Salon Witová
30 let krásy a vytrvalosti
Komedii Kardinální chyba z pera dvojice autorů Alistair Beaton – Dietmar Jacobs uvede činohra Národního divadla moravskoslezského v komorním Divadle „12“ v české premiéře 8. listopadu.
Děj zavádí diváky do malé německé diecéze, kam má po 700 letech přijet na návštěvu papež, a jak se ukáže, svatý otec si nevybral místního biskupa jako hostitele náhodou. Jenže pod dokonalou fasádou je problém, který je třeba za každou cenu utajit. „Kardinální chyba nás s humorem táhne až na dno svědomí biskupa Glöcknera. Ten v dobré víře, že se zalíbí papeži, páchá jednu životní botu za druhou,“ naznačuje režisér Vojtěch Štěpánek.
Vše musí být pro papežskou návštěvu dokonalé: žádné skandály, žádné prohřešky, žádné otazníky nebo kostlivci ve skříni. Mottem je tu navenek pokrok a změna, ale ve skutečnosti sem papež jede také proto, že se tu žádné změny ve skutečnosti nekonají. Pokud návštěva proběhne hladce a konzervativně, má biskup šanci na místo ve Vatikánu. Jenže se objeví studentka Emma s informací, která na biskupa s jeho prezentací církevní dokonalosti vrhá úplně jiné světlo. Autoři podávají příběh s nadsázkou a humorem. „Humor tady míří vždy přímo k věci – místy je groteskní, místy mrazivý. Humor je způsob, jak mluvit o vážných věcech, aniž bychom ztratili lidskost, jak se zasmát tam, kde by nás jinak přepadla bezmoc. Hra osloví všechny, kdo ně-kdy zažili rozpor mezi tím, co se říká a deklaruje, a pravdou. Totiž tím, co se skutečně děje – v kostele, v politice, ve škole, v rodině,“ říká dramaturg Norbert Závodský.
„Přestože autoři pocházejí z rozdílných kulturních a jazykových prostředí, spojuje je hluboký smysl pro ironii, přesné pozorování společenských mechanismů a odvaha pojmenovávat věci bez zbytečných okolků – jasně a bez skrupulí, ale přitom s humorem. Autoři sází na humor inteligentní, který má své kořeny v literární kultuře jejich zemí – v německé filozofické tradici na jedné straně a v britském důrazu na jazykovou ironii a společenskou sebereflexi na straně druhé.
Beaton je znám humorem ostrým, umí být ve svých hrách empatický, není ale cynik. Ukazuje často, jak jsou lidé uvězněni v systému, který sami nevytvořili a jehož pravidla třeba ani sami nedodržují, ale veřejně je deklarují. Jacobs se ve své tvorbě nebojí absurdit, grotesky ani trapnosti, která je v jeho podání komická, ale je také symbolem hlubšího institucionálního selhání. Nebojí se provokovat,“ dodává dramaturg Norbert Závodský.