StarDance? Kdo umí chodit, toho naučím i tančit, říká Zdeněk Chlopčík

​Zdeněk Chlopčík nejde tanečníkům na ruku. Na parketu ve svých kurzech ani při StarDance.

V dnešní době StarDance a podobných show to může vypadat, že tančit umí opravdu každý druhý Čech. Když jste ve svých 17 letech začínal tancovat vy, jaké to bylo? Jak moc trendy byl tehdy tanec?
Chodilo se do tanečních, stejně tak fungovaly plesy a zábavy. Co se ale týče aktivního tančení, tak to se dalo provozovat jen v určitých zájmových kroužcích, které spadaly pod kulturní domy. Tam se lidé často dostali právě z tanečních. Dost se to považovalo za buržoazní přežitek.

Osobně jste to s tancem neměl nejlehčí, váš otec prý nebyl zrovna dvakrát nadšený z vašeho koníčku. Dostalo se vám v pozdější době nějakého uznání?
V době, kdy jsem zakládal taneční školu, byl už otec velmi starý. Samozřejmě jsem ho vzal do tanečních i na pár soutěží, tam se mu líbilo, ale nikdy mi neřekl, že bylo dobře začít se věnovat tanci a opustit tehdejší práci ve vítkovických železárnách.

Tušíte, jaký měl pro vás váš otec původní plán? Jak si váš život asi představoval?
Můj otec strávil celý život prací ve Vítkovicích jako technik, kam jsem za ním často jako student chodil na brigády a jeho představa byla taková, že půjdu v jeho stopách. V železárnách pracovala velká část naší rodiny. Můj děda a nějaký čas také moje maminka. Když jsem šel studovat průmyslovou školu, tak jsem měl vizi, že budu učit. Učitelství jsme měli také nějakým způsobem v rodině. Maminka byla učitelkou a stejně tak sestra. Nakonec se to splnilo, akorát, že místo školních předmětů učím tanec.

Jaký je rozdíl mezi snahou o profi tanec z vašich začátků a dnešní dobou?
Je to neporovnatelné. V dnešní době je neskutečné množství nabídek. Za mých mladých let to byly pouze lidovky, balet a společenský tanec. Dnes je obrovské množství žánrů, existují různé taneční skupiny a na scéně je mnoho skvělých trenérů. Člověk si opravdu může vybrat cokoliv.

Nebylo tedy kdysi lehčí se prosadit, když konkurence byla tak omezená?
To bych netvrdil. Sice toho bylo méně, ale stejně tak jsme měli i méně informací. Když jsem začal tančit s mou dnes již manželkou a byli jsme mistři republiky, tak se z nás stal úplně první pár, který vyjel ven trénovat s anglickými trenéry. Po nás už se ven dostali další a další, ale do té doby žádná taková možnost nebyla. Dnes se rodiče rozhodnou, že chtějí, aby jejich dítě tančilo a jednoduše ho zapíšou do kroužku s trenérem, kterého si sami vyberou. Dnešní možnosti jsou opravdu úplně někde jinde.

Když jste se tedy s vaší paní dostali do Londýna, byla tam cítit velká mezera mezi tancem, který se učil u nás a který učili tam?
Ano. My jsme se na začátku učili pomocí kamery bez zvuku, kterou jsme vždy vytáhli jednou za rok do Prahy na soutěž profesionálních tanečníků, které jsme pak z balkónu natáčeli. Doma jsme si videa přehrávali a všemožně jsme uvažovali, jak tam asi funguje rytmus, protože to přeci jenom bez zvuku nebylo nejlehčí odhadnout. Neznali jsme žádnou techniku, bylo to naprosto bez informací a metodiky.

Jak je tedy možné, že jste se na mezinárodní úrovni i přes tyto těžké podmínky prosadili?
Když jsme tenkrát se ženou začínali, tak jsme se zase tolik neprosazovali. Na to, abychom se prosadili, jsme museli k tanci přistupovat trochu jinak. Museli jsme začít cvičit, dívat se na to z jiného úhlu pohledu, preciznějšího, co se týče techniky, nášlapů a dalších věcí. Teprve v době, kdy jsem začal dělat trenéra a učil jsem svou manželku s jejím tehdejším tanečním partnerem, tak až tam jsme začali získávat zkušenosti a postupně se pak naše páry začaly prosazovat.

Máte pod sebou nějaké tanečníky, kteří se prosadili a na které jste zvlášť pyšný?
Mou manželku. Společně s jejím tanečníkem byli opravdu skvělí. Na světovém žebříčku se dostali na třetí místo. Byli opravdu profesionálové. Nebyla to samozřejmě jen moje práce, často jezdili i za trenéry do zahraničí, ale to hlavní jsme odváděli tady společně.

Jak velké slovo měla ostravská taneční škola v době, kdy jste začínal a jak je na tom dnes?
V době, kdy jsem začínal, tady byl výborný Taneční klub Jarky Calábkové. Její tanečníci se prosazovali ve světě díky formacím. Byla to opravdu velmi skvělá a tvrdá trenérka. Dostala se mezi nejlepší, protože šla svou vlastní cestou a nesnažila se nikoho kopírovat. Měla svůj osobitý styl.

Jak to, že se jí to podařilo?
V té době to byl boom, ostatní světové soubory se totiž stále snažily dělat to stejné a jen se zlepšovat, ale ona přišla s něčím novým. V době, kdy jsem tančil já, tak díky ní Ostrava patřila v republice k nejlepším. Dnes už je to trošku jinak. V době největší slávy našeho tanečního klubu, který jsem vedl, jsme byli špičkou v republice i ve světě. Shromáždili jsme spoustu párů, zvolili jsme velmi tvrdý přístup, metodiku tréninku, měli jsme i štěstí v tom, že k nám přišly peníze od donátora pana Buksy, což nám umožnilo vyjet ven a dostat se opravdu až na vrchol. Mnoho lidí nebylo schopno pochopit, že tančíme, jak tančíme, a jsme z České republiky.

Zmiňoval jste taneční oddíl. Stále ho ještě vedete, nebo je tomu už dnes jinak?
S tím jsem už bohužel skončil. Jsem ten typ člověka, který by chtěl dělat vše víc jak na sto procent a všechno, co dělám, tak dělám s plným zaujetím a hlavně srdcem. Sportovní klub tento přístup potřebuje a já jsem ke konci začal cítit, že už to nebylo ono. Pravděpodobně jsem byl unavený a jelikož je tanec hodně o osobních sympatiích, tak narazíte také na mnoho lidí, kteří vám hází klacky pod nohy. Všech těchto překážek bylo víc a víc, a nakonec už jsem neměl chuť se s touto přetvářkou potýkat.

A myslíte si, že je tato přetvářka českou specialitou, nebo je to ve vašem oboru normální po celém světě?
Myslím si, že je to asi spíše celosvětová záležitost.

Kdy přesně jste tedy s tanečním oddílem skončil?
V době, kdy jsem končil, tak už to nebyl ten původní Elán, ale jmenovali jsme se Taneční klub Cosmetic Dance Team. Klub jsem předal v roce 2005. Od té doby pokračuji ve vedení tanečních kurzů pro středoškoláky a manželské páry, které jsme začali provozovat v roce 1991.

V poslední době spousta lidí mluví o tom, že zase začínají chodit tančit, cítíte ten zájem stejně?
Už je to delší dobu. Taneční kurzy pro manželské páry jsme rozjeli v roce 1996, kdy k nám chodilo i hodně přátel. Máme dokonce jeden pár, který k nám od té doby chodí stále a najde se i spousta dalších, kteří jsou u nás již přes deset let. Je to určitě dlouhodobý trend.

Čemu to přičítáte?
Já si to vysvětluji jednoduše. Každé manželství má podle mě určitý vývoj. Lidé mají děti, každý z partnerů má vlastní program s kamarády a najednou zjistí, že děti odrostly a oni žijí tak nějak odděleně a snaží se ten svůj život opět nějak spojit. Tam se dostává na scénu tanec, kdy se společně rozhodnou jít do tanečních, kde to má svou atmosféru. Manželky se krásně namalují, muži je musejí nějakým způsobem uchopit a do vztahu se díky tomu navrací ztracená jiskra. Není to tak u všech, ale u většiny párů to pozoruji.

Dokážete naučit základní taneční kroky kohokoliv? Existuje ve vašem slovníku pojem absolutní dřevo?
Ne, dle mého názoru je dřevo stále skvělý materiál. V každém rozhovoru říkám historku ze střední školy. Chodil jsem na strojní průmyslovou školu a v dílnách jsme měli pana učitele, který říkal: „Vy jste balvani, vy nejste dřeva, protože když dřevo píchnu u potoka, tak z něj může něco vyrašit, ale z balvanu už ne.“ Když mi teď někdo řekne, že je dřevo, tak jsem z toho nadšen. Moje motto zní: Kdo umí chodit, toho naučím i tančit.

O Češích se říká, že jsou národem muzikantů. Jsme i národ tanečníků? Máme pohyb v krvi?
Určitě ho v krvi máme, ale oproti zbytku světa jsme velmi leniví. V současné době je jen málo párů, které umí zatnout zuby a dřít. Takové páry se pak dokáží prosadit ve světě, ale náš průměr je určitě za průměrem světa.

V soutěži StarDance jste hodně svůj, občas za to sklízíte i kritiku, ale přesto se nenecháte zviklat od ostatních porotců a dáte třeba nižší známku. Byl jste takto tvrdý i na své žáky, které jste trénoval?
Byl jsem ještě tvrdší. Bez toho to v tanci prostě nejde. Tanec je mozaika, která se skládá ze spousty aspektů a záleží opravdu na maličkostech. Je tedy nutné být tvrdý, protože i když se člověk stane mistrem republiky, tak to neznamená, že je perfektní. Přeci jenom trénovat techniku a nášlapy před zrcadlem pro některé lidi není až tak atraktivní. Pokud to ale nezvládnou, tak se jim to v jednu chvíli prostě vymstí. Můžou mít talent, ale bez tréninku to nejde. Nejtěžší věcí je ale stoprocentně odnaučování.

Stává se vám, že k vám do kurzu chodí lidé, protože vás znají ze StarDance?
Určitě ano. Moc mě to těší, ale jsem rád, že jsou i tací, co se přihlásí kvůli jménu Chlopčík a kvůli prestiže, jenže nakonec zjistí, že to není jen o jméně, ale i o našem přístupu, který bývá mnohdy více než jméno.

Dokáže vás rozhodit, když vás za vaše postoje ve Stardance kritizuje bulvár?
Rozhodně ne. Jsem hodně nad věcí. Jsem určitě sebevědomý a nestydím se za to. I tato vlastnost mě dostala tam, kde jsem. Na druhou stranu jsem ale velmi pokorný a určitě netvrdím, že umím vše. Z pohledu učitele, který musí znát velmi dobře metodiku a psychologii a vyvíjet nové metody učení, si troufám tvrdit, že tomu rozumím a na tom stavím.

Je to zdání, nebo se v každém ročníku StarDance daří dávat dohromady skvělou partu lidí a celý pořad je velmi pozitivní a plný emocí?
Je to tak. Je jasné, že jsou horší a lepší ročníky. Třeba zrovna loňský rok byl podle mě asi nepřekonatelný. V každé řadě jsou typy lidí, kteří jsou pozitivní a kteří před kamerou diváky osloví. U nějakého morouse by bylo jasné, že hned ze startu vypadne.

Každý rok je tam ale minimálně jeden adept na balvana, je to záměr?
Ano, je to schválně. Podle licence BBC, která to vymyslela, je určeno, kdo by tam měl být. Je tam například sportovec, herec, někdo, kdo tolik tanci neholduje. Jde o to, aby to zaujalo co nejširší spektrum diváků od teen­agerů až po starší publikum.

Veřejnost vždy řeší páry, které se během soutěže dají dohromady. Dá se tomu vůbec při tom všem blízkém kontaktu a čase, který spolu dvojice stráví, nějak vyhnout?
Je to samozřejmě možné. Přirovnal bych to trošku k herectví, ale v tanci je to hodně o dotecích a emocích. Prapůvod tance je přeci jenom milostná předehra. Pokud tato věc v tanci nefunguje, tak pár v soutěži moc dlouho nevydrží. Nemusí to samozřejmě přejít v něco víc, ale ten kontakt je tam velmi důležitý.

Jaký je tedy ideální pár?
Pár, který má k sobě hodně blízko. Na projevu je to pak velmi poznat. Ty nejlepší výsledky jsem měl vždy s páry, které se milovaly.

Přízeň diváků je velmi vrtkavá a občas vypadne velmi brzy i favorit poroty. Podařilo se vám během některého z ročníků správně tipnout vítěze?
Je to loterie. Já se na to přeci jenom dívám z toho odborného hlediska a diváci to berou úplně jinak. Z jejich pohledu to není taneční soutěž, je to soutěž o sympatiích a o zábavě. Jsem schopný odhadnout, kdo půjde do finále. V posledním ročníku například docela brzy vypadl Miroslav Hanuš a toho jsem měl jako jasného adepta až do konce. Je to obrovský bavič, charismatický muž, gentleman, a to se v dnešní době cení. Stejně ale nakonec vypadl.

Celý život jste hodně cestoval a měl zajímavé pracovní nabídky ze světa i z Prahy. Proč jste zůstal v Ostravě?
Jsem Ostravák, mám tady kořeny, rodinu a je tady nádherně. Žiju v Beskydech, kde je to kouzelné. Hodně jsem o přesunu uvažoval v době totality před rokem 1989.

Proč?
Cítil jsem, že chci něco dokázat, hodně jsem tančil a přemýšlel o opuštění republiky, ale jelikož jsem velice rodinný typ, tak jsem to nakonec neudělal. Rád zajedu do Prahy, ale stačí dva dny a zase se s nadšením vracím domů. Nedávno jsem se v Praze bavil s kamarádem, který žije v Americe a ten tvrdí: „Východ je na druhém břehu Vltavy a tam, kde jsi ty, to už je Asie.“ Je to samozřejmě s nadsázkou, ale občas to tak Pražáci opravdu berou. Ale já jsem velmi pyšný na svůj kraj a město.