srdeční záležitostí. Proč?
Je to moje rodiště a mám to tam moc rád. To místo se nazývá Na Bílém Kříži, je to osada, která nese název po Bílém Kříži. Onen bílý kříž stojí na okraji u cesty z Visalají a Gruně, místní lidé ji také nazývali Na Beskydě. Bývalo tu rušno, lidé tu měli svá políčka a hospodářství. Narodil se tam v usedlosti č. p. 257 můj děda. Zažil, jak se z jedné usedlosti stala útulna Beskideheim, z vedlejší usedlosti č. p. 259 zase útulna Josefinka. A stavěly se tam další první turistické útulny a hotely. První na Bílém Kříži byla Daňkova útulna, pak se postavil hotel Bílý Kříž, stavěli ho němečtí průmyslníci s Ostravy pod názvem Weisse Kreuz. Ten záhy vyhořel, na jeho základech byl však za krátkou dobu postaven nový hotel pod stejným názvem, který tam už stoji dodnes.

Vyrostl tam i dnes žalostně vypadající hotel na slovenské straně Bílého kříže.
Ano, hotel Baron. Poté tam vyrostl hotel Sulov a z osady Bílého Kříže se stal komplex krásných rekreačních zařízení. V místech, od kterých jsou hezké výhledy na vrcholy Beskyd a na slovenskou stranu. Na Fatru a Tatry. Zlatá léta zažila osada Bílý Kříž v době, kdy tam jezdily autobusy rekreantů. Mám prostě rád tyto horní konce Beskyd, byly mi vždy nejblíže. Třeba Gruň, moji prarodiče z toho místa pocházejí. Chodívali jsme tudy jako děti na pouť do kostela ve Starých Hamrech nebo do kostelíka na Gruni.

Jak se ale díváte na současnost Bílého Kříže?
Přiznám se, že jsem až upustil slzu, když jsem viděl, jak v posledních třiceti letech zpustnul hotel Baron, později přejmenovaný na Kysucu. Přitom byl v roce 1986, dá se říci s předstihem pro dnešní porevoluční dobu, zrenovovaný a krásně spravený. Bohužel dnes je to zejména uvnitř doslova ruina. Má ho sice dnes v rukou slovenský Fond národního majetku, ale pořád to s ním vypadá špatně. A nikdo neví, co s hotelem Baron bude. Nějaký slovenský novinář si celý vnitřek hotelu prolezl a stav, jak dnes hotel vypadá, je možno vidět na YouTube. Dlouhé roky se návštěvnost této oblasti snižuje, přitom v hotelech na Bílém Kříži bývalo běžně ubytováno denně na dvě stě lidí. Teď je třeba z hotelu Bílý Kříž a Sulov apartmánové bydlení. Ale pozor, ta část, která je v bývalé útulně Daněk, prochází rekonstrukcí. Pustili se do toho s vervou dva šikovní podnikatelé, a myslím si, že se to tam mění hodně k lepšímu. Věřím tomu.

Rodná chalupa Oldřicha Boháče na Visalajích. Foto: Oldřich Boháč

Hrozil podobný zánik jako hotelu Baron některé z dalších chat v této oblasti?
Vypadalo to, že za komunismu zanikne původní dřevěný a známý hotel Visalaje. V roce 1972 se poblíž otevřel nový horský hotel Visalaje a ten původní měl zaniknout. Jenomže tehdejší předseda MNV Krásná byl beskydský patriot, který bydlel poblíž hotelu. Ten zajistil rychle nové pokrytí střechy starého hotelu a tím ho zachránil. Restitucí po roce 1989 přešel starý hotel opět do rukou původních majitelů, rodiny paní Rumianové. Vedlejší nový hotel v době divoké privatizace byl také zdevastovaný, v restauraci dole bylo například v zimě půl metrů sněhu. Poté ho od majitelů koupila firma ROSIS z Opavy, dali ho dohromady, zprovoznili a dnes opět funguje.

Část Starých Hamrů zatopila v šedesátých letech přehrada Šance. Někdo říká, že Beskydy tím přišly o jedno z nejkrásnějších údolí. Co vy na to?
Samozřejmě, bylo to krásné údolí. Avšak na druhé straně – to co nám Šance zajistily, už řadu let vděčně kvitujeme. A zvláště v poslední době, kdy je v České republice nedostatek vody. Tím, že je Ostravsko propojeno systémem přehrad, Kružberkem, Žermanickou přehradou, přehradou Morávka a Šancemi, nikdy trpět nedostatkem vody nebude. A nebude žíznit tak, jak bude možná časem žíznit polovina republiky. Navíc o projektu stavby přehrady Šance pro překotně rostoucí Ostravu se mluvilo už od konce druhé světové války, někdo říká, že už za první republiky.

Přesto – chybí vám některé místo v dnes zatopených místech na Starých Hamrech?
Měl jsem rád Šance Řečice. Bylo to asi pět a půl kilometru od mého rodiště a přes kopec jsme tam chodili na vláček, který jezdil do Ostravice a na Bílou. Když jsem v dětství sedával doma na verandě, slyšel jsem až k nám ten vláček, jak funí na Bílou. Ta trať už neexistuje, je zatopená. Přitom vláček na Bílou měl něco do sebe a je možná škoda, že ho tam nezachovali. Věřím, že by se dal zasadit pod tu eskapádu nad Šancí na Bílou. Přeci tam takové velké stoupání není a v dnešní době by to byla hezká beskydská atrakce. Technicky by to bylo možné a trať na Bílou mohla pokračovat dodnes. Byl jsem ve Švýcarsku, kde v horách podobné železnice jsou. Dnes už to tam ale nikdo nepostaví. Přitom na Bílou dnes jezdí do lyžařského střediska spousta lidí.

Železnice v horách. Byly ještě další takové záměry?
Kdysi se také uvažovalo, že železnice povede třeba rovněž z údolí Krásné do Ostravy. A zvažovala se železnice i na Zlatník, tam už byly i vykoupené pozemky a byly k ní plány. V roce 1900 totiž předložila vídeňská firma BAUER návrh na stavbu železnice z Frýdku přes Dobrou, Lhoty, Pražmo, do Morávky s odbočením do Krásné až na Zlatník.

Čím jsou Beskydy pro turisty a obyvatele okolních měst tak magické?
Beskydy jsou z okolních průmyslových oblastí velice dobře přístupné a mají skvělou polohu. Mají krásná místa a jsou milé. Takové přívětivé, malebné a jsou z nich krásné výhledy. Když je na podzim inverze, tak vyjdete na Gruň nebo na Lysou horu a můžete vidět Tatry nebo Fatru.

Sihly z dronu. Foto: Archiv

Avšak někteří obyvatelé Beskyd těžce nesou, že v posledních letech jsou v letní sezóně v Beskydech hrozné návaly. Z Lysé hory se stal „Václavák“.
Úplně. Mně to také vadí. Býval jsem na Lysé hoře dříve často, v mládí jsem tam vyrůstal na lyžích. Dneska, když se dívám na vrchol Lysé hory a když jsem tam byl třeba nedávno při otevírání Bezručovy chaty, tak jsem si říkal: „Tak teď už tady chybí jen vystavět supermarket“. Vrchol Lysé hory mi dnes připadá hodně zprofanovaný. Chodí tam neúměrně mnoho lidí. Už se asi těžko vrátí doba, kdy Lysá hora bývala takovým koutem klidu. Kdy něco znamenalo, že člověk vyšel na Lysou.

Návaly lidí zapříčinily také to, že kvůli klidu pro návrat tetřevů se od května zruší dvě turistické stezky v oblasti Travného…
Ano. Já si dokonce jako kluk pamatuji tetřevy ve volné přírodě, viděl jsem je tam kdysi dávno, někdy v roce padesát. Dnes se musejí vysazovat uměle. Snad se tetřevi v oblasti Travného uchytí, držím lesníkům a ochranářům palce. Já jsem pro to, aby se některé trasy uzavřely. V sezóně mne také znechucuje motorismus v Beskydech. V sobotu a v neděli tam přijede tolik aut, že místní ani nemají kde zaparkovat. Často na chatu ani o víkendu nejedu, je tam auto na autě a už tam není takový klid, jaký tam kdysi býval.

Vracejí se tetřevi, do Beskyd se vrátily i šelmy. Vlci, medvěd, rysi.
Rysy si pamatuji i z mého mládí. Měl jsem v rodině strýce hajného v oblasti Lysé hory, Travného a Visalají a dobře si pamatuji, že tam rysi byli. Kdysi jsme je jen brali jako škodnou. Nikdy se však tehdy v Beskydech nemluvilo o medvědech, teď se tam medvědi běžně procházejí. Jeden nám taky kolem chaty prošel, kamarádovi na Bílém Kříži běhají medvědi běžně kolem chaty (směje se). Ale asi do hor ti huňáči patří. Ostatně, byli tady dříve než my.

Říkáte, že nejkrásnější prací vašeho života byla doba, kdy jste jako řidič vozil prvoligové fotbalisty Baníku Ostrava. Vzpomínejte.
Měl jsem upravený autobus, začal jsem v roce 1980 s trenérem Hadamczikem a jezdil jsem deset let s řadou dalších trenérů té doby. Tehdy se do zahraničí dalo horko těžko dostat a já jsem s fotbalisty projel kus Evropy, poháry i různá soustředění. Byla to opravdu krásná léta, Baník byl v tom období mistrem republiky. Končil jsem s jejich dopravováním na zápasy v osmdesátém devátém, poté jsem se vrhnul na cestovní ruch, měl jsem cestovku. To byla také dobrá doba, vozil jsem především horníky a turisty do Chorvatska, v zimě pak lyžaře do rakouských, francouzských a italských Alp. Sám také rád lyžuji, takže ideální podnikání.

Napsal jste řadu místopisných publikací z Beskyd. Nelákalo Vás napsat nějaký příběh nebo román z Beskyd?
Ne, ne. Abych řekl pravdu, nemám na prózu asi moc buňky. Rád si však takové knížky nebo lidové básničky z Beskyd přečtu. Knihy píšu hlavně proto, abych zachytil historickou podobu Beskyd, abych ji zachoval pro lidi, kteří tam žijí. A až tady jednou dávno nebudu, tak si lidé budou moci možná podle těch mých knížek o těch místech udělat obraz.

Co se chystáte ještě napsat?
Trochu mne lákají beskydské hájenky, bývalo jich tady hodně. Můj otec dělal ve Vítkovicích a v době hospodářské krize v třicátých letech, kdy výroba stagnovala, stavěli dělníci z Vítkovic po Beskydech hájenky. Na Javorové Řepčonce, nebo na Zlatníku. Dnes už sedmdesát procent hájenek neslouží svému účelu. Nejsou však už ani moc potřeba. Dnes hajný sedí někde dole na lesní zprávě na Morávce, má tam techniku a je více pohyblivý.