Překvapení v kulturních kruzích. Ředitelem Pražské konzervatoře je klavírista Ivo Kahánek!

Novým ředitelem Pražské konzervatoře se navzdory očekávání stál rodák z Frýdku-Místku, špičkový český pianista Ivo Kahánek. Konkurz na místo ředitele prestižní hudební instituce sice vyhrála Veronika Höslová, ale radní města Prahy nečekaně rozhodli jinak. Kahánek patří k nejznámějším a nejuznávanějším pianistům a hudebním pedagogům současnosti. Je znám také pro svůj patriotismus a vřelý vztah k rodnému kraji, který v rozhovoru potvrdil výrokem: Vždy to bude můj domov, ať budu působit kdekoli.

Ivo, přijměte prosím naši srdečnou gratulaci. Váš rodný kraj má důvod k velké radosti. Jakými slovy byste nyní vystihl své aktuální pocity?

Děkuji mnohokrát! Řekl bych, že mé aktuální pocity jsou směsicí těšení se na novou výzvu a velkého respektu a zodpovědnosti ke slavné instituci.

Dostal jste největší důvěru ze čtrnácti uchazečů o místo ředitele Pražské konzervatoře. Tušíte, čím jste si jí zasloužil?

To je samozřejmě především otázka na zřizovatele naší školy, ale doufám, že ho zaujala má koncepce řízení školy, s níž jsem do výběrového řízení šel. Snad mohl být určitou výhodou i fakt, že působím v oboru dlouhodobě, v poměrně širokém spektru aktivit a na mezinárodní úrovni – ale to už trochu spekuluji.

Před měsícem se na pozici ředitele Pražské konzervatoře uskutečnil konkurz, ve kterém zvítězila Veronika Höslová. Radní města Prahy ale nakonec rozhodli ve váš prospěch, ačkoli jste z klání nevyšel jako vítěz. Čím si vysvětlujete jejich krok?

Důvody, proč Rada Hlavního města Prahy vybrala mne, mi nepřísluší komentovat, je to spíš otázka na ni. Faktem nicméně je, že zřizovatel pořadí kandidátů u konkurzu nikdy oficiálně nezveřejnil a informace o vítězství Veroniky Höslové se v médiích objevila na základě placené inzerce v ČTK (tzv. Protext), jejímž objednatelem byl člen dosavadního vedení Pražské konzervatoře.

Paní Höslová se mohla stát první ženou v čele této umělecké instituce. Můžeme jen spekulovat o důvodech takto zásadní změny. Pokusíte se přesvědčit ty, kteří jí důvěřovali?

Mým prvořadým úkolem je činit vše pro to, aby Pražská konzervatoř byla ve špičkové formě, produkovala vynikající absolventy, a to vše v co nejlepší a nejsvobodnější atmosféře. Jinými slovy: nebudu se snažit prvoplánově nikoho přesvědčovat, protože nejde v prvé řadě o moje renomé, ale zájem školy, jejích studentů a pedagogů. Pokud bude toto splněno, pak budu usínat v klidu.

Foto: Petra Hajská

V tiskovém vyjádření jste uvedl, že vaším cílem je propojit bohatou tradici konzervatoře s moderními přístupy k hudebnímu vzdělávání? Jaké budou vaše konkrétní kroky vedoucí k této avizované fúzi?

Výuka na konzervatoři se věnuje třem základním oblastem: umělecké, pedagogické a teoretické. V každé z těchto oblastí existuje u nás bohatá tradice, zároveň bych ale rád učinil určité evoluční kroky vedoucí ke zkvalitnění výbavy absolventů školy. Jedním z nich je prohloubení a vyprofilování předmětů vychovávajících mladé pedagogy: někdy u nás přetrvává tendence, že žáci studují hlavní obor se záměrem stát se sólistou, a ti, jimž se to z důvodu obrovské konkurence nezdaří (což je samozřejmě velká většina), jdou učit. Může se stát, že nemusejí být na tuto roli zcela připraveni, protože pedagogika nebyla jejich první volbou. Pokud budou ale už na konzervatoři na roli pedagoga co nejkomplexněji prakticky připravováni – s maximálním množstvím praktického tréninku pedagogických dovedností, s vedením např. deníku pedagoga mapujícího přípravu studenta po celou dobu studia a cílenou profilací pedagogiky jako svébytného, smysluplného a krásného povolání – pak existuje šance, že do praxe půjde větší množství mladých lidí, kteří budou vybaveni komplexně, budou schopni své metody dále kultivovat a výsledkem by měli za čas být také kvalitněji připravení budoucí adepti konzervatoře, čímž se kruh uzavírá. V oblasti teoretické výuky bych rád usiloval o větší propojení teoretických a hudebně teoretických předmětů. Když se student nebude učit odděleně například o revolučních bouřích roku 1848 v dějepisu, vypjaté individuální citovosti v dějinách hudby a nových hudebních formách v hudební teorii, ale tyto poznatky budou ve výuce (samozřejmě dle časových možností) co nejvíce propojeny, pak máme šanci, že z konzervatoře budou vycházet osobnosti vybavené skutečným, nikoli pouze deklarovaným kritickým myšlením v souvislostech. A konečně v hlavním oboru bych rád do budoucna oživil myšlenku Mistrovské školy Pražské konzervatoře (z níž se po 2. světové válce vyvinula HAMU), ale v moderním hávu a jiném věkovém zacílení. Šlo by – v hrubých rysech – o speciální studijní program zaměřený na mimořádně talentované studenty již od 1. ročníku, který by samozřejmě dodržoval studijní plány běžného ročníku, ale navíc by reflektoval specifické potřeby a kýžené dovednosti budoucích výkonných umělců – od častějších mistrovských kurzů uměleckých špiček přijíždějících do Prahy až po výuku zaměřenou například na fyzickou či psychickou kompenzaci přípravy na sólistický výkon.

To zní velmi slibně. Posílit postavení konzervatoře na mezinárodní scéně je určitě také smysluplný záměr, k němuž jsou zapotřebí dobří učitelé a také dobří studenti. Myslíte, že jich je dostatek?

Částečně již naznačuji v minulé odpovědi, že jejich počet je přímo úměrný kvalitě pedagogické práce odvedené předtím na konzervatoři. Pokud jde o talent, jsem přesvědčen – a mé zkušenosti to potvrzují – že žijeme v zemi s konstantně extrémně vysokou mírou uměleckého nadání, a to u studentů i pedagogů. Na nás pak je dát tomuto talentu živnou půdu, strukturu a podpořit ho kvalitní metodikou, aby mohl vyrůst a zformovat se v reálný výsledek.

Ředitelské křeslo je manažerská pozice, k níž jsou zapotřebí i jiné než umělecké a pedagogické dovednosti. Jste na tuto situaci připraven?

Nebudu předstírat, že jsem protřelým manažerem s dlouholetou praxí a je jasné, že se budu muset za pochodu mnohé naučit. Zároveň si dovolím říct, že managementem zcela nepolíben rovněž nejsem, o čemž svědčí například 15 ročníků mezinárodní klavírní soutěže Broumovská klávesa, již jsem založil a vedu, či několik sezon komorního cyklu Klasika o čtvrté, který pořádám v Sukově síni Rudolfina. Jako cenné se ukazují i zkušenosti z vedení Akademického senátu HAMU, kterému již necelý rok předsedám.

Váš koncertní kalendář každoročně čítá desítky vystoupení na prestižních adresách. Hodláte podobně často koncertovat i nadále?

Je samozřejmé, že dosavadní frekvenci koncertování nebudu moci dodržet, protože Pražská konzervatoř bude vyžadovat mou osobní přítomnost a každodenní usilovnou práci, což je velmi časově náročné. Na druhou stranu pochopitelně nechci přestat hrát úplně, protože to jednak dělám rád, a jednak může být výhodou, když ředitel konzervatoře zůstane ve styku s živou hudbou a má v tomto oboru kontakty. Takže si budu pečlivě vybírat projekty, jimž budu schopen dát adekvátní péči.

Co je podle vás největší výzvou pro nového ředitele?

V současnosti je to na Pražské konzervatoři určitě stabilizace vztahů na pracovišti. Byl bych moc rád, kdyby se poněkud vzrušená atmosféra posledního roku a půl spojená právě mj. s výběrem nového vedení uklidnila, a studenti i pedagogové mohli zase chodit do školy s úsměvem a soustředěním na naši krásnou práci.

Hudební vzdělání není v současnosti trendem, který by byl právě v kurzu. Konzervatoře se potýkají s nedostatkem uchazečů, v některých studijních oborech je zázrak sehnat alespoň jednoho studenta. Napadá vás, jak to zvrátit?

Mohu s potěšením konstatovat, že Pražská konzervatoř má spíše problém vměstnat všechny studenty a učitele do svých budov – což je samozřejmě dáno nejen její kvalitou a věhlasem jejích pedagogů, ale také velikou spádovou oblastí, slavnou značkou apod. Celkově nicméně tento trend nepochybně existuje a např. období covidu bohužel až „laboratorně“ odhalilo zranitelnost naší branže. Nemyslím, že by kdokoli z nás ředitelů konzervatoří disponoval receptem či schopností zvrátit tendence dané vnějšími okolnostmi a celospolečenskou poptávkou po umění. Můžeme ale trpělivou a kreativní prací vychovávat skvělé absolventy – umělce i pedagogy – kteří budou šířit slávu umění, a hlavně přitahovat a inspirovat následovníky. V konkrétní rovině bych rád zintenzivnil spolupráci se základními uměleckými školami, podporoval bych účast pedagogů Pražské konzervatoře na různých masterclassech a v porotách soutěží pro děti, což umožní aktivní skauting nadaných žáků i v oborech, kde zatím nával úplně není.

Máte četné kontakty se zahraničními institucemi. Jak si Pražská konzervatoř v tomto srovnání stojí?

S radostí mohu říci, že Pražská konzervatoř má na středoškolském stupni vzdělávání nepochybně velké mezinárodní renomé přesahující hranice střední Evropy, o čemž svědčí nejen soutěžní úspěchy jejích posluchačů, ale i fakt, že její absolventi jsou pravidelně úspěšně přijímáni ke studiu i prestižních zahraničních univerzit.

Jste znám jako ambasador české hudby ve světě. Hodláte hudební patriotismus podporovat i na školní bázi?

Myslím, že my Češi občas sklouzáváme ke dvěma extrémům: buď máme pocit, že jsme „pupkem světa“, nebo nám naopak připadá, že na západ od našich hranic je vše lepší a tráva zelenější. Rád bych razil pokoru a schopnost nebýt uzavřen jen v naší české kotlině, přijímat a reflektovat zahraniční vlivy, ale to vše s vědomím obrovské hudební tradice světového jména českého umění. Takže v tomto smysl budu určitý umělecký patriotismus „s otevřenýma očima, ušima a srdcem“ rozhodně podporovat.

Jako rodák z Moravskoslezského kraje se pravidelně vracíte a často vystupujete na své takříkajíc domácí půdě. Můžeme očekávat vaši stálou přízeň?

S ohledem na časové vytížení, jak jsem naznačil výše, nepochybně ano, protože k severní Moravě mám a budu mít vřelý vztah. Vždy to bude můj domov, ať budu působit kdekoli.