Rok kancelářské krysy na lyžích. Držkopády, výhledy a nejlepší gulášovka na světě

V SUN Ski na Bílé naučí lyžovat opravdu každého. Roční cesta vrchní kancelářské krysy z dětského parku až na černou alpskou sjezdovku toho budiž důkazem.

Když se před rokem a půl v hlavě stárnoucího redaktora – mě – zrodil lehce zvrácený nápad postavit se poprvé v životě na lyže, ani ti největší optimisti v čele s Martinem Kacířem ze Ski Bílá a Jiřím Nakládalem SUN Ski & Board School asi nečekali, že se během jednoho roku posunu z dětského tréninkového svahu na černou sjezdovku v Alpách.

Leden loňského roku, na Bílé prší, ale nálada všech, kteří tohle spískali, je přesto výborná. Tuší, že o zábavu a obsah na sociální sítě bude postaráno. A taky že bylo.

Legrace končí. Poprvé v životě mám na sobě lyže, boty i helmu a v dětském parku na Bílé působím lehce nepatřičně. Aby taky ne, když mě tu pak nejen na svahu, ale i v řadě na dětský pásový dopravník předbíhají pětiletí špunti.

Jirka Mach, můj instruktor a parťák, ovšem nezapřel pedagogické vlohy a prokázal nekonečnou trpělivost. Začali jsme úplně od nuly. Od způsobu, jak držet hůlky, přes zapínání lyží, až k tomu, jak využít jejich hrany a šlapat do kopce bokem – jsme se postupně propracovali až ke skutečnému lyžování. Ale nebylo to zadarmo!

Po třetí lekci si taky odnáším první domácí úkol. „Teď to za tebe nikdo neudělá, musíš jezdit, získat jistotu ve všem, co jsme se spolu naučili, a pak se budeme věnovat tomu, abychom přidali na rychlosti,“ vysvětloval mi můj instruktor.

Foto: Vladimír Pryček

Jsem zvyklý trenéry poslouchat, a tak jsem na Bílé jako doma. Jezdím, smýkám oblouky a fakt si to lyžování užívám. To jsem vážně nečekal! Ale já chci víc! Chci řezat carvingové oblouky jako holky a kluci z Instagramu, kteří mi z nějakého neznámého důvodu úplně zaplnili mobil.

Že to zrychlování bude bolet, protože kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti, jsem zjistil poměrně brzy.

Zpátky na zem. Doslova. Na Instagramu se to asi nenaučím, je třeba s Jirkou pilovat techniku. Jedu, dělám obloučky, za zády jednu hůlku, druhou na břiše, vše spojené pažemi. Propletený, jak ježek v kleci, se soustředím na práci lyží a najednou „reju držkou“ v zemi jako příslovečná červená myš.

Ani to moc nebolelo, nakonec z toho ale byla neplánovaná kontrola kvality služeb Městské nemocnice Ostrava, osm frajerských stehů a pěkná historka do hospody.

První sezona na Bílé byla fakt výživná, z nuly jsem se dostal k relativně bezpečnému pohybu na sjezdovce, ty pětileté děti jsem skoro dohnal, ale bylo jasné, že aby to trochu vypadalo, budeme muset na lyžařském stylu ještě hodně makat.

Naštěstí mé odhodlání sdíleli jak ve Ski areálu na Bílé, v lyžařské škole SUN Ski & Board School, v Atomic CZ/SK i v centrále Kilpi, takže jsem do nové sezony vyjel v plné parádě a s novou výbavičkou!

„Musíme zrychlit a zlepšit pozici horní poloviny těla, bez toho se ty pěkné oblouky nenaučíš,“ má jasno můj instruktor, když se v prosinci vidíme po letní pauze poprvé.

A tak trénujeme a postupně zrychlujeme. Občas, skutečně občas, se tam objeví i náznak hezkého, bájného „užskoro“ carvingového oblouku!

Jarní prázdniny trávíme s rodinou samozřejmě na Bílé. Možná chtěli někam do tepla, ale tentokrát jsem jim nedal šanci. Bydlíme v Domovjance, doslova sto metrů od sjezdovky a já konečně chápu, jak vypadá skutečná vášeň pro lyžování.

Ráno vstát brzy, ještě před snídaní využít tréninkových hodin místního oddílu a už před osmou si užívat dokonalý manšestr na prázdné sjezdovce. My lyžaři tomu říkáme Fresh Track a ve Špindlu se prý za to platí strašné peníze! Teď už vím proč.

Foto: Vladimír Pryček

Po snídani pak společně s dětmi míříme do SUN Ski, kde každý máme svého instruktora a makáme. Ti mladší z nás i dvojfázově. Baví nás to. Všechny. Nikdo si na vyhřátý písek ani nevzpomene. A to je ten nejhezčí rozměr celého toho lyžařského dobrodružství.Druhý rozměr poznávám o pár týdnů později. Jedu s kámošema do Alp! Můj první chlapský výlet na lyže. Hustý! Jsem trochu nervózní, nebude tam se mnou můj instruktor a parťák Jirka, ale těším se!

Jarní alpské lyžování, to je pecka! Na začátku března je ve Schladmingu dvanáct stupňů a dokonalé azuro. Mí zkušení parťáci Adam, Filip a Láďa to rozhodně neabsolvují poprvé a moc dobře ví, kudy běží zajíc. Ráno je čas lyžovat na tvrdé sjezdovce, odpoledne se pak opalovat u pšeničného piva. Zejména ta druhá část se mi líbí, tady jsem silný!

Projet celý sluncem zalitý areál tam a zpět, to zkušeným lyžařům zabere půlden. S brzdou v podobě kancelářské krysy ještě o něco déle. Ale je to nádhera! Traverzování mezi sjezdovkami, to mě baví. Navigační schopnosti mých parťáků mě zas tak moc nebaví. Si tak hezky traverzuju, kochám se výhledy a najednou zjistím, že jediná cesta k dolní stanici lanovky vede po černé sjezdovce.

Kluci, které jsem ještě před chvílí považoval za kamarády, mi nedají šanci moc přemýšlet a prostě to pošlou z toho krpálu dolů. Psychopati!

Když se ujistím, že to tentokrát fakt není kudy objet, jedu taky. Vždycky se nechám strašně snadno vyhecovat a ti bývalí kamarádi to moc dobře vědí.

Foto: Vladimír Pryček

S velkým respektem a vědomím, že nemám životní pojistku, dělám plynulé oblouky, vší silou tlačím na hrany lyží tak, jak mě to celý rok Jirka učil, stehna hoří jak nikdy, v hlavě trochu závrať, ale ono to jde, a ne že ne!

Asi to nebyl moc pěkný pohled, vzduchem párkrát zavoněla sádra, v levé náprsní kapse málem vzplála kartička cestovního připojištění a já si uvědomil, že jestli tady dneska bídně zhynu, moje žena prodá moje kolo, lyže, hokejky a další hračky za ceny, které jsem jí doma přiznal. Tak jsem radši ten smrtonosný krpál v potu tváře sjel.

Odpoledne si dám nejlepší pivo a gulášovku v životě, nakonec těm už zase kamarádům odpouštím a u třetího weisbieru posílám trenérovi na Bílou nadšený report.

A taky si jeho služby rezervuji na další sezonu, protože příští rok chci být zase o kus lepší. Skol!