Nejnovější zprávy: Sdílko je zpátky. Do Poruby míří regionální prodejci, workshopy i kavárna Vražda v Porubě! Třicetiletý muž včera zabil mladou ženu

SÁGA RODU MALÍKŮ

Sága rodu Malíků. Z velkého bytu na Stalinově náměstí na sídliště Staligrad

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Domy navržené Annou Friedlovou podél ulice Kpt. Vajdy. Okolo roku 1950. Foto: Ostrava-Jih

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

Nebylo možné pro rodinu dál žít ve velkém bytě

„V době, kdy otec musel odejít z prodejny Chemodroga, nebylo možno a také ani už nebyl důvod žít v tom velkém, jistě i drahém bytě na tehdy Stalinově, dnes opět Prokešově náměstí. Rodiče proto našli bydlení na vůbec prvním po válce vystavěném sídlišti u Ostravy, na Stalingradě.

Byl to takzvaný dvouletkový projekt, tedy oficiálně byty v Bloku A 1 až A4 a B1 až B8. Byly velice pěkné, tří a čtyřpokojové, byly v přízemí a ve třech nadzemních podlažích. Měly ústřední topení, kolem bylo ještě zatím pole a z domů to bylo blízko do Bělského lesa.

"Hotel Helbich našich příbuzných a nyní už ztichlá zahrada za ním tak byly doslova na dohled. Myslíme, že tam ještě i po znárodnění vedla kuchyň naše teta Žofie, otcova sestra. Naše mistryně v ohánění se řeznickou sekyrou," vzpomíná Hana Mrázová.

První domy byly ještě „vzorné“ a funkcionalistické

Stalingrad bylo sídliště u Bělského lesa projektované ještě před rovem 1948 jako „vzorné“, navrhované ještě ve funkcionalistickém stylu. Bylo původně určeno pro střední třídu. Po roce 1948 však bylo nutné ubytovat příliv lidí pracujících ve VŽKG a NHKG a tak se pro tyto lidi začaly stavět méně komfortní byty, takzvané „proudovky“ a později známé paneláky.

"U zastávky tramvaje blízko našich domů postavili i závodní jídelnu a kinosál s jevištěm, ty byly propojeny chodbou s místnostmi pro kanceláře. Ale myslím, že to už dávno nestojí."

A co to byly „proudovky“? Byly to typizované několikapatrové domy označené jako T12/50. Kronikář obvodu Ostrava-Jih a badatel Petr Lexa Přendík vysvětluje, že pro stavbu těchto domů byla použita nová „proudová metoda“, kdy řemeslníci přecházeli plynule z jednoho domu na druhý, proto se pro něj vžil zpočátku název „proudovky“.

„Obdobné domy vyrůstaly ve stejné době v Hrabůvce, na sídlišti Stalingrad v Zábřehu či v Porubě. Byly to populární domy z počátku prvního pětiletého hospodářského plánu,“ vysvětluje badatel.

Domy už stály, ale ze začátku v blátě

"Domy, do kterých jsme se mezi prvními stěhovali, už stály, ale celá ulice Kapitána Vajdy a chodníky, uliční osvětlení, to vše se teprve kopalo a budovalo. To byl tehdy takový nový příslovečný přístup ke stavbě. Půda byla kolem domů jílovitá, jak by to napsal Karel Čapek - mazlavá žlutka? Pořád se tedy nosily gumáky, někdy bota zůstala i v blátě. Když jsme jeli do města, natáhli jsme si přes střevíce přezůvky, ale co pak s nimi třeba v divadelní šatně, když byly zablácené?"

Další domy v sídlišti, takzvané „proudovky“ už byly mnohem menší a méně vybavené. "Topilo se v nich dokonce nějakýma kamnama. Škola ještě nestála, a tak já a sestra Eva jsme chodily do Družstva, já pak do páté třídy do jednotřídky, přifařené k té zavodní jídelně u zastávky tramvaje."

To je ale nakulačené vaty! Ty, dyť to su damske vložky...

"Hlavně nám dětem se tam ale celkově žilo dobře. Náš bratr Láďa, narozený v roce 1950, prožil na Stalingradě celé dětství. Otec už tehdy úspěšně „budoval socialismus“. Práce nelehká, ale slušně placená. Přesto i tak bylo nutno občas odprodat nějakou rodinnou cennost. Naštěstí režim obsah našeho původního bytu na Stalinově, tedy dnešním Prokešově náměstí vůbec nezkonfiskoval. Nejcennější byla asi ta krásná sbírka obrazů českého umění, to by ale tehdy asi stejně soudruhům s jejich sklonem k budovatelskému umění moc neříkalo."

Původně Malíkova drogérie na snímku ze 70. let. Foto: Archiv Hany Mrázové

Režim ale předpokládal, že ti vyvlastnění mohou „pokoutně“ ukrývat různé zboží, kterého se začínalo brzy nedostávat v důsledku „socialistického hospodářství“. Takže začala honička a někdy doslova štvanice na podobné „škůdce lidu“. Při přepadových raziích v bytech zabavovali tehdejší vykonavatelé moci dělníků a rolníků všechno, co se jim zdálo jako nadměrné množství, třeba i pět kilogramů cukru navíc. Toto zabavené zboží se pak, doplněno příslušným nenávistným komentářem, vystavilo někde ve výkladní skříni včetně jména konkrétní rodiny.

"Ovšem často se stávalo, že mnoho z toho vystaveného zboží bylo podstrčené právě při takové razii. A tak se nám i stalo, že v ložnici začali lidi z komunistických národních výborů a organizací prohlížet prádelník - jeden z nich se pozastavil nad tím množstvím vaty! A ten druhý mu rychle zašeptal: „Ty, dyť to su damske vložky.“

Myslím, že se červenala nejen naše mamka. Byly tam také dvě krabice šuměnek, nevím, či jednu dokonce neodnesli s sebou? Asi ne, na vystavení ve výloze v nějakém obchodě to určitě nebylo. Ale pro naše rodiče to stejně musel být traumatický zásah do soukromí."

Teta se uměla ohánět řeznickou sekyrou

"Naše rodina stále udržovala bohatý společenský rodinný život a to opravdu za každého režimu. Byla rozvětvená, tedy i Fuskovi, Helbichovi a Mertovi, a byli jsme si vždy blízcí a to i doslovně.

My Malíkovi jsme se po znárodnění otcovy velkodrogerie po roce 1948 usídlili v takzvaném Stalingradě, Fuskovi žili v Zábřehu, kde našel malý Láďa skoro druhý domov, když naše maminka Dana začala pracovat na tři směny na Donbase. Tedy ne na ukrajinském Donbase, ale v Nové huti v Ostravě-Kunčicích, jak se jí tehdy totiž mezi lidmi říkalo.

Teta Žofie, když už se podruhé rozvedla, zase žila ve Vítkovicích v Zengrově ulici. Jednu dobu tam dělala i vedoucí výseku masa. Od našeho strýce Jendy Helbicha se totiž kdysi naučila bourat maso. Pamatuji si, jak se tam za pultem zručně oháněla řeznickou sekyrkou. My děti jsme brzy samy cestovaly po příbuzných tramvají. A přestože teta Žofie byla už dvakrát rozvedená, oba její exmanželé zůstali stále členy naší rodiny."

Strýc trpěl nesvobodou v letech stalinismu

U Bělského lesa žili zase Bohuš a Vlasta Malíkovi. Bohuš byl o devět let starší bratr našeho otce, ale zemřel už v roce 1953 na mrtvici. "Byl bohužel velký kuřák, požíval hodně černé kávy, ale podle vzpomínek naší mamky také nesmírně trpěl stresem z politické nesvobody v letech stalinského období. Oženil se pozdě a zanechal po sobě mladou vdovu s třemi malými dětmi.

Můj otec se po smrti bratra stal jejich poručníkem a staral se o jejich rodinné záležitosti. V tom směru pomáhal i svým vdaným sestrám, asi nejvíce tetě Žofii, která u nás asi rok ještě v bytě na Prokešově náměstí i bydlela."

Velikonoce a prázdniny u Frýdlantu nad Ostravicí

"Mertům zase rodiče poskytli koncem války útočiště na chalupě v Nové Vsi u Frýdlantu, a když v Orlové ztratili po znárodnění mnohamiliónový majetek, jezdili jsme tam pod Beskydy za nimi v létě. Sestra a já jsme tam trávily mnohé prázdniny.

Naše sestřenice, taky se jmenovaly Eva a Hanka, byly od nás tak o deset let starší, už byly v té době slečny. Tam jsme zažili krásné Velikonoce, kdy už brzo ráno chlapci přelézali plot všude, kde se dalo. Děvčata běhala za velkého vřískání po zahradě, chasníci s pomlázkami je vyšlehali a zatáhli i k potoku, který nás dělil od sousední louky. Teta mezitím nachystala pohoštění podle jejich věku, protože přišli i ti hodně mladší, takže i my dvě jsme byly spokojené."

Mertovi v Orlové byli nejbohatší z celé podnikatelské rodiny

Teta Otýlie Mertová stejně jako naši za války chovala drůbež a králíky. Strýc František Merta, kterému se říkalo strýc Franci, pracoval v továrně Ferrum u Frýdlantu nad Ostravicí. Doma se staral o zahradu, chodil králíkům vyžínat trávu. Později si od rodičů majetek odkoupili a tam i dožili.

"Strýc a teta Mertovi měli velký a velmi výnosný textilní obchod v Orlové, dá se říci, že co se týče majetku, měli největší jmění z celé naší podnikatelské rodiny. Přestože můj otec měl velkodrogerii a rozsáhlou podnikatelskou činnost, ale protože hodně investoval, tak když přišlo po roce 1948 na znárodňování, tak v bance neměl tolik peněz na hotovosti jako Mertovi. Tam těch milionů bylo více a strýc a teta Mertovi ztratili také při znárodňování nejvíce majetku,“ říká dcera velkodrogisty Vladimíra Malíka Hana Mrázová.

A dodává, že Mertovi poskytli půjčku majitelům Helbichova hostince, když přestavovali svůj hostinec u Bělského lesa na funkcionalistický hotel. Což podle ní také naznačuje, jak byli Mertovi majetní.

Příště: Z velkodrogisty vášnivým zahrádkářem