Rozbitá manželství. Válka na Ukrajině ničí rodiny uprchlíků, každý vztah nepřežije odloučení

​Válka rozdělila ukrajinské rodiny hranicemi a rozhodnutími, která byla přijata v extrémních podmínkách. Tisíce žen s dětmi byly nuceny odjet z Ukrajiny za bezpečím. Pro mnoho rodin se toto odloučení stalo zkouškou, kterou ne všechny zvládly projít společně.

Jak válka ničí ukrajinské rodiny? A je možné zachovat manželství na dálku? Toto jsou příběhy žen, které našly svůj úkryt v Ostravě, zatímco jejich manželé zůstali na Ukrajině.

Olesja Stretovič přijela do Česka v březnu 2022. Její rodina stihla odjet z Buči před začátkem okupace. Hlava rodiny Andrij doprovodil manželku a čtyři děti na hranice a hned se připojil k ozbrojeným silám Ukrajiny. Olesja pokračovala dál do Ostravy. Zde se jí podařilo znovu vybudovat domácnost, najít práci a školy pro děti. Čtyři měsíce po příjezdu do Česka se jí naskytla možnost konečně se setkat s manželem.

„V tu chvíli se ještě nemluvilo o rozvodu, ale rozhovor postupně přešel do jiné roviny. On je mladý, aktivní muž, a vidět se jen jednou za čtyři až šest měsíců je poměrně dlouhý časový úsek. Moje chyba byla, že jsem řekla, že chápu jeho potřebu sexu s jinými ženami. Nemohla jsem přijet častěji a on si nemohl brát další dovolenou nebo volno. Dohodli jsme se, že pokud půjde jen o sex, přijmu ho čistě jako jeho fyziologickou potřebu. Asi po třech až čtyřech týdnech mi ale zavolal a řekl, že se zamiloval do jiné ženy.“

Právě emoční nevěra manžela zlomila Olesju. K neustálému napětí života v cizí zemi se čtyřmi dětmi se přidala deprese. Z tohoto stavu jí pomohli odborníci. Nejprve se obrátila na ukrajinskou psycholožku, která doporučila konzultaci s psychiatrem již v Česku.

„Lékařka v Česku mě vyslechla a předepsala mi antidepresiva. Nemohu říct, že se všechno změnilo hned, ale jednoho dne, na procházce se psem, jsem zvedla hlavu a uvědomila si, že domy kolem jsou barevné a ne šedé; nebe je modré, tráva zelená. Už jsem to věděla dříve, ale deprese mi bránila pocítit jasnost barev, vůně, radosti života. Tehdy jsem se hluboce nadechla a pomyslela: ‚Bože, nebe je tak krásné, tráva tak zelená, stromy kvetou, pupeny se probouzejí… Všechno je v pořádku, všechno bude v pořádku,‘“ vzpomíná Olesja.

Postupem času se komunikace s manželem omezila jen na otázky týkající se dětí. Formálně je manželství stále platné, ale Olesja se pro sebe rozhodla – podá žádost o rozvod a nyní zkoumá, jak to právně vyřídit na dálku.

Irina Kurat se oficiálně rozvedla v březnu 2024. Ale stále se psychologicky nevyrovnala s rozpadem manželství. Do poslední chvíle nechtěla opustit Ukrajinu, protože věřila, že rodina musí být spolu. Na jaře 2022 z Charkova nejprve všichni odjeli na západ země, kde bylo bezpečněji. Ale později manžel trval na tom, že Irina s dcerou musí odjet dál, do zahraničí.

Irina Kurat. Foto: Olesya Hnatyuk

„Můj manžel řekl: ‚Zítra autobus, a jsou dvě volná místa, takže vás s dcerou posílám do Česka.‘ Já říkám: ‚Počkej, přece jsme se rozhodli, že budeme spolu, ať se děje cokoli. To je naše rozhodnutí.‘ A on říká: ‚Ne, bude mi klidněji, když budete tam, v bezpečí. Tak se omlouvám, drahá, ale nastupte do autobusu a jeďte do bezpečí,“ vzpomíná Irina.

Bezpečným městem pro Irinu a její dceru se stala Ostrava. Rodina neustále udržovala kontakt – denní telefonní a videohovory. A trochu později, když se Irina usadila v Česku, jezdila dvakrát ročně na Ukrajinu, aby byla alespoň na pár dní s manželem.

„Na začátku roku 2024 jsem přijela, jako obvykle, na Nový rok, přivezla dítě, všechno vypadalo dobře. Ale pocit byl divný: květiny, objetí, vše podle scénáře, a přece něco nebylo v pořádku. Něco se změnilo. Už při prvních krocích na nádraží jsem cítila, že je všechno jiné. Několik dní po příjezdu jsem se zeptala: ‚Je všechno v pořádku? Cítím, že něco není v pořádku.‘ A on odpověděl: ‚Všechno je v pořádku, ale nedělejme si iluze a zůstaňme jen dobrými rodiči pro naši dceru.‘ V krku se mi hned udělal knedlík. Neočekávala jsem to, protože přece všechno bylo dobře.“

Nabídku manžela k rozchodu Irina přijala. I když uvnitř nebyla připravena – své manželství považovala za pevné a založené na společných hodnotách.

„Jeho rodiče jsou stále spolu, moji rodiče stále spolu, a vždy jsme budovali naše vztahy na stejných hodnotách – na rodině. Věřili jsme, že ať se stane cokoli, zůstaneme spolu. Přitom jsme vždy mluvili o tom, že musíme být k sobě upřímní, i když pravda bude bolestivá. A on jednal, jak jsme se dohodli: řekl mi pravdu. Stále jsem se nezeptala na důvod – protože asi nejsem připravena ho slyšet. Bojím se této otázky. Bojím se toho, co už tuším: že je to jiná žena.“

Olena Kokina se také rozvedla s manželem po přestěhování do Česka. Jejich manželství trvalo 20 let. Po začátku plnohodnotné invaze Olena s dvěma dcerami odjela z Dnipra do Česka, zatímco její manžel se připojil k řadám Ozbrojených sil Ukrajiny. Olena s láskou vzpomíná manželský život: „Žili jsme normálně, měli jsme dobré vztahy, všechno bylo v pořádku. On je dobrý muž, dobrý táta. A vždy mi zůstane blízkou osobou. Jen válka a vzdálenost nás rozdělily.“

Olena Kokina. Foto: Olesya Hnatyuk

Olena se s výzvami, které přináší život v cizí zemi, postupně vyrovnala. Našla si práci, naučila se jazyk, zařídila domácnost pro sebe a dcery. A poprvé pocítila, že si dokáže poradit sama.

„Když jsem pochopila, že výchova dětí je na mně, že si musím najít práci, naučit se jazyk, že jsem tu sama… Samozřejmě, že jsem měla kamarádku, se kterou jsme hodně času trávily spolu, ale zodpovědnost za svůj život a život svých dětí nesla právě já. A úkolů bylo hodně. Přesto jsem z toho cítila radost. To je pravda. Cítila jsem, že jsem silná, že jsem nezlomná, že to zvládnu. Dříve jsem si vždy myslela, že jsem slabá žena a bez muže nic nezvládnu. Když manžel přijel už po roce, řekl, že jsem se změnila, že už nejsem ta, kterou znal. Že jsem vyrostla. Přesně tak řekl — vyrostla. A sama jsem pocítila: za ten rok jsem se naučila dělat všechno sama. Možná právě proto se tu objevilo pocit svobody. Ano, líbil se mi ten pocit — pocit, že to zvládnu sama. Že to zvládnu bez muže.“

Iniciátorkou rozvodu byla právě Olena. Přestože si s manželem uchovala dobré vztahy, rozhodla se budovat svůj další život samostatně. Podle Oleny si dali s bývalým manželem šanci na nový život. On se podruhé oženil a už má novou rodinu. Olena pak buduje vztah s Čechem.

Oksana Liashenko a její manžel dokázali udržet rodinu pohromadě. Ale za cenu toho, že se žena s dítětem musela vrátit do Dnipra, který je neustále pod raketovými útoky. Do Česka Oksana se synem přijela v březnu 2022. Byla přesvědčená, že válka rychle skončí a že odloučení od manžela je dočasné. Mezitím si však zařídila život v Ostravě a začala psát příspěvky pro Magazín PATRIOT o svém životě uprchlice. Během roku a dvou měsíců pobytu v Česku se rodina viděla pouze třikrát. Oksana říká, že asi po roce začala chápat, že mezi ní a manželem se objevil emoční odstup.

„Jako bychom přestali cítit jeden druhého tak, jak dříve, přestali si opravdu rozumět. V březnu jsem vážně onemocněla. Bylo mi tak špatně, že jsem se opravdu bála o své zdraví — zdálo se mi, že umírám. Obrátila jsem se online na psycholožku. Pomohla mi dostat se z toho stavu, vysvětlila, že není všechno tak strašné, jak si to maluji v hlavě. Ale právě tehdy ve mně vyzrálo jasné rozhodnutí: vracím se domů. Bylo to spíše intuitivní než racionální rozhodnutí. Chtěla jsem, aby u mého dítěte byl otec. Otec, který vidí, jak jeho syn roste. Otec, který mu předává své zkušenosti. A sama jsem byla nesmírně unavená. Byla jsem velmi unavená žena, které chybělo rameno, o které se může opřít.“

Po návratu se rodina setkala s novými výzvami. Život v neustálém ohrožení kvůli raketovým útokům Oksanu vyčerpával. A ještě asi půl roku bylo potřeba obnovovat vztahy s manželem. Zatímco Oksana byla v Česku, on sám prožíval svá traumata z odloučení.

„Byl sám v prázdném bytě, kde mu nás všechno připomínalo. A jak později přiznal, takovou samotu nikdy v životě nepocítil. Byla pro něj nesnesitelná. Věřil, že se vrátíme, a proto o tom neustále mluvil. Po našem návratu začaly velmi masivní útoky. Setkali jsme se s novou traumatickou zkušeností — u syna se objevily noční strachy. A já sama žila v neustálé úzkosti. Nemohla jsem v klidu jít téměř rok do sprchy. Myla jsem se velmi rychle, doslova za minutu, protože jsem se bála: co když raketa zasáhne dům, a já se ani nestihnu obléknout. Asi až po roce jsem začala více méně vracet pocit plnohodnotného života.“

Foto: Oksana Liashenko

Oksana říká, že velmi soucítí s rodinami, které žijí odděleně. Protože během války je obzvlášť důležité cítit teplo blízké osoby vedle sebe.

„Ti, kdo odjeli, a ti, kdo zůstali, — každý učinil své rozhodnutí. Ale emocionálně žádná strana nemůže do konce pochopit, co prožívá druhá. Byla jsem i oddělená od manžela, i vedle něj. A nyní nelituji svého rozhodnutí. Ano, byly chvíle, kdy jsem chtěla znovu odjet — je to pravda. Ale to pominulo. Podporujeme se navzájem, hodně mluvíme — otevřeně a upřímně o všem, co cítíme. Nebojím se říct, že mám strach. Zdá se mi, že naše vztahy jsou pevnější — mnohem pevnější než dříve. Právě proto, že jsme se naučili být upřímní jeden k druhému. A velmi chci věřit, že to vydrží dlouho. Tento rok jsme slavili 20 let společného života. Uspořádali jsme velkou oslavu, pozvali hosty. Na Ukrajině nyní není tolik důvodů k radosti. A ještě jsme si náhle uvědomili: jsme spolu tak dlouho, a přitom to působí, jako bychom se potkali včera.“