Sága rodu Malíků: Z velkodrogisty vášnivým zahrádkářem
„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.
Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.
Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.
A jak vzpomíná Hana Mrázová na své příbuzné a blízké?
Recept na dlouhověkost - zahrada je nejlepší tělocvična
Naši se dožili vysokého věku, otec Vladimír zemřel v čtyřiadevadesáti letech, mamka Dana ve sto čtyřech! Recept na dlouhověkost asi jistě nikdo z nich neměl, ale je k tomu určitě důležité mít dobré geny. A pak taky rozumný životní styl. Ale nic z toho není žádné tajemství.
Otec také rád říkával: Muži nestárnou. Ale maminka byla i v devadesáti letech zdravá a pohledná žena. Ostatně i nám, jejich dcerám, by taky asi nikdo nehádal náš věk.
Nikdy se ale také na toto téma u nás v rodině moc nepřemýšlelo. Otec v mladším věku rád sportoval a později považoval práci na zahradě za nejlepší tělocvičnu. Obojí jsem podědila i já. Maminka a sestra sice moc sportovními typy nebyly, ale přesto jim to na zdraví a kráse neubralo.
Kolo a nohy - hlavní dopravní prostředek
Bratr Láďa byl do sedmdesátky zdravý, takový aktivní „Ferda Mravenec, práce všeho druhu“. Pak si ale pořídil srdeční příhodu, díkybohu to spravila devítihodinová operace a vyspělá medicína a bratr je opět „funkční“.
Samozřejmě, každý člen rodiny je individualita, ale zvlášť za socialismu jsme chtě nechtě měli společný „zdravý životní styl“. Kolo a nohy byly totiž naším hlavním dopravním prostředkem. Rodiče jezdili léta na kole k vlaku na Donbas, společně dojížděli na zahradu a zpět jezdili s řidítky ověšenými taškami plnými vypěstovaných produktů.
Měli jsme sice auto, to však nám sloužilo jen pro ne moc časté výlety. Jistě jsou i jiní pamětníci motorismu té doby, ale v celé Ostravě byly tehdy snad jenom dvě benzinky a asi tam vůbec nebyl žádný autoservis. Náhradní díly sice byly, ale téměř všechny byly „úzkoprofilovým zbožím“.
Elektrikář byl za socialismu i automechanik
Podél ulice Kapitána Vajdy vyrostly stejně jako i jinde garáže, které si postavili sami majitelé automobilů. Čili každý pes jiná ves, ale estetika byla vedlejší. Otec sdílel dvojitou garáž s kolegou elektrikářem, který bydlel s manželkou na svobodárnách, jmenoval se pan Mužík. Naše auto jsme však málo používali. Taky proto, že na něm věčně něco nefungovalo.
Vladimír Malík. Foto: Archiv Hany Mrázové
A tak si pamatuji, že jsme my děti běhaly k panu Mužíkovi často domů do těch svobodáren, že ho otec prosí, aby přišel do naší garáže. On totiž také fungoval coby automechanik, jenomže ani on, ani my jsme neměli tehdy telefon, čekalo se totiž na jeho připojení někdy i roky. Jen se u pana elektrikáře nesmělo zvonit, to proto, kdyby spal po šichtě. Za těmi našimi garážemi byl příkop a nějaké stromy a pak dále pole. To byl ten pravý ráj pro nás, děcka.
A jak to vypadalo, když jsme chtěli telefonovat kamkoliv jinam? Našimi sousedy na poschodí byla rodina Veselských. A pan doktor Veselský, známý ortopéd, telefon měl. Byli to velmi hodní a milí lidé a ochotně nám vždy vyhověli, když jsme je prosili o možnost telefonovat. Ostatně, co jim také zbývalo, že?
Z velkodrogisty se stal vášnivý zahrádkář
Když otec pozbyl kvůli znárodnění svůj obchod, bylo mu rovných čtyřicet let. Ještě plný tvůrčích sil hledal možnost, jak se uplatnit i za těchto nových okolností. Pak zjistil, že nedaleko od místa, kde se v Hrabůvce narodil, jsou na prodej parcely půdy vhodné k založení sadu a zeleninové zahrady.
Tak je koupil a začal tam zahradničit. Pole přijel s koňmi poorat sedlák a snad také on na ně zasadil brambory, je to totiž dobré pro obohacení půdy živinami. Otec to zahradničení bral - jako vše ostatní - důkladně. Začal odebírat odborný časopis pro zahrádkáře a stal se brzy odborníkem. Následující roky jsme pod jeho dohledem a samozřejmě notně brblajíce vytvářeli záhonky, sázeli a pleli.
Bílé prádlo jsme vozili tramvají v kufru
Otec vysazoval ovocné stromky, polokmeny a ovocné keře, které postupně začaly rodit. Na zahradu jsme jezdili na kolech, na kterých se zase zpátky domů vozila vypěstovaná úroda. Pěstovalo se vše od zeleniny po jahody. Ve velkém. Otec se dokonce rozhodl část vypěstované zeleniny a ovoce prodávat ve Vítkovicích na trhu. Každá koruna byla tehdy dobrá.
Pověřil tím nejdříve mamku. Ta sice párkrát poslechla, ale pak už odmítala trhovkyni dělat. Pracovala už tehdy taky na tři směny, stála na ní celá domácnost a tři děti. A kuchařku a „paní k dětem“ jako kdysi už také k ruce neměla. A když ještě bylo velké prádlo, měla toho opravdu dost.
Když se pralo velké prádlo, tak vždy celý den jela bubnová pračka, často se vyvařovalo, pak se prádlo škrobilo a nakonec žehlilo. Později jsme bílé prádlo vozili v kufru tramvají do závodní prádelny ve Vítkovicích, protože jinak nebylo čas stát třeba ve frontě na maso.
Obědy ze závodní jídelny a ulejvání z plení záhonů
Začali jsme také odebírat obědy ze závodní jídelny, která byla kousek od nás na sídlišti. Chodilo se tam s hliníkovým nosičem. Jídlo nebylo špatné a byla to velká pomoc. Pro nás děti byla ve škole družina taky s jídlem. Po družině jsme si často hráli s kamarády kolem domu nebo za garážema.
Jako všude na sídlištích jsme se také jako děti scházeli před domy u železných klepačů na koberce. Ty se staly naším tělocvičným nářadím, jistě si na to spousta pamětníků z Ostravy vzpomíná. Doma obyčejně jeden z rodičů spal po šichtě, nesmělo se zazvonit. I tak se mnohdy naši velmi málo vyspali.
Díky zahradě jsme měli ovoce a zeleninu a otec tak měl k ruce opět pár vlastních „zaměstnanců“, i když ti, tedy my, jsme se nepodřizovali jeho autoritě vždy tak ochotně, jak by si přál. Zvlášť naše sestra Eva, ta, jak dospívala, se dokázala ze zahradních povinností obyčejně nějak šikovně vyvléct.
Její šéf byl totiž ředitel spořitelny, takže ji občas z prací na zahradě „vyreklamoval“ a později, když už byla dospělá, ji zase naléhavě potřeboval rektor Vysoké školy báňské, kterému dělala sekretářku až do našeho odchodu do Kanady. Mimochodem sestra Eva byla později v Torontu zaměstnána v účtárně továrny na letecké součástky pana Ladislava Myslivce. V této továrně ostatně našlo zaměstnání mnoho lidí ze střední a východní Evropy. Já byla naopak v Ostravě otci poddajnější a teď v dospělosti je mi zahradničení dokonce potřebou.
Bratr sbíral na cestách koblížky, tedy hnědé zlato
Bratr Láďa byl od nás o deset let mladší, jeho role tedy byla poněkud jiná. Například otec jej poslal na vozovku v Hrabůvce sbírat koňské koblížky. Bylo to podle knihy Zahradníkův rok Karla Čapka hnědé zlato do půdy. Na pozemku otec nechal postavit malou zahradní chatu, kde se dalo i přespat na palandách a něco jednoduchého uvařit.
Na sídlišti ve vedlejších „proudovkách“ někdo na půdě pěstoval holuby. Otec od něho bral papírové pytle holubího trusu. To se na zahradě namočilo v barelu a nechalo několik dní „zrát“. Zápach byl z toho značný a podvečerní posezení u chaty, když se nacházelo ve směru větru, nebylo moc příjemné.
Nánosy popílku znemožňovaly jíst ovoce
Velkoplodé jahody otci v některých letech napadla plíseň a tak se musela celá úroda zaorat. Fazole zase napadli červíci, suché jsme přebírali, ale oni se prokousávali postupně zevnitř, takže i to přebrané mělo za pár dní taky dírky! Vděčnější pro čerstvou spotřebu byly takzvané měsíční, maloplodé jahody. Výborné byly našlehané s bílkovou pěnou a cukrem.
Stromy a keře rodily výborné ovoce, dokonce šťavnaté sladké broskve! Jenomže postupem roku spad popílku či bůhvíčeho z Nové huti znemožnil ovoce konzumovat, vše se muselo mýt, jablka a další ovce ze stromů měla na slupce mastný povlak.
Zvuky motorů na letišti mi připomínaly nálety
Na zahradu jsme jezdili přes letiště, už tam ale nestartovaly Dakoty jako ještě počátkem padesátých let. Zvuky leteckých motorů mi tehdy silně připomínaly nálety za války, a stejně jako tovární sirény ve mně vyvolávaly velmi nepříjemné reakce.
Na penzi otec později zatoužil koupit v Ostravě nějaký domek se zahradou, ale byla z toho další anabáze, co všechno musel zařídit. Nakonec to umožnila až trojvýměna. Krásně vzrostlá zahrada z našeho mládí už totiž byla prodaná a zplanýrovaná - musela ustoupit stavbě sídliště Dubina.
Příště: Z Ostravy do Kanady. S povolením pracovat