​Šití je pro mě svoboda, říká ostravská návrhářka z Ateliéru Na Tvrzi

Odstřižky nejsou odpad a oblečení by mělo vydržet alespoň tři generace. To říká ostravská návrhářka a zakladatelka Ateliéru Na Tvrzi Johana Žáčková, když jde po schodech nahoru do své dílny. „Kdybych mohla, jsem tady pořád. Dolů vlastně moc nescházím, jen tam občas zajdu něco uvařit,“ usmívá se.

Dílnu má v podkroví rodinného domu ve Slezské Ostravě. Ateliér nese název po ulici. „Když byla moje dcera malá, tak si k nám chodili její kamarádi malovat a tvořit. Samotné děti to tady nazvaly dílničkou na tvrzi a nějak to tak zůstalo. Tenhle stůl je ještě jejich výtvarný pozůstatek,“ ukazuje Johana na velkou dřevěnou pracovní desku, na které jsou různobarevné stříkance. Na stole je nespočet odstřižků z látek a nití.

Právě tyto maličké odstřižky látek návrhářka využívá ve své tvorbě. Její oblečení mívá jednobarevný základ, do něj ale všívá jednotlivé odstřižky nebo je zdobí výšivkou, krajkami a někdy i modrotiskem. „Většinu oblečení šiju z autorského lnu navrženého výtvarnicí Evou Jandíkovou z ateliéru Terej,“ prozrazuje Johana. Samotný len pak vzniká v malých kolekcích přímo v českých tkalcovnách.

Johana nic neplánuje, většina koláží vzniká improvizací. Divoká fantazie ale může být i překážkou. „Někdy je to peklo. Mám na stole šaty, našívám na ně ty pidikousíčky, pak se na to podívám a zjistím, že mi tam něco chybí. A vím, že v těch krabicích s odstřižky mám jeden čtvereček. Ten jeden čtvereček, pět na pět centimetrů, ten tam musím mít. Hledám ho klidně dva dny,“ popisuje Johana.

Foto: Vladimír Pryček

To, že odstřižky pro ni nejsou odpad, ale naopak poklad, dokazují černé šaty na figuríně v rohu ateliéru. „Ty namodralé proužky jsou z pravého hedvábí z indického sárí. Nastříhané jsem je dostala v bedně od jiné řemeslnice. Nevěděla co s tím, ale vyhodit je by byla velká škoda,“ vysvětluje návrhářka.

Každý kus je proto originál. Inspirací pro Johanu bývá kromě materiálu i příroda. Motivy květin jsou na mnohých z jejich výrobků. „Sedávám na louce, koukám na okolí a vyšívám. Nápadů mám na dalších sto let. Trošku mě štve, že je asi nezrealizuju,“ směje se návrhářka.

Sama sebe Johana přitom nepopisuje jako návrhářku, ale jako řemeslnici. „Šití je staré řemeslo. Někdy mě mrzí, že jsem se švadlenou nevyučila, neprošla tím drilem.“ Šít začala ve dvanácti, když jí babička ukázala šlapací šicí stroj. „S ostatníma děckama jsem se chodila koupat do řeky. Nikdo neřešil, co má kdo na sobě. Jenže pak přišla puberta a já najednou potřebovala nové plavky. Tak jsem si je rychle ušila z kostičkovaného závěsu v kuchyni,“ vzpomíná na svůj první výtvor.

V šití pak pokračovala i během svého dřívějšího zaměstnání. Pracovala s mentálně handicapovanými dětmi jako arteterapeutka v tkalcovské dílně. Práce s dětmi ji bavila, ale po letech si musela říct stop. Přes den jsem byla v práci, večer jsem sháněla materiály, po nocích šila a o víkendech jezdila na trhy a akce. „Pak mě odvezla rychlá a psycholožka mi rok vysvětlovala, že všechno prostě nedám,“ krčí Johana rameny.

Dala přednost šití. „Šití je pro mě svoboda a svoboda je pro mě nejvíc. Ráno přijdu do ateliéru, dám si kafe a pustím si jazz. Pak si rozložím látky a začnu tvořit, co mi hlava napoví,“ popisuje Johana svou každodenní práci. Věří, že každý kus originálního oblečení pak počká na svého správného kupce. „Občas to trvá chvíli, občas pět let. A to mě na tom baví,“ usmívá se návrhářka. Šaty si podle ní nenajde zákaznice. Tu si najdou právě samotné šaty.