Společnost
06/07/2020 Petr Broulík

Příběh slavného orchestrionu z Chalupářů, vyměněn za rogalo a znovu nalezen

​Když máš v chalupě orchestrion, nevadí, že do ní fičí, naráz přestanou zloby a shon, i ten kůl v plotě zas vzklíčí.

Ta slova písničky zná snad každý. Sejně jako televizní diváci znají onen Waldemarem Matuškou opěvovaný orchestrion, ten dřevěný nehybný hrdina stále reprízovaného a nestárnoucího televizního seriálu Chalupáři s plejádou českých herců.

Diváci ostatně mají zase opět možnost každou středu dva díly tohoto evergreenu v televizi vidět. A opět se smějí ve scénách, v nichž tato hrací skříň musí strpět od některého z obyvatel vesnice kopanec, aby začala jako svědek posledních let Rakouska-Uherska v příbytku svérázných spolubydlících v podání Josefa Kemra a Jiřího Sováka hrát.

Orchestrion z Chalupářů má pozoruhodný příběh, který začal a také skončil pod Beskydami. V současnosti stojí rekonstruovaný a opravený v jednom z domů v Hodslavicích na Novojičínsku. Tam čeká, zda se ho podaří jako exponát umístit do místního Památníku Františka Palackého.

Usiluje o to muž, který kdysi na počátku sedmdesátých let tento orchestrion prodal, aby měl na vysněné rogalo. Později ho doslova zázrakem objevil a koupil zpět. A zjistil, že tato hrací skříň si zahrála v jednom z nejpopulárnějších televizních seriálů.

Orchestrion měli v Hodslavicích na chalupě dědečka už dávno

Tím mužem je vyhledávaný varhanář a velký sběratel takzvaných polyfonů, flašinetů a majitel několika orchestrionů Zdeněk Hromádka z Bašky.

„Ten orchestrion stával dlouhá léta na chalupě v Hodslavicích. Byl tam po prarodičích a nevím, jak ho získali. Pradědeček byl také jako já varhanář a měl doma spoustu hracích strojků a hodin. Asi jak jezdil jako já po světě, tak k němu někde nějak přišel,“ vypráví Zdeněk Hromádka.

Prodal orchestrion kvůli rogalu a zajistil mu slávu

Dodává, že orchestrionu, kterého čekala televizní sláva, si tehdy v chalupě dědečka si ho moc nikdo nevšímal. „Ale já jsem si s ním v dětství hrál, trochu jsem ho upravoval a on mi hrál. Když jsem ho ale prodal, bylo doma peklo. Moc nechybělo a máme mě vylískala,“ vzpomíná muž, který v těch letech ještě ani nevěděl, že bude v rodinné tradici varhanářství jednou pokračovat.

Proč Zdeněk Hromádka tehdy orchestrion prodal? Aby měl peníze na rogalo, nepostradatelnou pomůcku pro tehdy moderní sport. Zdeněk Hromádka byl do létání a dobrodružství ve výškách jako kluk „blázen“, i později na vojně na počátku osmdesátých lete skákal s padákem.

S rogalem pořízeným z peněz za orchestrion poté slétl třeba vrch Chopok a jednou i Lysou horu. A to s průkopníkem létání na rogalu Pavlem Kiliánem z Brna. „Tehdy jsem měl totiž možnost koupit rogalo značky Kettler z Německa, dnes je to veterán. A chybělo mi několik tisíc, peníze na vkladní knížce nestačily. Rogalo tehdy bylo hlavní, tak jsem ten orchestrion prodal,“ říká varhanář.

Jejda, to je přesně on! Uvědomil si při sledování Chalupářů

Pak začali od roku 1975 běžet v televizi Chalupáři. Při nějakém jeho reprízování zbystřil. Ta skříň, o které zpívá Walda a do které známí herci kopou, je mu hodně povědomá. To snad není pravda. Poznal orchestrion z chalupy svého dědečka. „Jejda, to je přesně on!“ kroutil hlavou.

Poznal ho podle detailů, které znal, podle řezeb, podle vyrytého nápisu Augustin Obalil, Praha 7. Těch orchestrionů zůstalo v Čechách opravdu minimum. Jeden je v Moravském muzeu a druhý Hostinci U Kalicha Tomáše Töpfera.

„Ten člověk, který ho ode mne kdysi koupil, ho pak zapůjčil jako rekvizitu do seriálu na Barrandov, kde interiérové scény pro Chalupáře vznikaly. A pak ho zase po čase pustil do světa, tedy prodal,“ líčí Zdeněk Hromádka, který poté často ukazoval na televizor, když seriál běžel: „Tenhle orchestrion stával u nás.“

Nevěřil vlastním očím. Chatař z Českokrumlovska má jeho orchestrion!

A potom přišel rok 2013. Zdeněk Hromádka už jako vášnivý sběratel starých hracích skříní a evropsky uznávaný varhanář opravoval varhany na Českokrumlovsku. „Tam mám kamaráda, který má restauraci, penzion a malou vodní elektrárnu hned u Vltavy. A ten mi řekl, ať se zajedu podívat k jednomu chataři, že má taky orchestrion,“ vypráví Zdeněk Hromádka z Bašky u Frýdku-Místku.

Tak za chatařem jel. A nevěřil vlastním očím. Přestože chatařův orchestrion byl v hrozném stavu, varhanář jej okamžitě poznal.

„Podle dírek od vrutů u motoru, které při laických úpravách jako kluk ve skříni nechal, nebo podle poháněcího ústrojí. Poznal jsem přesně i ty dva samé válce i podle skladeb jako Kmochův pochod Kolíne, Kolíne či Faust a Markétka, které byly na válcích napíchány hřebíčky. Přitom válce, které měly osm skladeb, nebyly nikdy stejné. Hospodští je buď měnili, nebo nechávali „přeprogramovat“ jinými,“ líčí neuvěřitelnou náhodu Zdeněk Hromádka a dodává, že chatař orchestrion jeho pradědečka z Hodslavic koupil poté, co ho majitel po účinkování v seriálu zase prodal dál.

Koupil ho zpátky. Za mnohem více než ho prodal

A tak varhanář z Bašky orchestrion od chataře z Českokrumlovska koupil. Za mnohem větší peníze, než ho jako kluk prodal. Potom hudební skříň velkoryse zrekonstruoval. Při renovaci také zjistil, že skříň orchestrionu byla původně mahagonová, proto odstranil šelak, kterým ji někdo v minulosti přetřel.

Odstranil nepůvodní průhledná skla z orchestrionu, které nechal do orchestrionu instalovat chatař, v seriálu dokonce orchestrion neměl žádná, a osadil skříň replikami původních barevných vitráží, které měl orchestrion v době své slávy na přelomu 19. a 20. století.

Zdeněk Hromádka seriál Chalupáři doslova miluje. Pokládá ho za velmi vyvážený. „Děj se sice točí kolem orchestrionu, ale nejdůležitější je v seriálu život na vesnici a uvěřitelní lidé. Díky těm velkým hereckým osobnostem je to dílo, které lidé chtějí vidět pořád a nevadí jim, že už pokolikáté. Chalupáři navíc patří nějak k létu a prázdninám,“ říká Zdeněk Hromádka.

Říkám si: do toho stroje kopal pan Sloup, pan Kemr, pan Sovák

Sám ho viděl už snad patnáctkrát. „Někdy si však pravdu cíleně pustím televizi a do některé epizody se zadívám. A nebudete věřit, občas mi srdíčko poskočí. Když slyšíte ten svůj klimpr hrát, vidíte ho, že tam mezi těmi televizními hvězdami je. A říkám si: tak do toho stroje kopal pan Sloup, pan Kemr, pan Sovák. Je to takové hezké. A vzpomínka na minulost, prostě se zase na chvilku ocitáte v té době dětství,“ říká s trochou dojetí.

Asi proto už orchestrion z Chalupářů nikomu nemíní prodat. „Ozývá se mi hodně třeba i vysokohorských hoteliérů, že by ho rádi měli ve svém podniku. Já si ale myslím, že to tak asi mělo být, že se mi orchestrion po letech navrátil,“ říká varhanář a upozorňuje, že kdyby ho jako kluk kvůli rogalu neprodal, nebyl by vlastně dědečkův orchestrion z Hodslavic dnes tak slavný, protože by si v chalupářích nezahrál.

Rád by orchestrion viděl v rodném domku Františka Palackého. Vyjde to?

Zrestaurovaný orchestrion z Chalupářů varhanář z Bašky postavil před pěti lety do domu svému otci pro radost, když ještě žil. Po smrti tatínka si však řekl, že by slavnou hudební skříň zrestaurovanou tak, že už do ní nemusí nikdo kopat, aby začala hrát, mělo vidět co nejvíce lidí. Proto ji nabídl hodslavickému památníku v rodném domku Františka Palackého.

„Starostka obce i další jsou pro, jen nápad trošku uváznul na rozporu důstojného památníku na myslitele, kam bychom postavili v podstatě hospodský klimpr. Ale budeme o tom znovu s městem a Muzeem Novojičínska jednat. Byl bych rád, kdyby se to podařilo. A mohlo by to být i turistické lákadlo pro Hodslavice,“ říká varhanář a milovník starých časů Zdeněk Hromádka.

Když to nevyjde, skončí orchestrion v synově muzeu

Má však ještě jedno řešení v záloze. Jeho syn Lukáš sbírá staré motocykly a jezdí na nich, sbírá hudební skříně a gramofonové desky z padesátých a pozdějších let a další svědky starých časů.

„Už mi říkal, že si chce udělat muzeum a že by tam bral i mou sbírku polyfonů. Takže tam může jednou skončit i orchestrion z Chalupářů. Nebude tam jako filmová rekvizita sám. Můj syn už má například ve své sbírce i jeden starý hrací automat na mince, který si zahrál v Jedové chýši v seriálu Hříšní lidé města pražského. A má rekvizitu globu smrti, který má sedm a půl metru v průměru, který hrál ve filmu Já jsem stěna smrti. Prodali mu to kaskadéři, kteří tam na motorkách v globu jezdili. A můj syn v tom pokračuje a jezdí s představením pro cirkusech a různých akcích,“ říká majitel slavné hudební skříně z ještě slavnějšího televizního seriálu.

Orchestriony se začaly objevovat v hostincích, ale i v komnatách bohatých lidí kolem roku 1890 v Německu, první české orchestriony začal v ještě německém Trutnově sestavovat a vyrábět František Jebavý a dodával je i zdatným obchodníkům. Největší rozkvět orchestrionů byl kolem roku 1900, později v době 1. světové války je jako zábavné hrací stroje začala vytlačovat ze společnosti nová „média“ jako rádio a gramofony.

A tak si se Zdeňkem Hromádkou jako na začátku a na konci každého dílu zazpívejme tu nestárnoucí písničku, která při repríze v roce 1989 kvůli emigraci Waldemara Matušky v seriálu chyběla: Štěstí nekoupíš za milion a přece všem na dosah leží, když máš v chalupě orchestrion, přeslechneš rád i hodiny na věži...

Sdílejte článek
zavřít reklamu
Reklama