Před 55 lety začaly znovu vycházet Rychlé šípy. A v Ostravě!

​Je to rovných pětapadesát let, co 1. září po prázdninách roku 1966 vyšlo přelomové číslo Ostravského kulturního zpravodaje.

Na jeho fialové obálce byla fotografie davu lidí, kteří hledí vstříc velké ploše, možná transparentu. Ten ohlašuje zprávu, na kterou tehdy nadšeně vytřeštili oči nejen mnozí kluci a holky, ale i jejich tátové.

Oznamovala, že právě v tomto zářijovém čísle zpravodaje vychází zdarma jako čtyřbarevná příloha první díl kresleného seriálu příběhů legendárních Rychlých šípů.

Šípáci, Vontové a Bratrstvo kočičí pracky museli zmizet

Bylo to vůbec poprvé, kdy se kreslená parta Rychlých šípů vracela ve svých původních příbězích. Po komunistickém převratu v roce 1948 totiž Šípáci, Vontové, Bratrstvo kočičí pracky a všichni další hrdinové Foglarových komiksů museli pozvolna zmizet.

A to i přesto, že tvůrci Jaroslav Foglar a kreslíř Jan Fischer se snažili ještě jejich existenci udržet i poté v budovatelsky laděných příbězích bez bublin v časopisu Vpřed. Tyto ideologicky laděné příběhy však čtenáři spíše odmítli.

Až teprve bývalý spolupracovník Jaroslava Foglara Stanislav Sohr se v roce 1966, v době politického tání, rozhodl s požehnáním duchovního otce původních Rychlých šípů je opět vydávat. A to ne v Praze, která byla domovinou Jaroslava Foglara, ale v tehdy vesměs průmyslové Ostravě.

Nejdříve příloha, pak samostatné brožované knihy

A tak tu Rychlé šípy vycházely nejprve jako dvoustránkový list vložený do Ostravského kulturního zpravodaje, jehož redakce sídlila i s redakcí Tramp vedle restaurace Spolek.

Po obrovském úspěchu vkládané přílohy však založil Stanislav Sohr v Ostravě i vydavatelství Puls a kreslené Rychlé šípy vydával v sešitech, později i ve třech kompletních dílech.

Sohrův Puls vydal i některé Foglarovy knihy, třeba Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří či další sešity, v nichž vycházely kromě nových příběhů Rychlých šípů také další komiksy s jinými hrdiny.

To už se však v republice s mánií pro Rychlé šípy doslova „roztrhl“ pytel. Vycházely omalovánky, plastoví ježci v kleci, společenské hry, gramofonové desky, sbírky bobříků.

Badatel má legendární zpravodaje i ježka v kleci

Dnes jsou legendární Ostravské kulturní zpravodaje s prvními listy seriálu s Rychlými šípy nabízeny třeba v internetových aukcích a na burzách. Mnohé má doma jako poklad i třiaosmdesátiletý badatel ze Slezské Ostravy Česlav Piętoň, který tak trochu zůstal malým klukem a doma ochraňuje nejen ročníky svázaných časopisů Vpřed, ale také Mladých hlasatelů a dalších titulů.

Česlav Piętoň. Foto: Petr Broulík

Má třeba i kovového ježka v kleci i s kresleným návodem na jeho vyjmutí. „Sehnal jsem ho někde na burze,“ zahrká s legendárním hlavolamem.

Česlav Piętoň má také exemplář nevelké knížky Zase zní píseň úplňku, kterou napsal Stanislav Sohr v roce 1968 a ta se stala vůbec první a ve své době nejlepší ucelenou knihou o životních osudech Jaroslava Foglara.

„Sběratelé ji dodnes vyhledávají. Já jsem tu brožuru koupil ještě na starém hlavním nádraží v Ostravě. Tehdy děti v Ostravě doslova žily Rychlými šípy,“ říká Česlav Piętoň.

Šířit Foglarovy myšlenky bylo tehdy ještě riskantní

On sám pracoval jako přispěvatel několika ostravských redakcí, kde pracoval také Stanislav Sohr, a sepsal i životopis tohoto muže, který v Ostravě vzkřísil Rychlé šípy pro další generace kluků.

„O znovuzrození Rychlých šípů se sice snažilo a zasloužilo více lidí v Československu, ale velkou zásluhu má právě Stanislav Sohr. Ten už jako mladý student, básník a publicista přispíval do Mladého hlasatele a Jaroslav Foglar ho přetáhl do Prahy,“ líčí Česlav Piętoň.

Dodává, že Stanislav Sohr později začal v redakci Ostravského kulturního zpravodaji „nenápadně“ šířit myšlenky Jaroslava Foglara. „To bylo tehdy ještě dost riskantní a v jiných časopisech se to moc neobjevovalo. A v roce 1966 spustil vydáváním prvních dílů doslova lavinu na území severní Moravy a to na několik dalších let. Ohlas na znovuvydávání Rychlých šípů byl ohromující,“ říká Česlav Piętoň.

V roce 1966 byl Jaroslav Foglar poprvé v Ostravě

Tuto lavinu pomohla spustit i návštěva samotného Jaroslava Foglara, který přijel 11. ledna roku 1966 do Ostravy. „Byl tu vůbec poprvé v životě a to na pozvání ostravského televizního studia. Televize s ním natáčela dva dny, jeden večer strávil s přáteli a další den měl besedu v Porubě,“ uvádí pamětník Česlav Piętoň.

Dodává, že Ostravský kulturní zpravodaj se poté od podzimu 1966 stal „šiřitelem“ Rychlých šípů a Foglarových myšlenek. „A to v nejčistší podobě. Sohrovi ani moc nešlo o to, aby na nich vydělal, chtěl je prostě dostat mezi děti znovu po době, kdy nevycházely,“ míní Česlav Piętoň.

Foglar se setkal jak s dětmi, tak starými členy čtenářských klubů

Redakce Ostravského kulturního zpravodaje pak vždy informovala o dalších plánech vydavatelů z Pulsu, třeba, že Rychlé šípy vyjdou postupně v tlustších sešitech, aby je měli fanoušci o Vánocích roku 1968 kompletní, či že se chystá natáčení seriálu podle knih Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří.

Reprofoto: Petr Broulík

Jaroslav Foglar pak v této době navštívil Ostravu ještě několikrát. Například v řínu roku 1966 absolvoval na výstavišti Černá louka celkem tři besedy s dětmi a večer s dospělými fanoušky.

V Ostravě vznikl před válkou i vůbec první čtenářský klub

Ostrava má také v historii foglarovského hnutí i jeden unikát, o němž moc lidí neví. Česlav Piętoň udivuje tím, že vůbec prvním Foglarovým čtenářským klubem byl klub Pevnost z Hrušova nad Odrou, tedy části Ostravy.

„Vznikl jako klub číslo jedna ještě za Mladého hlasatele, tedy někdy v roce 1937, kdy k jejich zakládání Mladý hlasatel začal čtenáře vést,“ vysvětluje slezskoostravský badatel.

„Byli první, nečekali tehdy, až v časopise vyjdou oficiální směrnice klubů, ale poslali přihlášku okamžitě. Vyšlo o tom pojednání i v současném klubu Jaroslava Foglara, proč byla Pevnost z Hrušova vůbec prvním čtenářským klubem Mladého hlasatele. Měl jsem i to štěstí, že jsem se s jedním z bývalých členů toho klubu setkal, byl to inženýr Bím. Možná to leží někde v ostravském archivu,“ říká badatel ze Slezské Ostravy a fanda myšlenek Jaroslav Foglara Česlav Piętoň.

Klubovnu jsme měli v baráku mezi dvěma bunkry

On sám je ostatně možná jedním z nejstarších skautů v Ostravě. Stal se skautem už v srpnu 1946, bylo mu tehdy osm. „Měli jsme nejprve klubovnu mezi dvěma bunkry v přízemní budově v kopci Mundloch, co zůstala po dělnících, kteří ty bunkry za Německa stavěli. Ty obrovské bunkry jsou tam dodnes, po válce se zdokonalily jako protiatomové,“ říká muž narozený v roce 1938, který o sobě tvrdí, že je starší než mnichovská dohoda.

„Ale měli jsme schůzky do večera a musel jsem chodit kolem hřbitova. Já jsem se tam chodit bál, maminka taky a tak jsem si našel junácký oddíl uprostřed Muglinova, měli jsme klubovnu na Hladnovské,“ líčí Česlav Piętoň.

Reprofoto: Petr Broulík

Stanislav Sohr byl kromě úspěchu s Rychlými šípy i mezi zakladateli legendárního ostravského časopisu Tramp. Po éře vydávání Rychlých šípů v Ostravě, která za normalizace opět musela skončit, působil Stanislav Sohr v novinách Nová svoboda, kde vycházel třeba seriál S městem za zády, do něhož psal Sohr trochu mysticky laděný seriál o tajemstvích Beskyd.

„Vlastně trochu pokračoval dál ve foglarovském stylu,“ říká Česlav Piętoň a vyloví ze svého archivu i smuteční parte Stanislava Sohra, který v roce 2000 náhle zemřel v pětasedmdesáti letech.

Sohr hrál v divadlech, ale hry v padesátých letech ho nebavily

Autor článku navštívil v roce 2005 i manželku Stanislava Sohra Alenu. Ta líčila, že její muž, který se narodil v Hodoníně, už jako mladík externě spolupracoval v třicátých letech s časopisem Mladý hlasatel. Po roce 1948 musel odejít a snažil se uchytit všelijak. Působil jako herec například v divadle v Šumperku a tak se nakonec dostal do Divadla Petra Bezruče v Ostravě.

Ideologicky zaměřené divadelní hry v padesátých letech ho však neuspokojovaly a rozhodl se z divadla odejít. Od roku 1960 začal vést Ostravský kulturní zpravodaj a právě tam začal více a více myslet na „kultovní“ Rychlé šípy.

Asi rok poté, co v roce 1965 vyšla Jaroslavu Foglarovi po téměř dvacetileté pauze vynucené komunistickou cenzurou v nakladatelství BLOK v Brně Tajemná Řásnovka, po které se jen zaprášilo, vydal Stanislav Sohr v Ostravě první díl kreslených Rychlých šípů.

Kreslené Rychlé šípy byly tehdy bomba

Alena Sohrová vyprávěla, že vydávání barevných příloh s příběhy Rychlých šípů v Ostravském kulturním zpravodaji byl tak úspěšný tah, že náklad zpravodaje rostl doslova číslo od čísla.

„Dnes bychom to nazvali boom nebo bomba. Když se o vydávání Rychlých šípů dozvěděli lidé třeba z Českých Budějovic, Trutnova nebo Prahy, okamžitě si prostřednictvím PNS zpravodaj objednávali. Tak se stalo, že časopis s programy ostravských divadel a kin a články o dění v Ostravě pravidelně kupovali lidé v kdejaké tramtárii. Jeho náklad stoupl na třicet tisíc a dál a dál rostl,“ vzpomínala v roce 2005 vdova po Stanislavu Sohrovi.

Pak se Stanislav Sohr rozhodl ve vydavatelství Puls vydat kreslené příběhy Rychlých šípů v samostatných sešitech, později ve třech brožovaných knihách. A to už na území celé republiky. Dnešní šedesátníci jistě vzpomínají na to, jak dostávali knihy kreslených příběhů Rychlých šípů pod stromeček a někteří z nich je o vánočních svátcích prostě nedokázali dát z rukou.

Alena Sohrová vzpomínala, že přestože vydavatelství Puls po nástupu normalizace v roce 1970 doslova rozprášili jako rejdiště a útočiště antisocialistických sil, třetí kniha Rychlých šípů i s novými příběhy ilustrovanými Marko Čermákem už byla schválená ve vydavatelském plánu a vyšla.

I když část nákladu nakonec přesto skončila ve stoupě.