​Setkání s Charlesem Bukowským mělo pro mé psaní zásadní význam

Spisovatel Zdena Koláček (*1956) prožil dětství a mládí ve Valašském Meziříčí, vysokou školu vystudoval v Brně a po vojně, kterou si odkroutil v Prostějově, nastoupil do zaměstnání v Novém Jičíně. Tam se dva roky poté i odstěhoval a v třiadvacetitisícovém okresním městě žije už dvaačtyřicet let.

Emeritní úředník ve svých dvou knihách dokazuje, že i za pomyslnými klotovými rukávy se může ukrývat autor drsné prózy. Tu si navíc nevycucal z prstu, neboť události v ní popisované prožil na vlastní kůži.

První kniha vám vyšla v roce 2003, druhá o sedmnáct let později. Proč ta dlouhá pauza? Váš literární debut měl přece nepopiratelný úspěch a dočkal se dvou vyprodaných vydání, dokonce s různými obálkami.

V roce 2003 jsem nastoupil do zaměstnání, které bylo spojené s dojížděním, takže ve všední dny jsem se vracel domů až večer a o víkendech většinou relaxoval jinak než s tužkou v ruce. Nikdy jsem nebyl profesionální autor, který má vyhrazený každodenní pravidelný čas na psaní. Píšu, když mě něco zajímavého napadne, nebo když se mi vybaví výjimečná vzpomínka. Když jsme šli v mládí na pivo, říkávali jsme občas nadšeně „já mám dneska slinu“, no a s podobným pocitem si já sedám k psaní. Musím na něj mít opravdu chuť.

Ale pár povídek jsem v té době přece jen každý rok zplodil. V období 2003-2013 mi jich asi dvacet vyšlo v časopise Host a v Salonu. Z těchto povídek jsem sestavil soubor a nabídl ho nakladatelství Host. Ze začátku to vypadalo nadějně, ale tehdejší šéfredaktor to nakonec k vydání nepustil. O jednu delší povídku, kterou jsem v té době napsal, projevila zájem Česká televize s tím, že by podle ní natočili televizní film. Jednalo se o malý český thriller s názvem Smrt anděla. Scénář měl napsat Jiří Křižan a režii měl mít Viktor Polesný. Ale pan Křižan náhle zemřel a v televizi se změnily poměry, takže šlo všechno do ztracena. Podobně to bylo s mým psaním, ke kterému jsem se ve větší míře vrátil až v důchodu. Výsledkem pak byla knížka Valmez Forever.

Tenkrát na Východě je povídková sbírka, Valmez Forever sice novela, ale poskládaná z povídek na sebe volně navazujících. Je vám kratší formát bližší, než klasická novela, či román?

Ano, povídky jsou mi nejbližší, možná je to tím, že na delší útvary nemám dost trpělivosti a invence.

Projevila o vás po úspěchu vaší prvotiny zájem i jiná nakladatelství než Host, u něhož jste prvotinu vydal? Pokud ano, proč ke spolupráci nedošlo?

Jedno nakladatelství projevilo o soubor mých povídek z let 2003-2013 zájem, ale jeho šéfredaktor vydání zamítl z důvodu přemíry vulgarismů. Občas se některá z mých povídek objevila v nějaké antologii jako například Jezdec na delfíně. Je ovšem pravda, že ani já jsem nebyl v tomto ohledu moc aktivní. Držel jsem se Bukowského hesla Don’t Try, které má vyryto na náhrobku.

V roce 1993 jste právě kultovního spisovatele Charlese Bukowského v Los Angeles navštívil. O této události vypráví vaše povídka Setkání. Mohl byste čtenářům, kteří ji neznají, onu událost popsat, popř. doplnit, co se do povídky nevešlo?

Je to už přes třicet let, těžko bych si vzpomněl na něco, co v povídce není. Mám pocit, že obsahuje všechno důležité, co se tenkrát stalo. Setkání s Charlesem Bukowským a jeho tvorbou mělo pro moje psaní zásadní význam. Ukázalo mi, jak je taky možné psát: jasně, otevřeně a bez omezení. Za pět let po setkání mi otiskli první povídku v časopise, za deset mi vyšla první kniha. Díky, Hanku!

Bukowski je váš literární vzor. Co jiní světoví autoři?

Jediným mým literárním vzorem byl Charles Bukowski, i když některé povídky z mých dvou knížek vznikly ještě za socíku, tedy v době, kdy jsem ho vůbec neznal. Nejstarší je Horečka sobotní noci, kterou jsem napsal někdy kolem roku 1980, tedy v době, kdy Bukowského v tehdejším Československu neznal skoro nikdo. Mám samozřejmě oblíbené i další spisovatele, mezi zahraničními jsou to například Anton Myrer, Robert Merle, Khaled Hosseini, Peter May, Delphine de Vigan.

A co čeští spisovatelé, zejména ti podobně zaměření? Setkal jste se i s některými z nich, např. s Janem Pelcem, nebo Ivanem Landsmannem?

Z českých v poslední době čtu se zájmem spíš knížky od spisovatelek (Petra Klabouchová, Milena Štráfeldová, Kateřina Tučková). Celoživotní stálicí je pro mě Jaroslav Foglar. Od Jana Pelce jsem si něco přečetl až po vydání mojí knížky Tenkrát na Východě, protože ji někteří recenzenti srovnávali s jeho knihou …a bude hůř. Ta je fakt skvělá, ale je to přece jen trochu jiná liga než moje knížka, protože já nepsal o totálním undergroundu, ale o víceméně běžné mládeži v sedmdesátých letech. S jinými spisovateli než s Bukowským jsem se, pokud nepočítám čtení nebo autogramiády, osobně nesetkal. I když si vzpomínám, že v rámci literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2004 jsem jednou večer pařil s Antonínem Bajajou.

Foto: Archiv Zdeny Koláčka

Zatímco Bukowski škole moc nedal, střídal dělnická zaměstnání a protloukal se životem, vy za sebou máte gymnázium, brněnskou Univerzitu J. E. Purkyně a relativně poklidnou kariéru úředníka. Necítíte s ohledem na žánr, který píšete, nějaký deficit? Nelákala vás práce na stavbách, v lese, ve fabrice., tedy mezi drsnějšími chlapy, kde je nejlepší podhoubí pro zážitky, nutné právě pro syrové psaní?

To je asi pravda. Já se protloukal spíš školami, často s potížemi, třeba gympl jsem vyloženě nesnášel. A když se pak po vystudování a vojně naskytla možnost být úředníkem, tak jsem to s ohledem na blížící se svatbu a příslib bytu, bez váhání přijal. Že bych v souvislosti s psaním, které tenkrát v osmdesátkách bylo v mém případě skoro na mrtvém bodě, šel makat na stavbu nebo do fabriky, tak to mě fakt ani nenapadlo. Nemluvě o tom, že jsem v té době nečetl nic od úředníka Kafky, ani proletáře Bukowského.

Ve svém psaní se vracíte především do minulosti, časů vašeho mládí. Chlast, taneční zábavy, rvačky, souložení v křoví, to vše se týká období před vaší svatbou a stěhováním z Valmezu do Nového Jičína. Co váš další život, dělo se v něm něco, co by vydalo na zajímavý text?

Můj život po svatbě a přestěhování do Nového Jičína byl logicky ve znamení rodiny: shánění bytu, jeho zařizování, narození dětí… Takové ty běžné věci, které zažívají čerství ženáči. Větší prostor pro moje psaní přišel až v devadesátkách, kdy se s přibývajícím věkem začala projevovat určitá nostalgie, která vyústila do intenzivnější tvorby povídek z mládí. Po vydání první knížky jsem rozšířil svůj záběr o povídky ze současnosti, které byly většinou zaměřeny na malé události všedního dne.

V jednom rozhovoru z roku 2003 jste se svěřil, že píšete své texty rukou. To po rozmachu počítačů dělal už snad jen Miloslav Švandrlík. Platí to pořád?

Ano, svoje povídky píšu nejdřív ručně do školních linkovaných sešitů a až pak je přepisuju do počítače. To platí pořád.

Připadá vám dnešní doba cobyspisovateli méně zajímavá, než minulé století? A co vůbec říkáte na svět, kdy můžete kdykoliv komunikovat chytrým telefonem a k náhodným setkáním při pátrání po hospodách už prakticky nedochází?

Ne že by byla dnešní doba nezajímavá, ale zážitky z mládí jsou pro moje psaní mnohem přitažlivější. Nostalgie se logicky s věkem prohlubuje. Chytrý telefon nemám, na sociálních sítích nejsem a je mi celkem fajn. Současné dění na internetu sice sleduju, ale do diskuzí, kromě knižních a filmových stránek, se nezapojuju, protože jsou plné lidí, kteří většinou ničemu nerozumí a přesto všechno s přehledem komentují.

A co říkám na tenhle nový svět? Žiju v něm docela rád, ale jsem taky rád, že mládí jsem prožil ještě v době, kdy největší dostupnou technickou vymožeností byl kazeťák značky National a kdy člověk byl šťastný, když po půl roce sehnal džíny v Tuzexu nebo propašovanou desku ze Západu. Ale snad největší rozdíl je v hospodách. Ty tehdejší byly narvané, hlučné, zakouřené, plné života. Teď je v nich mrtvo, jen pár zbloudilých důchodců a pár vystajlovaných mladíků neustále sledujících telefon, který je chytřejší než oni sami. Komanči nás sice v mládí šíleně srali, ale zase jsme tehdy měli větší radost z obyčejných věcí a prožitků. Ale to už jsou jenom takové ty nostalgické stařecké kecy.

Jak došlo k vydání vaší první knihy? Byl jste přímo osloven po otištění povídky Setkání vydavatelem, nebo jste se sbírkou oslovoval různá nakladatelství?

Od roku 1998 jsem začal posílat své povídky do různých literárních časopisů, v nichž mi jich do roku 2002 asi deset otiskli. Potom jsem všechny svoje povídky protřídil, vybral dvacet podle mě nejlepších a pod názvem Tenkrát na Východě je poslal do pěti vybraných nakladatelství. Ozvali se mi ze dvou, vážný zájem projevili v Hostu a za půl roku vyšla knížka.

Bylo vydání druhé knihy jednodušší, nebo jste musel začínat tzv. od začátku a hledat vhodné nakladatelství? Přece jen, uběhlo dost času od vydání prvotiny, změnila se doba i vkus čtenářů. Pomohla vám k vydání prvotina? Jinak řečeno, vyšel by Valmez Forever, kdyby Tenkrát na Východě neexistovalo?

Bylo to vlastně obdobné jako u první knihy. V letech 2017-19 jsem nesystematicky psal krátké povídky ze svého dětství a mládí, připojil k nim některé texty z dřívějška a seřadil je, aby na sebe časově navazovaly. Prakticky všechny se vztahovaly k mému rodnému městu, a tak jsem celou knížku nazval Valmez Forever. Zájem o její vydání projevilo z pěti obeslaných pouze nakladatelství Krigl, které mi vyšlo vstříc a knížku vydalo i s mými fotografiemi a s mou anotací. Jestli šéf nakladatelství znal předem moji prvotinu, to fakt nevím. Ale řekl bych, že ano, protože už od začátku naší spolupráce byl srozuměn se stylem mého psaní.

Pořád píšete povídky? Chystáte novelu, či román?

Občas napíšu nějakou povídku, ale už je nikam neposílám. Myslím, že svého cíle jsem dosáhl. Ve svých dvou knížkách jsem podal malé svědectví o tom, jak moje generace prožívala své dětství a mládí v prostředí maloměsta šedesátých a sedmdesátých let. Takže teď je to všechno zaknihováno a já už se fakt dál snažit nemusím.