Šicí stroj si koupila za výhru ve sportce. Teď se do jejího ateliéru v Ostravě sjíždí ženy z celé republiky

Šít nikdy nechtěla. Před nástupem na krejčovskou školu nedržela jehlu v ruce. Teď její nadčasovou módu nosí spisovatelky, herečky i soudkyně či starostky. Návrhářka Hana Binarová má svůj ateliér v centru Ostravy už sedm let a pro její šaty si jezdí ženy z celé republiky.

Na vysokých zdech ateliéru jsou fotky zákaznic v jejím oblečení. Vlevo je tenký bílý paraván a naproti jsou figuríny v košilových šatech a kloboucích. Sama Hana Binarová má jeden na sobě. Na stole je látka, dneska chce dodělat dírky na knoflíky a připravit materiály na stříhání. „Šití mě baví. Je to hra se střihy, s barvami,“ popisuje Hana. Nebylo to mu tak ale vždycky.

„Jako malá jsem ráda kreslila, ráda jsem tvořila, chtěla jsem být výtvarnice. Když jsem měla nastoupit na střední školu, neuvažovala jsem nad něčím jiným,“ popisuje návrhářka své začátky. Jenže rodiče rozhodli jinak a tak se šla vyučit pánskou krejčovou do Michálkovic. „Nechtěla jsem. Nebavilo mě to. Navíc jsem byla nepopsaný list. Malovala jsem, kreslila i háčkovala, ale šití nebylo pro mě.“

Zlom nastal ve druhém ročníku, kdy přišla paní mistrová z dámského oboru. „Něco si tam začala kreslit. Hned jsem za ní šla a ptala se jí, co to dělá.“ Krejčovská mistrová Haně odpověděla, že se připravuje na Liberec – město módy. „Já se jí zeptala, jestli můžu taky – a bylo vymalováno. Zjistila jsem, že i v tomhle oboru se můžu najít, i tady můžu tvořit,“ vzpomíná návrhářka.

Po škole pracovala v několika krejčovstvích, třeba v Mioru v centru Ostravy. Sama s podnikáním začala jako mnohé ženy – na mateřské. Synovi však byly jen čtyři měsíce, když v Hanině životě nastaly velké komplikace. Manžel v práci utrpěl těžký popáleninový úraz a několik měsíců byl v nemocnici. Pak se odstěhoval a Hana zůstala se svým synem sama.

I přes všechny překážky však u své práce švadleny a návrhářky zůstala. Prvně šila doma. Ze začátku se musela naučit spoustu nových věcí, a to nejenom ze samotného řemesla, ale třeba i z administrativy. Hana si i přesto uvědomila, že práce návrhářky se nepustí. Důvod? Jednoduše svou práci milovala.

Foto: Vladimír Pryček

„Řekla jsem si – dobře, neuživí nás to, půjdu dělat něco jiného. Jenže jsem to pokaždé oplakala.“ Hana to nevzdávala a pořád zkoušela nové věci, třeba spolupráci s fotografy. „Nakonec jsem si řekla, že zkusím kamenný obchod. Když to nepůjde, tak u toho šití asi nemám zůstat.“

Ateliér v centru Ostravy si Hana založila před sedmi lety. „Od prvního měsíce jsem měla všechno zaplaceno,“ usmívá se. Jako jeden z důvodů zmiňuje výlohu. „Některé ženy nechtějí kupovat věci z internetu, nekoukají na Facebook. A samozřejmě ten osobní kontakt je příjemnější i pro mě.“

Zákaznice se pak často vrací. Obléká tak ostravské herečky, a nebo spisovatelky. Na věšáku u stěny visí vrchní část svatebních šatů. „Teď se někdo vdává snad každý víkend. U mladých nevěst je velký zájem i o „popůlnočky.“ Jsou pohodlnější než běžné svatební šaty. Naposledy jsem dělala široké kalhoty s krajkových crop topem.“

S ateliérem má spojené i vtipné vzpomínky. „Jednou jsem si vsadila sportku. Něco málo jsem vyhrála a koupila si za to nový šicí stroj,“ popisuje Hana se smíchem.

Nejvíce ji na práci baví návrhářství. Nesleduje, co je zrovna moderní, co dělají ostatní návrháři. „Vidím látku a hned mě napadne, co z ní vytvořím. To pak dostane jakousi esenci. Sedím pak v kavárně v košilových šatech, které jsem ušila, a s pochvalou za mnou chodí samotné ženy.“

Modely pak jdou na módní přehlídky. „Jedna byla na začátku března. Další chystám na příští rok, letos už jsem všechny odřekla. Je to náročné, mezi zakázkami musím ušít dalších třicet šatů – svatebních, letních, černobílou klasiku,“ počítá Hana.

Součástí podnikání je i šití na zakázku. Hana celý proces označuje jako „sochání dámy“. „Nastříhám si látku a zákaznice pak přijdou na jednu dvě zkoušky. Látku na nich tvaruji, stačí ubrat centimetr a je to úplně jiný model. Tam mi pomáhá výtvarné oko, díky představivosti vidím dopředu.“ Ušít jedny šaty pak trvá týdny, dělá proto na několika modelech najednou.

Podle svých slov nad prací tráví snad všechen čas. Není to jenom o šití. „Dnes večer přijdu domů, kouknu na e-shop, udělám reklamu, přečtu si e-maily, objednám další látky,“ vyjmenovává Hana všechny činnosti podnikatelky. „Na pátek mám naplánované focení, o víkendu si látky nastříhám… Ano, možná jsem workoholik. Ale dělám to ráda už pětatřicet let. Pokaždé se těším na každou látku, na každý vzor.“

Hana dokázala propojit své dětské sny o zaměstnání umělkyně se skutečným životem. Výtvarnici v sobě nikdy neopustila, jen místo štětce drží v ruce jehlu a nůžky. „Nejraději mám, když si sednu a kreslím ty představy. To jsem najednou v jakémsi jiném světě.“

Nenáviděná krejčovská škola se však na její tvorbě podepsala. Hana jde k figurínám a ukazuje specifické prvky, které jsou na všech jejích oděvech – vestičky, motýlky, kravaty nebo i knoflíky u košilových šatů. „Něco pánského je tam vždycky. Když jdou šaty ven a vidím, že tam něco chybí, dodám tam třeba toho motýlka.“ Na krejčovskou školu vzpomíná ráda. „Asi mi tam přeci jen něco zůstalo,“ uzavírá Hana s úsměvem.

Foto: Vladimír Pryček, Silvie Švecová