Nejnovější zprávy: Hrdinové handicapu. Ocenění získal šestiletý Oliver, připomněla se i tragická střelba Skvělá zpráva. Talent Baníku, který musel kvůli rakovině přerušit kariéru, už zase trénuje

Společnost

Srdcem Ostravák. Vrátit se do Ostravy? Často mě to napadá, říká Tomáš Míček

Tomáš Míček v roli reportéra po celý rok přinášel čtenářům Magazínu PATRIOT rozhovory s lidmi, kterým v srdci koluje ostravská krev. Nyní unikátní seriál končí a role zpovídaného se zhostil právě Tomáš Míček.

Zleva: šéfredaktor Magazínu PATRIOT Jaroslav Baďura a ředitel společnosti P3 pro Českou republiku Tomáš Míček. Foto: Vladimír Pryček

Končí rubrika Srdcem Ostravák. Co ve vás z těchto rozhovorů zůstalo? Na co už nikdy nezapomenete?

Je to velmi těžká otázka. Zrovna jsme si dopovídali o tom, jak mě v jednom z posledních rozhovorů překvapil Jan Petrus (ostravský videobloger) nebo jak neskutečně civilní byl Tomáš Salomon (generální ředitel České spořitelny, pozn. red.). Byly tam velké osobnosti, které jsem znal už dříve, jako například Jan Světlík, ale mě překvapili hlavně lidé, u kterých jsem si mnohdy myslel, že mě zahrnou nějakými klišé a ani se nedostaneme k tomu, co jsem chtěl, ale bylo to právě naopak. Také mě překvapili ti, kteří jsou už nějakou dobu v zahraničí, ale do Ostravy se stále vracejí. To jsou příběhy, které mě dostaly. Když Tomáš Salomon vzpomínal na to, jak v Ostravě začínal v době, kdy vlastnil hotel Palace, tak jsem byl úplně naměkko.

Potvrdilo se vám, že čím větší osobnost, tím jednodušší celý rozhovor je?

Ano, řekl bych, že to je pravda. Samozřejmě musíte ty lidi trošku znát, aby se vám otevřeli. Je ale fakt, že mnoho lidí si třeba o Janu Světlíkovi myslí, že je nepřístupný, že je to velký průmyslník, který má za sebou obrovskou průmyslovou historii v Ostravě. Je to ale normální chlap, který má rád Beskydy a hraje golf. Tomáše Salomona jsem neznal, před rozhovorem jsme se nikdy neviděli a po takovém tom počátečním oťukávání jsem zjistil, že je to stejně jako já člověk z masa a kostí, má své problémy a žije normální život. Média, ať už sociální sítě, tiskoviny nebo televize, mají někdy tendenci o těchto lidech tvořit jakýsi umělý obraz.

Odmítl někdo rozhovor?

Všichni, které jsem oslovil, se se mnou domluvili na termínu. Nejdéle jsme ho ladili s Honzou Petrusem, který nebyl fyzicky v Ostravě. Měl jsem pár podmínek. Jednou z nich bylo, že rozhovory budeme dělat osobně, nikoliv po telefonu. Nechtěl jsem se zaměřovat na politiku či byznys, což bylo někdy taky poměrně problematické. Důležité také bylo, aby měli tito lidé určitý vztah právě k Ostravě. Možná už výběrem lidí jsem trošku zapříčinil, že souhlasili. Zároveň to některým z nich přišlo extrémně zajímavé. Například Tomáše Budníka, který je dnes spolumajitelem fondu Thein, to naprosto dostalo. Byl rád, že se o to někdo opravdu zajímá. Když jsem dělal rozhovor s Tomášem Salomonem, tak během toho padlo asi pět jmen lidí, kteří se nacházejí v nejvyšších patrech bank v Praze a všichni byli z okolí Rychvaldu, Orlové, Ostravy…

O čem to podle vás vypovídá?

Řekl bych, že je to zajímavé v tom, že tady máme velmi schopné lidi, kteří se uplatnili. Naše republika má mnohdy tendenci pohlížet na Ostravu jako na jakéhosi služebníka. Vykopeme tady uhlí, vyrobíme železo, ale nemá úplně pověst města, ve kterém by mohla vzniknout určitá byznysová či intelektuální elita. Ona tady ale vznikla. Byl tady spisovatel Jan Balabán a myslím, že bychom tady mohli sedět ještě dlouho, kdybychom chtěli vyjmenovat všechny.

Hlásí se podle vás k ostravskému původu všichni?

Asi ne úplně prvoplánově. V poslední době mám trošku pocit, že se to stalo módou. Ostrava má slušné PR a možná se to trošku překlopilo. Například Tomáš Salomon říkal, že Ostravákem je, stále to tak cítí a stále fandí Baníku, i když už nějakou dobu žije v Praze. Není to už ale tak, že by se to oznamovalo na jednání. Člověk to ale stejně pozná podle přízvuku.

Každý váš rozhovor jste začínal otázkou na muziku. Chtěl jste vědět, co lidé poslouchali, když jim bylo patnáct let. Co jste se během rozhovorů dozvěděl a proč to pro vás bylo důležité?

Naprosto mě dostal Lukáš Semerák, který poslouchal přesně to, co já. Že jsme měli totožný vkus na hudbu, to jsem zrovna u něj nečekal. Neposlouchal jsem totiž zrovna mainstream. A proč je to pro mě důležité? Netuším. Obecně jsem fanouškem kultury, hudby a filmu. Filmy už mi přijdou jako složitější záležitost, která není úplně jednoduchá na odpověď. U hudby to ale bylo snazší. Člověk si i za předlistopadové éry mohl sehnat hudbu, která se mu líbila. Mám pocit, že u lidí, kteří poslouchají určitou hudbu, jsem schopen odhadnout jejich charakter a udělat si o nich nějaký obrázek. Nikoho ze zpovídaných, kromě pana Světlíka, jsem totiž předem neznal. Byla to taková vykopávací otázka, díky které jsem si lidi dokázal trošku zaškatulkovat.

Fungovalo to tak vždy, nebo jste se někdy spletl?

Že by se daný člověk vyjevil jinak, než jsem si ho díky hudbě vykreslil? Myslím si, že ne.

Kdybyste se podílel na výběru zaměstnanců či partnerů do firmy a kandidát by vám řekl, že od patnácti let poslouchá dechovku, znamenalo by to pro vás nějaký problém?

Určitě ne, přestože to není můj žánr. Je to asi jediný styl hudby, který vůbec neposlouchám. Nevadí mi. Je mi na tom sympatické to, že člověk vůbec nějakou hudbu poslouchá. Hudba člověka obohacuje. Pokud někoho dechovka baví, vyrostl v tom, případně hraje v orchestru, tak je mi to velmi sympatické. K lidem, kteří umí noty, jsem měl vždycky určitý respekt. Já sám jsem se naučil jen akordy. Znamená to, že v sobě máte disciplínu, určitý smysl a máte v sobě řád, který je tady důležitý.

Není škoda, že se právě tato intelektuální elita lidí z Ostravy spíše stěhuje, než aby v ní zůstávala, případně se do ní vracela?

Je to složitější téma. Pokud někdo dvacet let žije v Praze a má tam rodinu a zázemí, tak pro něj nebude úplně nejjednodušší se zase přestěhovat zpět do Ostravy. Druhou věcí je pak také byznysová rovina. Přesně na tuto otázku jsem se ptal i pana Salomona a on mi řekl něco v tom smyslu, že přestože se tito lidé nevracejí, tak jsou stále schopni Ostravě něco přinést prostřednictvím různých projektů. Paradoxně by možná tito lidé nemohli tolik pomáhat, kdyby v Ostravě fyzicky byli. Ať už se jedná o různé zdroje, investice, legislativu…

To je vlastně i váš případ. Vy jste se zpět do Ostravy nepřistěhoval, ale vrátil jste se sem s vaším byznysem – stavíte na dohled Dolních Vítkovic novou obchodně průmyslovou čtvrť P3 Ostrava Central. V jakém stavu je váš projekt v současné době a jak se mu daří?

Daří se mu velmi dobře. Na podzim jsme začali stavět první budovu a letos v létě ji dokončíme. Budova se jmenuje L1. Máme to rozděleno stejně jako velikosti oblečení, takže tam najdete také XS, S, M, L. První z budov už je z poloviny pronajatá a na další nájemníky čekáme či s nimi již jednáme. Pevně věřím, že letos začneme stavět další budovu. Jednou z věcí je vnitřek areálu, ale současně s tím budujeme připojení na Rudnou ulici, která je pro nás hlavní dopravní tepnou. Momentálně probíhají diskuze s náměstkyněmi primátora Ostravy paní Bajgarovou a s paní Šebestovou a moc se těšíme na to, až budeme moci novou byznysovou čtvrť začlenit do města. Náš projekt nebude oplocený, chceme vše nechat otevřené. Rudná nám pomůže, abychom byli integrovaní pro automobilovou dopravu, ale my bychom to rádi posunuli ještě dál a propojili se také s cyklostezkou, která se buduje. Lávka by měla být letos na podzim a mám z toho opravdu radost. Spolupráce s městem je fantastická a nic jí nechybí.

Svou aktivitou v podstatě měníte hranice města. Kde tedy podle vás nyní leží střed Ostravy?

Pro mě je to jednodušší v tom, že jsem se v Ostravě nenarodil. Z Orlové jsem si tady jezdil kupovat elpíčka nebo kytary, tak je to pro mě Masarykovo náměstí.

Jste sentimentální? Když se do Ostravy vrátíte a máte třeba hodinku či dvě čas, chodíte na místa, která máte rád či je máte spojená s nějakými vzpomínkami?

Sentimentální určitě jsem. Do Orlo­vé už se moc nevracím, jelikož už není kam. Na hřbitov ale jezdím pravidelně, mám tam rodiče. Před odchodem do Prahy jsem bydlel v Hulvákách vedle válcoven. Během covidu jsem často chodil na Masarykovo náměstí, projít se podél řeky a zažíval jsem nejrůznější pocity. Je pěkné si zavzpomínat.

Kdy jste odešel do Prahy?

V roce 1999.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste se vrátil nebo už je pro vás Praha konečnou stanicí, kde jste zakořenil?

Často mě to napadá. Jestli se to stane, tak se to stane ve fázi života, kdy se budu chtít věnovat jiným projektům, třeba Fajne dílně. Zrovna dneska se tam jdu zeptat, zda by nechtěli mít pobočku v Praze. Jsem člověk, kterého stále baví něco vyrábět a v Praze jsem nic takového bohužel nenašel.

Zavřít reklamu