Proč nestojí v Ostravě obří socha Masaryka? Archivy vydaly svědectví

​Pomníky prvního československého prezidenta T. G. Masaryka má dnes Praha i Brno a řada dalších měst. Ostrava sice má na náměstí od roku 2000 bustu prvního československého prezidenta, ovšem nikdy do té doby neměla velký pomník jednoho z nejvýznamnějších českých politiků. A to přesto, že se na jeho vybudování uskutečnily v letech 1935 a 1938 dvě reprezentativní sochařské soutěže.

Město tehdy chtělo pomník T. G. Masaryka, jehož 172 výročí narození si dnes připomínáme, umístit na Prokešově náměstí, avšak žádný z návrhů se nakonec komisi nezdál odpovídající. O tom, proč Ostrava jako dnes jedno ze tří největších měst v České republice pomník prvního prezidenta nemá, jsme hovořili s vedoucím oddělení služeb Archivu města Ostravy Jozefem Šerkou.

V roce 1935 Ostrava díky primátorovi Prokešovi uspořádala první soutěž na podobu pomníku T. G. Masaryka. Kdy vůbec Moravská Ostrava přišla na nápad pomník vystavět?
O tom, že by se v Ostravě, tehdy přesněji řečeno v Moravské Ostravě, mohl vybudovat pomník našeho prvního prezidenta, se hovořilo už v městské radě v roce 1928. O rok později vznikl i přípravný výbor a 28. října 1930, tedy v den, kdy se předávala veřejnosti Nová radnice, byl dokonce položen i symbolický základní kámen k tomuto pomníku. A počítalo se víceméně jednoznačně s tím, že monument vznikne právě na náměstí před radnicí. Pak se ovšem docela dlouho nedělo nic, až v roce 1935 byla vyhlášena veřejná anonymní soutěž.

Jak měl pomník prvnímu československému prezidentovi, který tehdy ještě žil, vypadat?
Zadání bylo jasné – T. G. Masaryk měl být ztvárněn jako vůdce národa a osvoboditel. Místem realizace bylo určeno dnešní Prokešovo náměstí, avšak pomník nemusel být nutně situován v jeho středu. Nu, a co se týče materiálu, vzhledem k agresivnímu ovzduší průmyslové metropole byly na výběr pouze žula nebo bronz.

Pomník však z tehdejší soutěže, ale ani z té následující v roce 1938, nevznikl. Proč?
Neúspěch této soutěže měl příčin víc: například hned na začátku to byl konflikt pořadatelů s dvěma velkými uměleckými svazy – Syndikátem a Odborovou organizací čs. výtvarníků.

Co jim vadilo?
Tyto umělecké svazy chtěly, aby pořadatelé přizpůsobili podmínky soutěže podle jejich vzoru. V praxi by to znamenalo, že v soutěžní komisi by musela být dvoutřetinová většina umělců. Ti by o vítězi mohli rozhodnout v podstatě sami, aniž by na to zástupci města měli vliv. To však bylo nepřijatelné. Město si navíc chtělo ponechat možnost jednat o realizaci třeba i s jinými umělci než s tím, kdo by soutěž vyhrál. A protože se obě strany nedohodly, umělecké svazy zakázaly svým členům účast v soutěži. Ne, že by je všichni uposlechli, ale řada slavných jmen ze zápolení o stavbu ostravského pomníku TGM vypadla. A promítlo se to koneckonců i na složení soutěžní komise…

Kdo tedy ze slavných umělců vypadl? A kdo nakonec posuzovací komisi tvořil, byla to rovněž slavná jména?
V komisi měli být původně například Max Švabinský nebo Josef Mařatka, oba však právě kvůli nedohodě svazů s pořadateli účast nakonec odřekli. Ve finále „uměleckou část“ tvořili architekt Vladimír Fischer, což byl jeden z autorů projektu Nové radnice, nebo třeba sochař Václav Hynek Mach, jehož monumentální sochy zdobí dodnes radniční průčelí. Dále byli členy soutěžní komise kunsthistorik Zdeněk Wirth a patrně nejznámější personou té umělecké sféry byl pražský sochař Ladislav Šaloun. Kromě své ostatní bohaté tvorby, například známého sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, byl Ladislav Šaloun už v té době také autorem tří Masarykových pomníků na různých místech Československa.

Kdo se nakonec soutěže z řad známých umělců zúčastnil? A kolik jich bylo?
Soutěž byla anonymní, takže autoři nebyli v době konání soutěže známi a své návrhy podali pod různými hesly. Avšak i přes zákaz účasti dorazilo čtyřicet návrhů budoucího pomníku, někteří ze soutěžících dodali dokonce i více variant, takže jich nakonec došlo do soutěže dokonce dvaapadesát. Avšak drtivá většina z návrhů Masarykova pomníku byla vyřazena už v prvním kole. Nakonec jich zbylo k vážnému posouzení jen pět. Porota však nedoporučila k provedení ani jeden z nich, autoři se dočkali pouze finančního ocenění.

Kolik toto finanční ocenění tehdy za první republiky činilo?
Každý autorů oněch pěti postupujících návrhů obdržel rovným dílem tři tisíce korun československých.

Co konkrétně vadilo u těch návrhů, které se dostaly do konečného výběru?
Výtky byly různé, ale když pomineme ty návrhy, které byly vyřazeny již pro slabou uměleckou úroveň zpracování, jako stěžejní se nakonec ukázal problém vyrovnání se s perspektivou pomníku v rámci Prokešova náměstí. A to hlavně s jejich nevyhovujícími dimenzemi vůči samotnému mohutnému objektu Nové radnice. Prezidentův pomník měl – řekněme laicky – vypadat dobře ze všech stran, nesměl se na náměstí ztrácet, ale ani být příliš veliký, aby nezakrýval monumentální průčelí radnice. Těmto požadavkům nevyhověl nikdo, a ostatně i později byly kamenem úrazu.

Grafické návrhy sochařů na pomník TGM se nedochovaly, ve vašem archivu zůstaly jen popisy, kterými autoři své návrhy doprovodili. Dá se z nich více vyčíst?
Pět nejlepších návrhů bylo podáno pod hesly, která také výstižně charakterizují dobový postoj drtivé části tehdejší české veřejnosti k osobě T. G. Masaryka. Své návrhy čtyři z autorů nazvali „První president“, „S námi“, „Tvůrce dějin“ a „Vůdce národa“. Až nepatřičně suše se vůči nim vyjímalo páté heslo, které znělo „AS 1935“. Díky následné korespondenci o výplatě slíbené odměny můžeme identifikovat i autory, kteří jsou však dnes známi hlavně historikům umění. Byl mezi nimi například sochaři Josef Bílek, František Žemlička, Albín Novotný nebo Věra Beránková Ducháčková.

Po první neúspěšné soutěži přišla v těžkém roce 1938, rok po skonu prvního prezidenta, druhá. Také Hitler v tomto roce oklestil Československo zabráním Sudet. Změnily se nějak podmínky druhé soutěže?
Neúspěch první soutěže vedl mimo jiné i ke snaze přehodnotit umístění pomníku. Od organizátorů padly návrhy situovat ho například před ostravským Domem umění nebo třeba před městskou spořitelnou, tedy na dnešním náměstí E. Beneše a vlastně poblíž po válce zbouraného Německého domu. Organizátoři také navrhovali jako místo pomníku prostranství před divadlem na Smetanově náměstí nebo dokonce na náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze, což byl vlastně jediný případ, kdy si někdo troufl s návrhem umístění pomníku TGM pomyslně překročit hranice Moravské Ostravy.

Sochař Otakar Španiel navrhoval patnáctimetrovou sochu. Jaké místo pro takový kolos by ještě připadalo v úvahu?
Ano. Tento monumentální pomník by se možná dobře vyjímal třeba ve Slezské Ostravě, odkud by byl i velmi dobře viditelný. Tehdy se však o tom vůbec neuvažovalo, neboť sousední Slezská Ostrava byla samostatným městem a na soutěži také nijak neparticipovala. Vše se ostatně nakonec vrátilo do výchozího bodu - pomník měl přece jen být před Novou radnicí.

Byly tedy podmínky druhé soutěže v něčem jiné než při první, neúspěšné?
Po zkušenostech z předchozí soutěže se město rozhodlo, že tato další soutěž bude neveřejná a že organizátoři uchazeče cíleně osloví. O potenciálních kandidátech se shromažďovaly různé informace, ale také klepy. Dovolím si volně citovat poznámky ze záznamu neznámého referenta. Například u Bohumila Kafky, který je znám například známou sochou Josefa Mánesa či největší jezdecké sochy Jana Žižky na Vítkově, si „varovně“ napsal „Prof. Kafka – Žižkův pomník v Praze. Velké nepříjemnosti mezi zadavatelem a mistrem“.

Ale. A co ještě si poznačil?
Ano, například u sochaře Jana Laudy si napsal: Po smrti Štursově dodělával pomník Komenského v Naardenu – dopadlo všelijak. U Ludvíka Vacátka, kterého si Luděk Marold vybral jako asistenta při tvorbě největšího panoramatického obrazu u nás - Bitvy u Lipan - si napsal „jen malíř a víc koní.“ U Vincence Makovského byla varovná poznámka „velký surrealista, velmi fedrovaný – jeho Masaryk dopadl taky tak". A docela přitvrdil u Otakara Španiela, který vytvořil ve své době řadu bust a právě jeho Masarykův pomník dnes stojí na Hradčanském náměstí. Napsal si: „jeho Smetana vyzněl jako kretén…“ Přitom právě Otakar Španiel vytvořil více než dvoumetrovou sochu TGM pro brněnské výstaviště už v roce 1928 a nakonec byl také v ostravské druhé soutěži vybrán jako jeden ze dvou nejlepších. Naopak u ostravských tvůrců Augustina Handzela a Rudolfa Vávry byla poznámka: „Dát možnost, ať žijou naši“.

Mohla hrát v dalším neúspěchu soutěže v roce 1938 svou roli i nejistá politická situace v Německu? Nebo mohla být realizace takové sochy i určitým vlasteneckým vzkazem Hitlerovi?
Ano, mezi jmenovanými například nebyl ani jeden sochař německý, přestože v té době existovala v ČSR a také v Ostravě žila početná německá menšina. Problém jistě byl i v tom, že od poloviny třicátých let, kdy začala v pohraničí dominovat stále více Henleinova Sudetendeutsche Partei, se vztahy mezi Čechy a Němci stále více zhoršovaly. Ovšem to neznamená, že by soutěž v roce 1938 němečtí autoři zcela ignorovali. Už rok předtím, v roce 1937, například tehdejší německý radní a pozdější starosta města v prvním roce nacistické okupace Josef Hinner přímo požadoval, aby do soutěže byli vybráni také umělci německé národnosti.

Takže se některý soutěže také zúčastnil?
Jeden přece. Byl to akademický sochař Franz Franke ze Supíkovic na Jesenicku, který navrhoval sochu prezidenta vedoucí za ruce dvě děti. A další německý umělec nakonec usedl v porotě druhé, již neveřejné soutěže v roce 1938. Byl jím sochař Theodor Mallener, původem sice z Olomouce, avšak žijící dlouho v Ostravě, byl tedy brán jako „místní“. Dalším místním umělcem v porotě byl ostravský rodák Augustin Handzel. Ostatně s těmito místními umělci, a vlastně se všemi, kteří dle tehdejších představ jaksi nepatřili do „první ligy“, byl zas jiný problém…

A to?
Přípravný výbor soutěže na pomník TGM se obával, že oslovené velké sochařské osobnosti nebudou zdejší a v kontextu celé československé tvorby méně významné umělce brát jako sobě rovné. A že tudíž nebudou ani respektovat celkový výrok poroty. To se ale naštěstí nakonec nestalo.

Měnilo se v druhé soutěži ještě něco?
Na rozdíl od první soutěže v roce 1935 se podstatně také navýšila částka, s níž mohli umělci pro stavbu pomníku počítat, tedy kolik by jeho stavba mohla až stát. Zatímco v roce 1935 to bylo 300 tisíc korun, o tři roky později již rozpočet na pomník mohl být až 800 tisíc korun. To byla na tehdejší poměry už opravdu slušná suma.

Jenže opět nevznikl...
Maličko se opakovala situace z roku 1935. Opravdu zase nikdo nezvítězil, ale porota nakonec vybrala dva nejzdařilejší návrhy, o nichž se mělo dále jednat. Autory obou byli pražští sochaři Karel Dvořák a Otakar Španiel, přičemž oba měli další spoluautory, kteří řešili architektonickou stránku objektu, ale pro zjednodušení můžeme hovořit o návrhu Dvořákově a Španielově.

Jak vypadaly tyto nejúspěšnější návrhy pomníku TGM v Ostravě?
Karel Dvořák řešil pomník jako hranol s alegorickými reliéfy Demokracie a Humanity, před nímž pak stála vlastní socha TGM. Z vjezdu od Sokolské ulice dotvářela komplex symbolická brána s věčným ohněm, koncipovaná jako památník padlých. Návrh byl ovšem příliš alegorický a málo srozumitelný pro běžnou širokou veřejnost. Otakar Španiel zase navrhl opravdu monumentální celek. Jeho základem byl sedm metrů vysoký sokl, na němž by se tyčila osmimetrová žulová socha TGM. Přičemž po stranách byla situována ještě bronzová sousoší s alegorickými postavami z českých dějin, husité a legionáři. Tento návrh byl hodnocen velmi kladně, objevily se ovšem obavy, že monumentální pomník zcela zastíní průčelí Nové radnice.

Návrhy ze soutěže putovaly po jejím skončení k autorům zpět. Takže se jejich „vizualizace“ v Ostravě nezachovaly ani v Archivu města Ostravy, ani v Ostravském muzeu, ani v Galerii výtvarného umění...
Ano. V Archivu města Ostravy se sice k soutěži dochovala poměrně bohatá korespondence, bohužel však žádná fotodokumentace. O tom, jak návrhy vypadaly, však referovaly naštěstí velmi podrobně místní noviny. Právě v nich se nalézá patrně také jediná dochovaná fotografie Španielova návrhu, bohužel ale ve velmi špatné tiskové kvalitě. Nalezli jsme ji ve vydání ostravského Poledního deníku ze dne 17. června roku 1938.

Polední list 17. června roku 1938: Jediný obrázek návrhu soutěže, který se v archivu zachoval. Návrhy byly vráceny účastníkům. Poskytl Archiv města Ostravy

Kdyby se povedlo některý ze dvou nejlepších návrhů z roku 1938 realizovat, jak by se dnes v Ostravě vyjímaly?
Na to se těžko odpovídá, zvláště když máme až na zmíněnou výjimku k dispozici jen písemný popis. Ostatně na příkladu sochy Ikara, která je před radnicí dnes, je vidět, jak moc se mohou názory na umělecké dílo různit. Oba pomníky by byly každopádně velmi zajímavé. Jeden i druhý by určitě nějakou chvíli budily kontroverze, ale předpokládám, že ty by postupem času utichly.

Přesto, měli bychom v Ostravě díky Španielovu návrhu možná největší sochu TGM v zemi?
Na to si netroufám přesně odpovědět. V dostupných zdrojích se uvádí, že největší Masarykova socha se nalézala v Rudce u Kunštátu a vytesal ji amatérský sochař Stanislav Rolínek. Měla měřit čtrnáct metrů a údajně byla tehdy největší ve střední Evropě. Ostravský pomník by byl vcelku ještě o metr vyšší, ale kvůli výšce sedmimetrového soklu by samotná socha a postava prvního prezidenta byla samozřejmě menší než ta Rolínkova.

Přesto by to asi byl docela „obr“...
O velikosti si uděláme nejlépe představu ve srovnání s dnešní sochou Ikara, která měří na výšku asi tři a půl metru. Španielův pomník by byl více než čtyřikrát vyšší a temeno hlavy TGM by se nalézalo zhruba na úrovni stropu třetího nadzemního podlaží, zhruba tam, kde je ve střední části radnice římsa. Asi do té úrovně by Španielův pomník sahal.

Kdyby přeci jen některý tento obrovský návrh u poroty uspěl, měl pomník šanci stát?
Jistě, nakonec k žádné realizaci nedošlo. Svůj podíl na to měla bezpochyby i hospodářská krize ve 30. letech, která jen velmi pomalu odeznívala a Československo se s ní v podstatě nestihlo ani do roku 1938 zcela vyrovnat. Hlavně tu však byla zhoršující se zahraničně politická situace a rostoucí ohrožení republiky nacistickým Německem, které nakonec skončilo v březnu 1939 jejím zánikem a nástupem protektorátu. A už ani počátkem roku 1938 se v podstatě nedalo uvažovat o tom, že by se pomník dal v témže nebo následujícím roce realizovat.

Asi by se s ním nacisté „nemazlili“...
Nacisté by pomník zničili bezpochyby hned v prvních měsících okupace, o tom není sporu. Zbyl by z něho maximálně podstavec. Po válce by pak asi nebyl čas a ani finanční prostředky tak monumentální sousoší obnovovat. A komunisté by se o pár let později postarali i o likvidaci toho, co by zbylo nebo bylo obnoveno. Náměstí před Novou radnicí je totiž příliš exponovaným místem. I jiné pomníky, busty či pamětní desky, připomínající TGM, které se nacházely na území dnešní Ostravy, měly obdobný osud. Za okupace byly buďto zničeny, případně se je v tom období někde podařilo včas uschovat. Ty byly po válce většinou obnoveny, avšak po nástupu komunistického režimu opět odstraněny.

Co politické tání v šedesátých letech? Byly snahy vrátit pomníky TGM na některá místa?
V roce 1968 byly opravdu minimálně dva z nich, tuším, že ve Staré Bělé a v Pustkovci, znovu odhaleny. A přečkaly dokonce až do roku 1989. Naprostou výjimkou byla Masarykova socha v interiéru Husova sboru na Slezské Ostravě, která přečkala bez šrámů oba totalitní režimy jen proto, že byla považována za sochu spisovatele Aloise Jiráska.

Kromě dokumentace ve vašem archivu něco ještě soutěže na sochu TGM připomíná?
Do dnešní doby nám zbyl symbolický základní kámen z roku 1930, který je nyní uložen v Ostravském muzeu. V listopadových dnech roku 1989 byl nalezen ve skladu technických služeb a po určitou dobu umístěn na hlavním ostravském náměstí, kterému se v té době také vrátilo jméno T. G. Masaryka. Masarykově náměstí se vrátila z velké části také jeho historická podoba a zmizela z něho socha Milicionář. A to tak důkladně, že dodnes se neví, kde vlastně skončila. Pro Masarykovo náměstí byl obnoven jak mariánský sloup, tak i socha svatého Floriána. A prezidenta Masaryka od roku 2007 připomíná bronzová busta před Ostravským muzeem.