Rodinný střih podle Witových – 30 let krásy a vytrvalosti

Možná se dcery Radky Witové před lety zlobily, když jim maminka, úspěšná kosmetička a majitelka salonu oznámila, že po základní škole půjdou studovat kadeřnický obor. Tehdy to nebyla vysněná volba. Dnes ale obě, Natalie i Vanessa, s úsměvem říkají, že to byla ta nejlepší životní cesta.

Rodina Witova dnes provozuje dva kadeřnické salony v Havířově a v Ostravě, k tomu kadeřnickou akademii a dětské mini školky, to aby se mladé kadeřnice mohly po mateřské znovu vrátit do práce.

Ale popořádku: cesta k úspěchu byla dlouhá. Začala v roce 1990, kdy se mladá Radka Witová rozhodla udělat si v Hodoníně kurz na práci s umělými nehty.

„Všechno tehdy bylo hrozně rychlé, otevřely se hranice, svět se měnil. Všimla jsem si, že v Hodoníně nabízejí kurz na umělé nehty, byl to možná jeden z prvních kurzů v republice,“ směje se Radka Witová.

Kolik to bylo?

Asi pětadvacet tisíc, což byly obrovské peníze. A já dostala jen malý kufříček s deseti laky, s nějakým liquidem a štětcem.

Ten kufříček rozhodl o tom, že změníte svůj život? Co jste vlastně dělala do té doby?

Maminka mi tehdy řekla: „Půjdeš do obchodu, nikde nic není a ty můžeš mít ke všemu přístup.“ A tak jsem šla. Po prvních zkušenostech absolvování kurzu v Hodoníně jsem se ale rozhodla, že se budu věnovat kosmetice a kráse naplno.

Takže ještě ne vlasy?

Ne, několik let jsem sbírala zkušenosti v Polsku, které bylo v oboru o krok napřed. Po návratu jsem si otevřela první vlastní salon. Nejprve v Karviné, a krátce poté v Havířově.

Po zkušené v Polsku jste se rozhodla začít podnikat sama na sebe?

Ano, první salon jsem otevřela v Karviné, pak jsme šli do Havířova. V Havířově jsem se chtěla trošku rozšířit-tak už jsme dělali nehty, vlasy, kosmetiku, solária. Bylo to v roce 1995 v havířovském Bílém domě.

Co to byl za dům?

Bílý dům měl původně sloužit jako dům služeb nebo hotelový komplex. Ale po pěti letech jsem dostala nabídku úřadu města a dalších dvacet let náš salon sídlil v budově havířovského magistrátu.

Když vzpomínáte na začátky podnikání, jaké to bylo?

Jak už jsem řekla, mé začátky byly spojeny především s umělými nehty a kosmetikou. Když na to vzpomínám, musím se smát, jaký to tehdy byl boom, každý je chtěl! Ale víte, co je zajímavé?

Nevím, co?

Že za těch třicet let zůstala cena za umělé nehty pomalu stejná, téměř se nezměnila. Samozřejmě máme úspěšné manikérky, salony, ale kdybychom udělali anketu, kolik je klientka ochotna zaplatit, bude to vlastně pořad ideálně ta pětistovka.

Fakt?

Když jsem s nimi začínala, stály nehty pětistovku. A tak to je vlastně dodnes ideální cena. (smích)

Dobře, ale asi vás to podnikání bavilo, když jste u něj vydržela třicet let.

Samozřejmě. Jsem velmi aktivní člověk, a neumím si představit zůstat na jednou místě. Beauty segment je velmi různorodý a posouvá se neuvěřitelným tempem. Některé roky byly náročné, protože jsem nechtěla pracovat jen sama, chtěla jsem tým lidí. Od začátku jsem chtěla zaměstnávat. Nechtěla jsem takzvaně na „křesla“, kdy si každý pronajme místo a dělá si vše po svém. Mám ráda týmovost, stejný cíl. Je velmi těžké udržet jednotlivce, aby dodržovali řád a vizi majitele salonu.

Foto: se souhlasem Salonu Witowá

Ale to je přece složitější a dražší cesta, ne?

Určitě ano. Je to sice dražší a náročnější cesta, ale mám kolem sebe mladé lidi, pořád se něco děje, a celý život dělám, co mě baví, to asi může říct málokdo.

Když jste začínala v Karviné, pak otevřela salon v Havířově, nelákala vás už tehdy Ostrava?

Asi jsem se bála. Přiznávám, že kdybych mohla něco změnit jinak, šla bych rovnou do většího města. Havířov byl krásný, ale těžký.

Proč?

Lidé tam často tlačili na nízké ceny. Dnes vím, že jsem měla jít hned do Ostravy, ale bez Havířova by nikdy nebyla Ostrava. Vše je tak, jak má být.

Mohla být v Ostravě a ve větších městech bonitnější klientela?

Určitě, ale to jsou léta zkušeností. Už bych se nebála a šla bezhlavě do toho.

Podnikání bylo náročné, ale vy jste při něm dokázala ještě vychovat dvě dcery.

Ano. Starší Natalii je pětatřicet a mladší Vanessa má šestadvacet.

A bylo to tak, že se už odmalička motaly obě dvě u vás v práci, nebo měly jiné zájmy?

Samozřejmě, nejen, že se motaly, musely mi pomáhat.

Natalie a Vanesso, když jste vyrůstaly v tom, co mamka dělala, a viděly jste, jak každý den maká, tak bylo hned jasné, že půjdete v jejích stopách, nebo jste to měla každá jinak?

Natalie: Rozhodně ne. Já jsem tehdy byla přesvědčená o tom, že kadeřnicí nebudu, a nikdy jsem jí být ani nechtěla.

Proč?

Ani mě to nenapadlo. Vůbec. Šla jsem si svou vlastní cestou, celé dětství jsem kreslila a chystala se na výtvarnou školu. Měla jsem všechna skripta, všechny výkresy připravené, a v den zkoušek mi mamka řekla, ať tam nechodím. Že řemeslo je základ, a že už mě přihlásila na kadeřnickou školu.

Cože?

Ano. Řekla mi, že až se naučím řemeslo, tak můžu dělat cokoliv chci, a budu mít podporu, ale nejdříve musím umět řemeslo. Vždycky, kdekoliv budeš, tak se tím uživíš a budeš mít práci. Mám to dodnes v hlavě, a určitě to tak je.

To jste obrečela, ne?

Nesla jsem to těžce. Ale teď zpětně jsem šťastná, že to tak dopadlo. Do toho jsem vystudovala vysokou školu, takže inženýr ekonomie alias kadeřník.

Takže jste kadeřnice a inženýrka ekonomie?

Titul používám v nejnutnějších případech. Cítím se jako kadeřník, a tak to už zůstane. Víte, jestli kreslím na papír nebo na vlasy, už není tak velký rozdíl.

Vanesso, vy jste to měla podobně jako Natalie? I u vás bylo jasné, že půjdete na kadeřnici?

Myslím, že mě do toho nikdo nenutil, spíše mi přišlo, že je to jasná věc (směje se). A musím se přiznat, že jsem asi sama moc nevěděla, co vlastně chci dělat. Ale maminka pořád chtěla, abych nešla na kadeřnici, ale na kosmetičku. A mně se spíš líbily ty vlasy. Takže jsem se rozhodla, že jdu na kadeřnici, ale šla jsem samozřejmě také na kosmetičku. Víte, jak to je s těmi rodiči. Směje se. Nakonec jsme spokojeni všichni.

Foto: se souhlasem Salonu Witowá

Radka Witová: No počkej, nakonec to ale dopadlo tak, že ses vyučila kadeřnicí, kosmetičkou, a dokončuješ studium inženýrky ekonomie.

Paní Witová, já mám z vás takový pocit, že vy jste si nebudovala rodinu, ale pracovní tým. Jedna dcera kadeřnice, druhá kosmetička. Kdyby byla ještě třetí dcera, tak by byla nehtařka. Nebo to není pravda?

Asi ne, ale chtěla jsem, ať mají to řemeslo. A pro ženu, nebo aspoň pro mě je nejhezčí a nejzajímavější práce v kadeřnictví nebo kosmetice. Móda. Trendy. Zajímaví lidé. Celý život se mají o čem bavit, o co se zajímat…

Pořád se něco mění, že jo?

Ano. Kdyby seděly v kanceláři, tak by to pro ně nebylo. To jsme věděly hned. (smích)

A proč obě dcery studovaly ekonomii?

Chtěli jsme, aby uměly vést provoz. A samozřejmě je důležité si umět vše spočítat.

To jste jim už nepřikázala, to už chtěly samy?

Natalie i Vanessa: To už bylo automaticky. Tak kam půjdeš – na ekonomku? Kam jinam? Co se nám hodí víc? (smích)

Radka Witová: Já jsem přes to řemeslo, dcery počítají a starají se o rozvoj značky. Je to ideální kombinace. (směje se)

Opravdu?

Ale ne, pořád jsem generál, ale v pozadí.

Když jste říkala, že možná byla škoda, že jste nakonec nešla do toho velkého města… Nakonec jste ale velký krásný salon v Ostravě otevřela. Myslím, že kdo jde do nákupního centra Nová Karolina, nemůže váš salon v objektu GATE Nová Karolina minout… Byl to dobrý krok?

Ten nejlepší.

Otevřela jste před devíti lety, tedy v době, kdy už v Ostravě řada salonů byla…

Vanessa: Ještě, že mamku k tomu nakonec ségra donutila. (směje se)

Radka Witová: Natalie přijela zrovna z Ameriky a řekla, že půjde pracovat jedině do Ostravy. Takže bylo vymalováno.

A vy jste ji pustila do Ameriky?

Natalie: Dostala jsem to za odměnu za studia. Byla to taková odměna za motivaci. Doporučuji všem, funguje to. (směje se)

Radka Witová: Ano, je to tak, chtěla jsem, aby se naučila angličtinu. A zažila si ten svůj americky sen. (směje se)

Jak to máte dneska ve firmě rozděleno? Vy jste Radko majitelka, ale kdo má na starost salon v Havířově, a kdo ten ostravský?

Mladší dcera se stará teď o havířovský salon, a starší o Ostravu.

A vy už neděláte nic?

Ne, já jen dohlížím. Před pár lety jsem prodělala těžký úraz a dnes bych to už fyzicky nezvládla. Moje role se posunula, starám se o zázemí, chodím kontrolovat provoz, pomáhám holkám řešit organizační věci, když mě potřebují. Hlavně se věnuji novým projektům, které podporují náš tým.

Kde?

Máme v týmu spoustu mladých dam, které chtějí pracovat i po mateřské. Viděla jsem, že potřebují místo, kam dát děti, když jsou těhotné, nebo se chtějí naopak po rodičovské rychle vrátit. Proto jsme otevřeli vlastní malé dětské skupinky přímo u salonu.

To máte u vás tolik mladých maminek a těhotných kadeřnic?

Teď už vlastně nemáme žádné. Teď jsme ve fázi čekání na další miminka, takže jsme skupinky otevřeli i pro děti z okolí.

Takže vaše skupina není jenom pro vaše zaměstnance, ale i pro jiné?

Teď už ano. I pro děti našich klientů.

A vy se Radko staráte o tu dětskou skupinu?

Ano, je to tak.

Jak se podniká v takové rodinné firmě, kde je matka zakladatelka a dvě dcery, které už si zvykly, že musí v těch zásadních věcech poslouchat? To přece musí občas jiskřit, ne?

Radka Witová: V podstatě jsme už tři generace v jedné kanceláři. Já jsem stará škola, nerozumím počítačům, sociální sítě mě děsí, a na TikToku bych si asi nezvládla zapnout ani kameru. Holky se mi smějí, že žiju ofline. Ale na druhou stranu zase vím, jak má vypadat dobrá služba, a jak se o klientku postarat, aby odešla spokojená. Takže se navzájem učíme, holky mě učí marketingu, a já je, že nestačí dát fotku na Instagram, musí se u toho i dobře česat apod. A mnohdy to jiskří dost. Ale bez toho by to nešlo.

Foto: se souhlasem Salonu Witowá

Dobře, ale to základní, že přijde zákaznice, potřebuje nějakou službu, milé lidi kolem sebe a měla by odejít spokojená, to přece zůstává stejné po celých těch třicet let, ne?

Radka Witová: Jednoznačně. Ale se zákazníky je to dnes těžší.

Jak to? V čem jsou jiní?

Radka Witová: Zákazníci jsou rozhodně náročnější.

Natalie: Díky sociálním sítím ví přesně, co chtějí, nebo si to aspoň myslí. Mají vše načteno, přijdou s jasným plánem, co musí mít. Někdy přidají tip od umělé inteligence. Jen vlasy nejsou photoshop, a realita je někdy jiná.

Takhle to nefunguje?

Natalie: Ne vždycky, často zapomínáme zeptat se samotných kadeřníků, jestli ta vysněná fotka je vůbec reálná. A ne každý kadeřník má znalosti a odvahu říct: „Tohle vám bohužel neudělám, protože to nepůjde.“ Takže to zkusí, výsledek není ideální, a je z toho karambol. Poslední roky je to díky sociálním sítím a nereálným očekáváním opravdu náročnější.

A vy to umíte říct vašim klientům? Sice je fakt, že vám to vygenerovala umělá inteligence nebo Google, ale nemáte na to vlasy… Nemáte na to podmínky, neuděláme to.

Vanessa: Já už jsem se naučila říkat, že některé věci prostě nejdou, když jsem to zkoušela a pak zjistila, že to byl jenom průšvih. Chtěla jsem vyjít vstříc, protože jsem se bála, že o klienta přijdu. Dnes už vím, že náš čas, znalosti a dovednosti mají hodnotu. S čistým svědomím můžu říct: „Omlouvám se, ale tohle vám neudělám, protože by to nedopadlo dobře. A pokud na tom trváte, klidně Vám doporučím jiný salon, kde budou odvážnější.“ Někdy je lepší být upřímný.

Na začátku jste říkaly, že je zajímavé, že ceny nehtů se za 30 let téměř nezměnily. Jak je to s cenami účesů?

Radka Witová: Všude jinde ve světě je kadeřnický svět na vysoké úrovni, a u nás se často kadeřnice berou trochu… méně vážně.

Natalie: Vždycky jsem měla pocit, že když jsem kadeřnice, lidé si často myslí, že jsem se špatně učila. Přitom, když chce být kadeřnice na vysoké úrovni, musí investovat obrovské množství času, peněz a energie do vzdělání. A to se moc nevidí. Je to nefér, my pracujeme rukama, musíme mít znalosti, techniku, psychologii, umět řešit různé situace. Každý den je jiný, každý klient má jiné potřeby. Těch dvanáct hodin, kdy je salon otevřený, toho zažijeme tolik, že si to nedovedete představit. A ještě k tomu zvládneme řešit ne jednu životní změnu.

To pořád platí, že kadeřník je tak trochu i zpovědník?

Natalie: Rozhodně. Myslím si, že je na tom naše práce z velké části postavená. Klientka si chce popovídat. Často se dozvíme věci, které možná neví ani její nejlepší kamarádka.

A nestává se vám pak, že vy samy po té šichtě potřebujete psychologa, že máte velkou hlavu a v ní deset příběhů od tragických románů až po nevěru?

Natalie: Časem se naučíte přepnout a nechat příběhy v salonu. (směje se)

Když se některá z vás chce nechat ostříhat, ke komu jdete?

Radka Witová: Mně je to úplně jedno.

Natalie: Mně určitě taky, snažím se využít volné chvilky v salonu. (směje se)

A vám, Vanesso?

Já si řeknu, že je mi to jedno, ale pak jdu k sestře. (směje se)

Stává se, že maminka přijede do Havířova nebo do Ostravy na přepadovku?

Vanessa i Natalie: Každý den! Přepadovka! Špatně zameteno, nebo list u květináčů před salonem…

Radka Witová: Když vy to nevidíte. A to je přesně ten problém, na maličkostech záleží.

Když paní majitelku vidí nějaká kadeřnice přicházet přes okno, tak už to hlásí?

Natalie i Vanessa: To víte, že ano! Naštěstí máme dva salony, akademii a školky, takže než se vše obejde, tak to chvíli trvá…

Řekněte mi něco více o vaší akademii.

Radka Witová: V Ostravě jsme si kromě salonu otevřeli také školicí akademii, kterou prozatím pronajímáme a nově se rozrůstáme o kurzy. Chybělo místo, aby se lidé mohli opravdu učit kadeřnickému řemeslu od A do Z. Hodně lidí má chuť, ale když si někdo zkusí jakýkoliv rekvalifikační kurz, ví, že je to potřeba. Chceme to změnit, je to naše vize do budoucna, nabídnout skutečnou praxi, kde vás připravíme na realitu. Samozřejmě nám hraje do karet zázemí salonu, kde popřípadě naši studenti budou moci najít také pracovní místo.

Jak to funguje?

Natalie: Když je to náš nový zaměstnanec, tak ho učíme postupně. Učíme ho krok za krokem, učíme ho my samozřejmě v kombinaci s našimi nejlepšími kolegy. Máme odzkoušeno, jak dlouho trvá, než se z absolventa stane opravdu schopný kadeřník. Díky tomu jsme celý proces zefektivnili a připravili tak, aby ho mohli využít, a byli připravení na podnikání.

Takže to nemusí být vaše kadeřnice, ale klidně může přijít někdo zvenčí, kdo si chce otevřít svůj vlastní salon. Vy ho všechno naučíte?

Radka Witová: Ano, my ho naučíme úplně všechno, od a až do zet. Všechny ty věci, které rozhodují o úspěchu. Chceme, aby lidé odcházeli připravení do praxe, a nebyli zaskočeni realitou.

Nevadí vám, že si posilujete konkurenci, když učíte to, co umíte?

Všichni jednohlasně: Ne! Každá konkurence je zdravá. Když budou všichni kolem dělat svou práci dobře, zvedá to úroveň služeb. A navíc – když jste opravdu dobří, konkurence vás neděsí, ale motivuje.

Je v plánu nějaký další salon?

Radka Witová: To je otázka, ale zatím ne.

Natalie: Zatím opravdu ne. Naší prioritou je akademie. Chceme vychovávat novou generaci kadeřníků. Vytvořit další salon bez silného týmu nedává smysl. Musíme si počkat. Raději investujeme čas a energii do toho, aby ti, kteří se k nám přijdou učit, byli třeba další Salon Witová.

Proč je těžké najít dobré zaměstnance?

Natalie: Zrovna včera jsme se o tom bavily. Myslíme si, že jim chybí vášeň.

Radka Witová: Je to velká škoda. Na učilištích se pořád učí stejné věci jako před třiceti lety.

Natalie: Stačilo by, kdyby mohli chodit na povinné praxe do salonu. Určitě nemluvím pouze za nás, ale i za ostatní řemesla. Hned by pochopili, že tohle řemeslo může být krásné. Najednou jsou součástí týmu, učí se novým věcem, potkávají zajímavé lidi, a samozřejmě si mohou postupně budovat klientelu. Školy by měly formovat a podporovat, ale když nemáte za kým jít, a nemáte nikoho, kdo by vás vedl, těžko se nadchnete.

A ví se už mezi mladými, že kadeřnice není uklízečka? Že si může vydělat slušné peníze?

Natalie: Je to padesát na padesát. Někdo už chápe, že kadeřnické řemeslo může být krásná a dobře placená práce, když se do ní investuje čas, vzdělání a srdce. Věřím, že lidé, kteří se učí, sledují trendy, získají uznání, ale mají i dobrý výdělek.

Ale pořád je tu i druhá skupina. Kadeřnice, které pracují samy, celé dny obsluhují své stále klientky, ale často zůstanou nedoceněné. Bojí se změn, aby nepřišly o zákazníky, a roky zůstávají ve stejném stereotypu se stejnými cenami. Přitom mají obrovské zkušenosti, jen chybí nová energie a odhodlání se posunout.

Rozumím. A ve vás je pořád vášeň?

Radka Witová: Mě to pořád baví. Já bych ani nic jiného nedělala. I kdybych se měla podruhé rozhodnout, jdu stejnou cestou.

A vy dvě? Měnily byste něco, kdybyste se mohly znovu rozhodnout?

Natalie i Vanessa: Ne, neměnily bychom.

Když se jako rodina sejdete u oběda nebo na nějaké oslavě, máte pravidlo, že dneska se o práci nebavíme?

Natalie: Snažíme se, jde to těžce, ale jde.

Radka Witová: Ale teď už se o práci tolik nebavíme.

Dokážete to?

Natalie: Upřímně? Já se s maminkou o práci bavím vždycky, ale Vaness protestuje, už když mě vidí.

Vanessa: Protože pracovní věci můžeme řešit někde na kávě. Ne, když máme chvilku, kdy je rodina pohromadě.

Radka Witová: Většinou se scházíme v neděli na oběd, když jsou holky někde v okolí, a tam už práci neřešíme. (směje se)

Natalie: Máme spoustu jiných věcí na řešení.

Radka Witová: Ale mě to baví. Já se o práci můžu bavit od rána do večera.

Natalie: No jo, přiznám se, že když v pátek ráno vstávám, tak už mě to trošku nebaví. Smích. V Ostravě deset holek, v Havířově osm. (smích)

Proč tam nemáte chlapy?

Radka Witová: Jsme ženský kolektiv. Párkrát jsme to zkoušely, ale nedělalo to dobrotu.

Poslední otázka. Povídáme si u příležitosti třiceti let existence vaší firmy. Jakých bude těch dalších třicet?

Radka Witová: Doufám, že budou ještě lepší. Ženy se chtějí cítit krásné a zaslouží si to, aby se o ně někdo postaral profesionálně a s láskou. Chceme, aby náš obor rostl, aby kadeřníci nebyli jen ti, co stříhají vlasy, ale aby to byli respektovaní odborníci, kteří mění náladu i sebevědomí.

Máte nějaké konkrétní plány?

Radka Witová: To je zatím tajemství, některé věci musí chvíli zůstat v šuplíku, aby měly ten správný efekt. Slavíme 30 let a minimálně dalších 30 máme v plánu.

Natalie: O některých už víte, ale některými se nechejte překvapit. (smích)

A nemůžete alespoň naznačit?

Natalie: Máme v hlavě pár věcí, mimo kurzy, které se rýsují. Uvidíme, jestli to vyjde.

Další salon to není?

Natalie: Ne, to snad ne … i když nikdy neříkej nikdy.