Přišli odjinud a už zůstali: hrdlička zahradní přiletěla z Asie
Když se řekne invazivní druh, většina z nás má chuť popadnout nějaký vražedný nástroj a vyrazit hubit a plenit. Mezi u nás nepůvodní druhy ale nepatří jen mandelinka bramborová nebo bolševník.
Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) – ačkoliv se zdá, že rčení „jako dvě hrdličky“ se u nás užívá od počátku věků, není tomu tak.
Tento symbol lásky, zároveň sympatický a nekonfliktní pták (i když některé zdroje tvrdí, že i uvnitř společenství hrdliček někdy dochází k šarvátkám), pochází z Asie, přesněji z její jihozápadní a střední oblasti.
Odtud se počátkem dvacátého století, z dosud nevyjasněných důvodů, začal tento druh šířit přes Turecko na Balkán a pak dál do Evropy. V roce 1938 byl jeho výskyt zaznamenán na Slovensku, tedy součásti tehdejší První republiky, v 1942 pak na území protektorátu Čechy a Morava, přesněji v Brně.
Do roku 1955 se oblast jeho hnízdiště rozšířila do celé republiky včetně tehdejšího Severomoravského kraje. Dnes hrdlička zahradní obývá, mimo Pyrenejského a jižní části Apeninského poloostrova a nejsevernější části starého kontinentu, téměř celou Evropu.
Obsadila ji tak tiše a nenápadně, že si toho v podstatě nikdo nevšiml. Protože je u nás hrdlička zahradní zdomácnělým druhem jen necelých 70 let, je zřejmé, že hrdliččin hlas, který zval ku lásce ve slavném Máji K. H. Máchy (poprvé byl vydán v roce 1836), patřil její druhově příbuzné, hrdličce divoké, pestřeji zbarvené, menší a kterou v zimě u krmítek sotva uvidíte, protože zimuje v teplejších oblastech.