Řvali jsme po sobě, nadávali si, vzpomíná fotograf na portrétování malíře Lašska z Hukvald

Divoký ve svých obrazech i ve svém životě. S rukama stále od barev, ve svém zběsile barevném, ač trochu ponurém sídle na Hukvaldech, které měl tak rád a mnohokrát si je vzal za motiv svých nervních obrazů. Ty svými prsty a dlaněmi namáčenými do barev doslova vtřískával, někdy až vbíjel do dřevěných podkladových pláten. Takový byl Antonín Kroča, malíř Lašska, který v listopadu zemřel.

Kdo šel kolem jeho domu na Hukvaldech, mohl často vidět dost toho, co namaloval. Svérázný umělec, jehož obrazy jsou i v Národní galerii a řadě dalších galerií, vystavoval malby kolem svého domu, jeho světnice byly samy takovou velkou galerií. Koho Antonín Kroča pozval dál, ten mohl poznat svět tohoto svérázného rozervance, který nešel daleko pro ostřejší slova a rád ve svých dravých obrazech zvěčňoval často hospodu, venkov a ženy.

Když Antonín Kroča letos 15. listopadu ve svých osmasedmdesáti letech zemřel, zveřejnil frýdecko-místecký a ostravský fotograf Adam Michna na svých sociálních sítích fotografie, které zachycují Antonína Kroču v jeho domě, plném divokých obrazů. Na snímcích je umělec tak, jak si ho mnozí pamatují a možná si jej neumí ani jinak představit. S prsty od barev, rozevlátými vlasy, s napjatými výrazy v tváři a impulsivními gesty, mezi svými expresivními díly, a při své práci.

Sešli jsme se s Adamem Michnou, abychom si popovídali, jaký byl Antonín Kroča člověk, jak se takový trochu až divý hukvaldský muž portrétuje. „Antonína Kroču jsem dříve neznal, jsem jiná generace. Ale mám známou v Brušperku, která má pěkný obchůdek, kde rámuje obrazy, a ta mě k němu jednou zavedla. Dostalo mě, že má galerii v bývalé škole na Hukvaldech a on i jeho ateliér mě doslova ohromily,“ vzpomíná Adam Michna.

Jeho ateliér a dům byl jako ze seriálu Stranger Things

Antonína Kroču líčí jako umělce, který byl „hodně svůj“. „Protože točím i dokumenty, hned když jsem ho poznal, začal jsem zvažovat, že o něm natočím dokument. Když jsem k němu poprvé přijel, připadal jsem si u něho v ateliéru a doma jako v tom otočeném fantaskním světě ze seriálu Stranger Things,“ vzpomíná frýdecko-místecký fotograf.

Kročův dům popisuje jako chodby a velké místnosti, ve kterých příchozí vidí jenom strop. „Jinak všechno kolem jsou jen malby. „Nejsou to nádherně zarámované obrazy za sklem. Jsou to bílé tvrdé desky, na které přímo maloval, obrazy jsou na sobě různě poházené, nahoru, dolů. Poslední práce už mi připadaly temnější. V jedné, asi nejlépe uspořádané místnosti, tvořil. Ze stropu tam svítily dvě žárovky, byla tam postel, matrace a umyvadélko a uprostřed byl pevný dřevěný stojan, na kterém tvořil. Musel být pevný, musel vydržet to jeho malování a sílu jeho ran, pocitů a emocí, které do svých obrazů dával,“ usmívá se Adam Michna.

Byl to archetyp umělce

Antonín Kroča se pro Adama Michnu stal už po prvním jejich setkání archetypem umělce. „Tím, že vám podá neuvěřitelně potřísněnou ruku od barev, která je úplně vysušená a zničená. Tím, že těmato rukama jí, že si je během dne nemyje, tím, že těmito rukama maluje. Když jsem k němu poprvé přišel, stál ve dveřích takový malý pán. A brzy zjistíte, že tento malý pán má v sobě neskutečnou sílu, když promluví a když začne pracovat. Antonín Kroča byl postě bouřlivák a lidé, kteří ho trochu více poznali, to potvrzují. Nebyl agresivní, jen měl v sobě nějakého démona,“ vzpomíná fotograf.

Foto: Adam Michna

Antonín Kroča mluvil hodně drsně, měl drsný slovník, měl v sobě hrubou jadrnost, i když dokázal být často samozřejmě i pár vteřin milý,“ směje se Adam Michna. Aby se vžil do démonů Antonína Kroči, nechal se od malíře portrétovat a zároveň ho fotil. „Navzájem jsme se portrétovali. Pan Kroča byl na mě vulgární, křičel, trochu mě zurážel, ale bylo dobře poznat, že ne ve zlém. On svými výlevy lidi, které portrétoval, otevíral, chtěl v nich otevřít jejich osobnost, jejich já. A při tom křiku mlátil rukama do té desky a tvořil. Kdyby to viděla třetí osoba, byl by to pro ni na dlouho fascinující zážitek,“ míní Adam Michna.

Kamarádství s divousem z Hukvald je jako terapie

A aby fotograf do svých portrétů dostal i Kročovy divoké emoce, dovolil si být nakonec podobný jako on. „Začal jsem po něm křičet taky!“ směje se Adam Michna. „Tak jsme po sobě řvali, nadávali si, a čím více jsem mu nadával já, tím byl i spokojenější. A tak jsem možná i jeden z mála, který pana Kroču dokázal vyvést z míry a – na okamžik rozesmát. A to, když jsem na něj zařval, ať si na chvíli sedne a kouká do toho mého objektivu. Z toho okamžiku vyšel černobílý portrét, na kterém se Antonín Kroča na sekundu tváří jako extrémně milý, přívětivý pan dědeček. Prostě jsme se v té chvíli, kdy jsem na něho vystartoval, na sebe nějak naladili tak, že se na chvíli pousmál,“ směje se fotograf.

Když pak uviděl svůj portrét od Antonína Kroči, překvapilo ho, jak ho malíř svou pověstnou technikou, tou divokou změtí barevných čar, bušených prsty do malířské desky, vystihl. „Nejen podobou, ale z toho mého portrétu je cítit i napjatost a energii chvíle, kdy mě maloval, toho konkrétního okamžiku,“ říká Adam Michna. A dodává, že hukvaldský svéráz musel pro řadu lidí působit jako terapie. „I když máte spoustu svých problémů, ve kterých se někdy utápíte, po příchodu domů od pana Kroči z Hukvald se cítíte silnějším.“

Baví ho portrétování vyzrálých osobností

S výsledky fotografování Antonína Kroči je spokojený. „Vznikly fotky plné různých emocí. Jen mě trochu mrzí, že pan Kroča zemřel, než jsem s ním natočil videodokument. I když, kdo ví – možná by mu takový upřímný, syrový dokument nakonec mohl i ublížit. Dnešní mainstream by možná jeho divoký život a tvorbu nemusel pochopit,“ míní Adam Michna.

Frýdecko-místecký fotograf se snaží do svých portrétů promítat realitu, své pocity, ale i příběh portrétované osoby. „Nepracuji s fotoshopem ani s umělou inteligencí. Baví mě portrétování vyzrálých osobností, ale člověk, kterého portrétuji, musí být pro mě také hodně zajímavý. Což pan Kroča byl,“ říká muž, který vytvořil civilní portréty válečného veterána Emila Bočka v jeho domácím prostředí nebo operní pěvkyně Soni Červené.

Adam Michna portréty svérázného hukvaldského malíře, kterého fotil minulé léto, dosud nezveřejnil, ani je nevystavil na některé ze svých výstav. „Přišlo mi, že ještě není ten správný čas. Navíc jsem si říkal, že příští rok dodělám dokument o něm, a pak ty portréty použiji k tomu filmu. Ale jeho smrt mě trochu zaskočila,“ říká Adam Michna, který má v plánu příští rok vystavit své portréty v menších galeriích v Brně, Praze i Ostravě. „A rád bych udělal výstavu v lesích. Chtěl bych vytisknout fotografie na velké plachty, získat povolení od lesů a vytvořit nějakou letní stezku svých fotek v beskydských lesích. Spoustu fotografií jsem v lesích i udělal,“ říká Adam Michna.

Když je v Praze týden, chybí mu Ostravsko a Beskydy

Přestože žije ve Frýdku-Místku, narodil se v Ostravě a Ostravu miluje. „Jsem hrdý na tento kraj a Ostravsko, žijí tu skvělí lidé, i když ještě o něco více miluji Frýdek-Místek. To je geniální město, je klidné, žije se tam nádherně, je čisté, je pěkné, kdekoliv tam zaparkujete. A když jedu doleva, jsem za deset minut v beskydských horách. Když jedu doprava, tak kdyby nebyly dnešní kolony v Ostravě, tak jsem za deset patnáct minut v Ostravě,“ vypočítává.

Foto: Adam Michna

Hodně prý v jedné době zvažoval, že by se přestěhoval do Prahy. „Praha mi přijde jako město pro byznys. Asi by se mi tam jako fotografovi dařilo více, ale když jsem v Praze týden, tak už to tam na mě padá. Potřebuji se nabít v přírodě, ale nefunguje na mě příroda kolem Prahy, to jsem už zkoušel. Potřebuji do Beskyd, kde mám svá oblíbená místa, koupím si tam někde kávičku, potřebuji svoje lidi, svoji rodinu. Pak se zase můžu do Prahy vrátit, ale nedokážu tam žít,“ říká Adam Michna.

V těžké chvíli skončil na stavbě. Tam si uvědomil, co měl vždycky rád

K fotografování ho v dětství přivedl otec. „Měl velmi rád foťáky a učil mě odmala fotit. Sám fotil spíše fotky na dovolené, ale dělal hezké fotky, nikdy jen necvakal. Já jsem odmala kreslil, dělal keramiku, chodil do kroužků a fotka mě také bavila. V devíti jsem si už dělal první projekty. Fotil jsem třeba psa, udělal jsem mu speciální album, naaranžoval jsem okolní scénu. Potom jsem prošel dobou škol, podnikání, a když se jedno podnikání nepovedlo, skončil jsem na stavbě. A když jsem tam byl první den a škrabal nějakou starou stěnu, tak jsem si řekl, že tohle dělat nechci,“ vypráví Adam Michna.

V hlavě si srovnával, co měl opravdu vždycky rád. A měl jasno. „Půjčil jsem si ještě od babičky peníze na nájem a jel jsem si do supermarketu s elektronikou koupit nikona. Od toho dne jsem každý den fotil, což už dělám dvanáct let a dnes se fotografováním a reklamou živím. Jen to mám rozdělené. Jedna část mé práce je reklama a zajištění rodiny, druhá portréty a fotografie, které dělám rád,“ vypráví svůj příběh Adam Michna.

Sedával na zápraží svého domu. Jen tak s cigaretou

Antonín Kroča srostl s Hukvaldy. „Nedivím se, to místo je nádherné, a spoustě lidí učarovalo. Hodně času tam třeba trávil fotograf Josef Sudek. Antonín Kroča často sedával před svou galerií mezi venku vystavenými obrazy. Jen tak, s cigaretou a čekal, jestli za ním někdo přijde a třeba nějaký jeho obraz, kterých někdy za den vytvořil i deset, koupí,“ vzpomíná Adam Michna.

Spousta lidí podle něho netuší, že smrtí Antonína Kroči přišlo Česko o jednoho z největších umělců, kteří tu kdy žili. „Škoda, že zemřel. Byl to obdivuhodný a fascinující člověk, jen se možná trochu uzavřel v rodném regionu. Kdyby více jezdil do Prahy, věděli by o něm dávno všichni fanoušci dobrého umění,“ míní Adam Michna.