Salon Witová
30 let krásy a vytrvalosti
Mezinárodní festival loutkových divadel Spectaculo Interesse v ostravském Divadle loutek vstupuje dnes do finiše.
Večer se jeho účastníci dozvědí, které inscenace se odborným kritikům nejvíce líbily a jejich tvůrci převezmou ceny. Návštěvníci festivalu viděli spoustu skvělých představení, plných fantazie, dřevěných hrdinů a kouzel.
Ač loutkové divadlo by mělo být především světem loutek, včera večer mohli návštěvníci festivalu na Hlavní scéně Divadla loutek Ostrava vidět skvělý kus Ráj (Paradise) slovinského souboru Slovensko ljudsko gledališče Celje, ve kterém mechanismy loutek nahradili lidští herci. V nehybných maskám stařenek, babiček, dědečků a stařečků, kteří v domově důchodců prožívají své malé i malicherné spory, krátké lásky, malé tragédie. Především však skvěle baví publikum výbornými karikaturami různých lidských typů na sklonku života.
Výborná a živá komedie Ráj s tragikomickými prvky ukazuje svět seniorů, nad kterým se divák usmívá, někdy vybuchne smíchem a někdy se dojme. Beze slov, ovšem s pořádnou dávkou slovinských i světových populárních písniček, melodií a evergreenů.
Divák občas ani nestíhá postřehnout vše, co na pódiu jedenáct herců při největších mumrajích stylizované společenské místnosti domova předvádí a hraje. Překvapení přijde na konec, kdy si herci sundají své nehybné masky staroušků a divák zjistí, že nejednu postavu v inscenaci Ráj ztvárňují mladí herci, kteří dokonale předvádějí stařecké pohyby a gesta.
Tak hodně se stihne stát v našem životě. A jednou přijdeme do ráje
Také pět divadelníků a absolventů nebo studentů loutkářské tvorby, kteří pro Magazín PATRIOT neúnavně festivalová představení v Ostravě sledují, se také v neděli činili. A my předkládáme jejich reflexe a hodnocení. Michaela Cingelová viděla inscenaci Ráj takto:
„Herci sa prostredníctvom masiek menia na starčekov, starenky, ich opatrovateľky a rodinných príslušníkov. Aké témy a situácie prináša prostredie domova dôchodcov? Staroba nie je len o bôli, ale aj množstve komických až absurdných situácii a taktiež o možnosti rozhodnúť sa pre čokoľvek.“
Emma Kováčová nešetří obdivem: „Divadlo masiek! Deväť hercov sa vyše hodiny potilo v kostýmoch svojich postáv - masiek starých ľudí nachádzajúcich sa v starobinci. Tak veľa sa stihne stať za náš život a aj tak raz zomrieme. Aj tak raz prídeme do raja. Takýto bol zážitok na hlavnej scéne ostravského bábkového divadla, v ktorom sa zrazu ocitli starci, tedy herci v maskách, a ich životné príbehy, staroba aj posledné nádeje. Myslím, že publikum bolo veľmi nadšené, nakoľko určite sa často nestáva, že by ste sa 70 minút pozerali na ľudí vystupujúcich len v maskách a viacvrstvových kostýmoch a cítili sa, ako keď sa dívate na živý film,“ napsala pro patriotmagazin.cz Emma Kováčová.
Inscenace Raj je krásná ve své smutku a pravdivá ve své naději
Pro Anu Nežmach se inscenace Ráj stala Raj (Paradiž)) stala jedním z nejemotivnějších zážitků festivalu. „Nejvíce mě zasáhl způsob, jakým tvůrci pracovali s maskami: nechali se jimi vést a stávali se jinými těly, jinými bytostmi. Každá maska nesla svou vlastní váhu a význam, proměňovala tělo, které ji neslo. Bylo fascinující sledovat neustálou proměnu — plynulý přechod mezi životy a identitami,“ líčí Ana Nežmach, které se při sledování Ráje okamžitě se mi vybavil krátký animovaný film Tango (1981) Zbigniewa Rybczyńského, v němž se v jediné místnosti objevují desítky postav, jejich dráhy se nekonečně kříží, ale nikdy nedojde ke střetu. „Raj v sobě nesl podobný pocit mnohosti a soužití — jako by v jednom křehkém prostoru existovalo více přítomností zároveň,“ popisuje.
V jádru se podle ní inscenace Ráj dotýká bolestně lidského tématu: stárnutí, uzavření v domově důchodců, ztráty svobody, čekání ve frontě na smrt. „Ale nikdy nejde jen o úpadek. Je to i obraz malých vztahů, které vznikají i v uzavření, křehkých pout, jež člověka oživují, dodávají mu pocit domova a smyslu. Masky současně zakrývaly i odhalovaly: skrývaly tvář, ale odhalovaly touhu, paměť, toužení i trvání bytí. Ráj byl krásný ve své smutku a pravdivý ve své naději. Připomněl mi, že i na samém konci jsou nejcennější právě ta drobná spojení, která z nás dělají lidi,“ říká Anna Nežmach.
Prales obývá zvěř a vykořisťují lidé. Kolik jim chybí, aby se opět stali zvěří?
Včerejší neděle nebyla na festivalu jen ve znamení Ráje. Kateřina Pelikanová hodnotila inscenaci Sen o pralese. „Velký vliv na mne při sledování měl fakt, že soubor na poslední chvíli doplnila herečka z Ostravského divadla, což vnímám jako odvážný krok, který jako by zvládla naprosto bez komplikací. Nahota podtrhovala spoustu významů, přinášela možnost dívat se na lidské tělo takové jaké je, ačkoli v tu chvíli často nezastupovalo žádného člověka,“ popisuje Kateřina Pelikanová.
Ondra Vlachý inscenaci Sen o pralese glosuje takto: „Prales obývá zvěř, prales vykořisťují lidé. Kolik jim chybí, aby se opět stali zvěří? Zajímavé loutkové ztvárnění zvířat skrze naturální materiály. Kombinace abstraktních a konkrétních scén,“ vidí kus Ondra Vlachý.
Ondra Vlachý pro patriotmagazin.cz sepsal i své postřehy z představení Soudružky s kroužky, podle něho výtvarně a technicky úchvatného živě animovaného projektu zobrazujícího jeden a zároveň mnoho dnů v ČSSR. „Plošné loutky a scénografie působily nesmírně živě skrze pohyblivé několika úrovňové pásy zabudované ve scéně. Projekt opět působil až jako videozáznam. Iluze pohybu zde byla skrze technické zajištění a světelný design téměř dokonalá. Byť byly samozřejmě viditelné ruce performerů,“ popisuje Ondra Vlachý.
Kateřina Pelikanová vidí kus Soudružky s kroužky jako promyšlený mechanismus sloužící skvělému detailnímu kusu, který vypráví o nekonečnosti, opakujících se skutečnostech a jednotvárnosti života normalizace. A jak viděla inscenaci Michaela Cingelová? „Aký bol život v ČSSR? Inscenácia Soudružky s kroužky divákovi poskytuje odpoveď na túto otázku prostredníctvom života obyčajnej ženy. Život bez zmien a farieb. Dookola opakujúca sa rutina, ktorá je však poňatá komicky a nápadito. Vďaka možnosti nazrieť do zákulisia má návštevník festivalu príležitosť vidieť nielen inscenáciu, ale aj jej technologické a výtvarné spravovanie a taktiež šancu opýtať sa tvorcov na čokoľvek, čo ho zaujíma,“ napsala pro Magazín PATRIOT Michaela Cingelová.
Späť v čase! Spartakiáda! Československá „červená” éra!
Emma Kováčová poichválila po zhlédnutí představení Sen o pralese hlavní představitelku. „Obdivuhodný výkon miestnej herečky ostravského bábkového divadla! Herečka tohto predstavenia – Slovenka Ivanka Lechmanová náhle musela opustiť festival a v tomto momente nastala obava ako sa súboru Slovákov podarí zahrať toto predstavenie? Lucka Kraftová z DLO “hodila súboru zachránené koleso”, čím aj prispela k novej verzii tohto predstavenia! Príbeh Bambiho, ktorý náhle dospieva bez pomocí iných svojho druhu a s pocitom ohrozenia lovcom, nám herci predviedli za pomoci svojich „drevených” časti tela so spojením nahoty toho vlastného. Odvážne prevedenie v kostýmoch nahoty a spojenie bábok - prírodných drevín bolo očarujúcim zážitkom,“ hodnotila Emma Kováčová.
A nadchly ji i Soudružky a kroužky. „Späť v čase! Spartakiáda! Československá „červená” éra! Televízne aj rozhlasové vysielanie! Veľa, veľmi veľa nádhernej, premyslene vytvorenej miniatúrnej scénografie v kukátkovom javisku. Technologicky prepracovaný plán ako diváka uchvátiť nezabudnuteľným spôsobom! Nebudem vám o tom nič viac písať, pretože za mňa osobne je toto jedno z najlepších predstavení aké som kedy videla a NAOZAJ TO VRELO ODPORÚČAM VIDIEŤ NA VLASTNÉ OČI!“ nepsala velkými písmeny Emma Kováčová.