Nejnovější zprávy: Zlatá tretra odhalila hlavní hvězdu. Do Ostravy dorazí létající tyčkař Duplantis Povodí Odry otevře nepřístupná místa, veřejnosti zpřístupní tři přehrady

Kultura

Recenze: Slezáček vydal povídky, měl je ale nechat uležet v šuplíku

Znáte to. Prožijete nebo odposlechnete příhodu, která je něčím zajímavá a řeknete si: to by mohl být film, kniha nebo třeba povídka.

Bořek Slezáček. Foto: Jiří Vaněk

Bořek Slezáček, pětapadesátiletý rodák z Ostravy, má odžito dost, to se celkem všeobecně ví. A tak si také zřejmě řekl, že něco z toho, co zažil nebo jej zaujalo, prostě vydá.

Povídky z jeho knihy nazvané Kéž bys tu byla bych rozdělil do tří kategorií: některé neměl vůbec napsat, jiné měly ještě v tom šuplíku dozrát a možná dvě až tři mají naději čtenáře zaujmout.

Aby bylo jasno hned na začátku, Slezáček má vypravěčský dar, píše přímo, děj plyne rychle, takříkajíc po Ostravsku, nevyhýbá se vulgaritám, které mají vždy opodstatnění a neční z textu zbytečně.

Potíž je v něčem jiném: většina povídek má spád, Slezáček je dobrý vypravěč, má postřeh, předestřené situace jsou většinou uvěřitelné, děj jasně plyne. Co naprosté většině Slezáčkových povídek žel chybí, je pointa.

Když se blíží ty Vánoce - je to jako když rozbalujete krásně zabalený dárek, vrstvu po vrstvě odhalujete další a krásné a lesklé balicí papíry a nakonec se zklamaným vydechnutím zjistíte, že krabice je prázdná.

Je tomu tak hned u první povídky, příběhu vyhořelého moderátora, i u té druhé, která představuje úspěšnou manažerku, kterou náhle opustí milenec, co si ji vydržoval. Děj plyne, vy se těšíte na rozuzlení, překvapení nebo cokoli zajímavého, ale ono se to jaksi nedostaví.

Škoda, že Slezáček nepíše tak, jako vypráví vtipy, které do několika povídek vložil. Jsou skoro všechny výborné. Mají začátek, gradaci a pointu na závěr.

Tohle autor do svých povídek nevepsal. Jistě, možná namítnete, že i jiní autoři dokáží napsat povídku či krátký příběh nebo črtu bez pointy a přesto jsou úspěšní - to jistě ano, ale tito autoři své příběhy staví jinak, u nich vám pointa nechybí, není potřebná.

Zatímco u některých povídek mám pocit, že už jim tolik k zajímavosti nechybí, možná opravdu stačilo je ještě nechat v tom šuplíku a dopracovat je, u jiných není zcela jasné, proč vlastně vznikly. Je to případ morality o středoškolské profesorce na penzi, která nemění názor na svět, i když dostává další a další lekce, ze stejného ranku je i případ dvou sester - seniorek, které doplatí na účast na prodejní akci hrnců.

Pochyby, zda měly vzniknout a proč se tak vlastně stalo, působí i povídky Příběh opravdového člověka a Zmrzlina. U té první není zjevné, co v ní autor vlastně chce řešit, u té druhé se překvapivě a poprvé dostaví pointa, jenže tak prostinká a hloupoučká, že se až čtenář za autora stydí.

Podobně dopadá i povídka o influencerce, která je patrně inspirovaná skutečným příběhem. Ani zde se čtenář nedočká důvodu, proč si vlastně má příběh přečíst.

Tolik průšvihy. Parádní cit pro náladu vyjeví autor v povídce Kéž bys tu byla, která dala název celému souboru. Pokud se blížíte důchodovému věku nebo z tohoto životního období máte obavy, raději ji ani nečtěte. Bezvýchodnost z jednoho jediného dne osamělého a ovdovělého seniora je přímo hmatatelná.

Výborná je i povídka pravděpodobně ze Slezáčkova mládí v Ostravě - líčení příběhů party kluků je syrové, uvěřitelné, silné.

A to nejlepší nakonec. Závěrečná povídka Doktor z hor je suverénně nejdelší, Slezáček zde rozehraje místy až bláznivou náladu setkání na chalupě v lese, kde se odehrají scény vpravdě bizarní.

Až tady, na konci knihy, dává autor čtenáři naději, že mělo smysl si tu knihu pořídit. Povídka má spád, dialogy nesourodé společnosti, která se zde sejde, opije i zhulí, jsou zábavné a, světě div se, nechybí ani pointa.

Bořek Slezáček, Kéž bys tu byla. Vydalo nakladatelství BizBooks.