Primátor Dnipra: Kdyby všichni pomáhali jako Češi, bylo by pro nás snazší bojovat

Podcast Po čuni!, podcast Magazínu PATRIOT, měl exkluzivního hosta. Přišel primátor ukrajinského města Dnipro Boris Filatov, který poskytl Magazínu PATRIOT jako jedinému médiu rozhovor.

Jak se žije lidem ve městě, na které dopadají ruské bomby? Dovedou se ještě bavit, chodit ven, smát se, normálně žít?

Proč si Ukrajinci váží české pomoci a před čím nás v rámci našich parlamentních voleb varují?

A nehrozí v zemi, kde je zásadní boj o přežití a často není čas na debaty s opozicí, diktatura? A jak moc se změnil ve válečném stavu prezident Zelenský, jehož Boris Filatov už dlouho zná a zažil jej ještě před jeho prezidentským angažmá?

O tom všem hovořil Boris Filatov s moderátorem podcastu a šéfredaktorem Magazínu PATRIOT Jaroslavem Baďurou.

Co také zaznělo:

Kolik času mají obyvatelé Dnipra na útěk do bezpečí před útokem?

Naše systémy protivzdušné obrany nám říkají, podívejte, jestli jsou to drony, tak je to u vás za půl hodiny, za hodinu. Řízené střely jsou odpáleny z Kaspického moře nebo Saratovské oblasti, my víme, že letí zhruba až dvě hodiny. Ale balistika, to je velmi vážný problém, protože balistika k nám doletí za čtyři až pět minut, obzvlášť z Krymu. To je skutečný problém, protože je to hrůza. Do Charkova doletí za dvě minuty.

O Dolních Vítkovicích

My se primárně zajímáme o zkušenosti jako průmyslové město, jak se po válce můžeme proměnit v turistické město, město pro lidi. A tato zkušenost je pro nás velmi zajímavá. Řeknu, že samotný koncept Dolních Vítkovic nás velmi, velmi zaujal a byli bychom rádi, kdybychom byli schopni něco takového zavést u nás. Chápu, že pro Ostravu to bylo jednodušší v tom, že vám mohla pomoci Evropská unie, jejímž jste členem. Ale samotný koncept je silný, myslím, že se vám to v Dolních Vítkovicích opravdu povedlo.

Jak se řídí město, na které padají bomby?

Odpovím vám vtipem. Vždycky říkám, že až umřu, tak na hřbitově, na mém hrobě, napíšou, že jsem byl starosta, který přežil revoluci, epidemii i válku.Těchto deset let žiji v pekle, ale je to moje práce, je mou zodpovědností starat se o lidi a myslím, že se potvrzuje, že těžké časy si vybírají silné lidi.

Foto: Michael Rada

Jaké to je, když na vás chtějí spáchat atentát

Nechci o tom mluvit, ale naše rozvědka už mě několikrát varovala že na mě byl naplánovaný útok. Například jeden z vedoucích našich okresů, vlastně můj zástupce, byl vyhozen do povětří. Rusové nastražili bombu pod jeho auto. Nastoupil do vozu se svou ženou, nastartoval a následkem výbuchu zemřel. A Angelu, jeho ženu, tlaková vlna vystřelila z auta. Utrpěla těžká zranění, ale přežila. Takže mě chrání pět ozbrojených policistů, jezdím v obrněném autě, více k tomu neřeknu. Navíc jsem pod ruskými sankcemi a Rusové mě také odsoudili na devět let vězení. Říkám, že jsem ve velmi dobré společnosti s vedoucími představiteli státu, s naším vrchním velitelem, s vedoucím rozvědky, s vedoucím Bezpečnostní služby Ukrajiny. Řekněme, že pro mě je to čest.

Kolik lidí opustilo Dnipro?

Žijeme ve svobodné zemi, každý cestuje svobodně a nevedeme si registrace, ale během války odešlo hodně lidí. Myslím, že zhruba tři čtvrtiny už se vrátily zpátky, ale zase přibyli lidé, kteří utekli z okupovaných území a z míst, kam se blíží válka.

Jak žije město ve válce?

No, pokud jste to nezažili, je to velmi těžké vysvětlit. Řeknu vám tohle: když k nám přijel prezident České republiky Petr Pavel, byl to jediný západní prezident, který přijel do Dnipra, tak ten také zdůraznil, co zažil. Takové iracionální pocity, když jdete přes den venku po ulici, v klidném městě, s rodinami s dětmi v kočárcích, staří lidé sedí na lavičkách a v noci začíná bombardování. Proto je to velmi těžké sdělit a popsat. Člověk je takový zvláštní tvor, zvykne si na všechno. Mnozí jsme se stali fatalisty, ne každý nutně chodí do protiletadlového krytu. No, víte, my, jakkoli to zní to děsivě, my jsme si všichni v poslední době museli zvyknout na válku.

Dokážete se ještě něčemu zasmát? Udělat si legraci z války?

Ano, humor nás zachraňuje. Černý humor je pro nás jeden z těch faktorů, který umožňuje našemu duševnímu zdraví udržet si mozek v pořádku. Naposledy vzniklo hodně vtipů na téma operace Pavučina - to vznikly různé memy na našeho šéfa bezpečnostní služby s jeho psem, dělali jsme si legraci, že spolu se psem v potápěčském obleku zlikvidoval Kerčský most.

Foto: Michael Rada

Pomáháme jako Česká republika dostatečně?

Kdyby všichni pomáhali jako Česká republika v čele s prezidentem Petrem Pavlem, tak by pro nás bylo všecko jednodušší. Vy máte, na rozdíl od některých jiných zemí, více politické vůle a my českému lidu a české vládě jsme velmi, velmi vděční. A v první řadě za českou muniční iniciativu. Kdyby všechny západní státy dělaly tolik jako Češi, bylo by pro nás mnohem snazší bojovat.

Česko a parlamentní volby

Víme, že nyní u vás budou volby. Chci říct každému, kdo mě nyní může slyšet, že nikdy nesmí zapomenout na rok 1968, protože se něco podobného může stát znovu. Ptám se: proč Maďaři zapomněli na rok 1956? Pro nás je to prostě paradox. Nezapomeňte, prosím, na rok 1968 a na to, že Rusko se vždycky vrací.

Existuje na Ukrajině opozice?

Samozřejmě, jsme svobodná země a máme opozici. Například strana, která podporuje bývalého prezidenta Petra Porošenka, je nyní v opozici vůči Zelenskému a existují i další poslanci, včetně poslanců v parlamentu, kteří jsou v opozici. Chápeme ale, že jsme ve válce, jde o přežití národa, jde o samotnou existenci Ukrajiny. Proto můžeme kritizovat Zelenského, ale všichni musíme stát po jeho boku, musíme být teď spolu. Já jsem jedním z nejkritičtějších starostů, pokud jde o vládu. Mluví se třeba o nepřipravenosti na válku, ale to si někdy, až bude po všem, mezi sebou vyřešíme. Teď ale musíme přežít a pokud máme mít nesváry uvnitř země, pak tuhle válku prostě prohrajeme.

Jak válka změnila Zelenského

Znám ho osobně, znal jsem ho před válkou, mluvili jsme spolu v době, kdy ještě nebyl v politice. Úplně se změnil. Když jsem ho viděl naposledy, viděl jsem jen, že je velmi, velmi unavený. Když jsme naposledy spolu mluvili, byli jsme shromážděni primátorů a starostů v Zakarpatí, vypadal velmi unaveně, ale já chápu, proč.

Kdy skončí válka?

Myslím, že na tuto otázku nikdo nezná odpověď. Ani prezident Zelenský, ani já, snad prezident Trump by něco mohl vědět. Ale doopravdy si myslím, že odpověď na tuto otázku ví pouze jeden člověk, který tuhle válku začal, a to je Putin. A záleží jen na něm, kdy tato válka skončí. Samozřejmě, s podporou našich západních spojenců, celého civilizovaného světa, ho k tomu musíme donutit. Jediné, co můžu říct, je, že budeme bojovat a v žádném případě se nevzdáme. Víte, Rusové říkali, že Ukrajina prohraje tuto válku za tři dny. Nyní vstupujeme do čtvrtého roku. Je děsivé, je velmi těžké v tomhle žít, ale tuto válku neprohrajeme.