Postavíte domy vybombardovaným Němcům, rozkázali nacisté na konci války Vřesině

​Dnes jsou to rodinné domy jako každý druhý.

Málokdo však tuší, že základy a původní skelety těchto celkem čtyřiadvaceti domů v někdejší osadě Hlubočice, dnes zvané Nová Plzeň ve Vřesině, měly ke konci války posloužit jako nové přístřeší a nouzové bydlení pro obyvatele německých měst.

A to těch, kteří přišli o své domovy při spojeneckých bombardováních německých měst.

Na jejich stavbě v roce 1944 a v prvních měsících roku 1945 musel pracovat mnohý tehdejší obyvatel Vřesiny, děti nevyjímaje. O nedělích i svátcích a většina navíc zdarma.

Deutsche Nothilfe uložila Vřesině vystavět čtyřiadvacet domků pro Němce

Protektorát začal organizovat výstavbu nouzového bydlení pro německé obyvatelstvo, které přišlo v posledních letech války při bombardování Německa spojeneckými vojsky o své domovy. Kronikář Vřesiny, ředitel místní školy Mikuláš Bárta, o tom v roce 1946, kdy začal psát kroniku obce, napsal:

„V roce 1944 dostoupila letecká válka v Německu svého vrcholu. Denním cílem anglo-amerických letců (ve stovkách) byla německá průmyslová střediska. Například leteckými nálety na Drážďany v únoru 1945 bylo zabito 25 000 lidí. Následkem toho byl v Německu nedostatek bytů.

Němci utvořili organizaci „Deutsche Nothilfe“, která i naší obci Vřesině uložila, že v lese Pohoří musí postaviti 24 nouzových domků pro německé vystěhovalce. Do této akce byly zapojeny obce Vřesina, Poruba, Třebovice, Pustkovec, Krásné Pole, Velká Polom, Dolní Lhota, Horní Lhota, Ćavisov, Kyjovice a Zbyslavice,“ zapsal po válce kronikář.

Výstavba domků začala na šmigrust, na stavbu nahnali i školáky

A jak výstavba vypadala? „Každý občan (i děti) z těchto obcí museli zdarma měsíčně odpracovati na stavbě těchto nouzových domků ve Vřesině celkem osm hodin pod pokutou dvaceti říšských marek. Taktéž rolníci ze všech těchto obcí museli veškerý materiál dovážeti zdarma. Kdo měl připravený stavební materiál pro svou soukromou stavbu – i ten propadl ve prospěch nouzových staveb.

Čtěte také: Před 76 lety začala na Ostravsku nejkrutější válečná vřava

Se stavbou těchto nouzových domků se začalo na Velikonoční pondělí 1944, kdy u nás bývá posvícení „šmigrust“. Protože všichni rolníci i dělníci měli v tento den volno, museli všichni na první výkop. Od tohoto dne se pracovalo denně, neděle i svátky. V době nutných polních prací, kdy na staveništi bylo málo pracovních sil, byla i školní mládež nahnána na pomoc. Placeny byly pouze odborné síly,“ líčí ředitel školy Mikuláš Bárta.

Pouze jediný nouzový domek si zachoval původní podobu

Přestože tehdejší německý bürgermeister Vřesiny, tedy starosta Ernest Rusitschka, a úředníci z nadřízených protektorátních úřadů na stavbu velmi spěchali, nouzové domky nakonec dokončeny nebyly.

A žádný říšský Němec v nich nakonec nebydlel. Kronikář v roce 1946 navíc upozornil, že tato doba výstavby domků pro Němce se datuje jako největší zadlužení obce.

V jednom z těchto domků žije dnes také devětašedesátiletý Ladislav Hubička, jeho dědeček se výstavby nouzových domků za války dokonce účastnil.

Jeho vnuk nás však nejdříve vede k domku, který zůstal dodnes jako jediný v prakticky původní „válečné“ podobě. Dnes má opadanou omítku až na cihlovou zeď a je v něm malé stolařství. „Žádný z Němců sem nakonec nepřišel,“ říká Ladislav Hubička.

Ladislav Hubička u jediného nouzového domku pro Němce, který se dochoval v takřka původní podobě. Foto: Petr Broulík

Nouzové domky pro Němce po válce získali obyvatelé Vřesiny, kteří o své bydlení většinou přišli při lítých osvobozovacích bojích, kdy přes Vřesinu směrem od Hrabyně táhli na Ostravu rudoarmějci.

Lidé si domky v šedesátých letech většinou přestavěli

Ladislav Hubička upozorňuje, že ač domek noví majitelé z obce získali zdarma, pozemky pod nimi si museli koupit. Ty totiž patřily místním sedlákům a vlastníkům lesa.

„Zájemci však museli sepsat seznam věcí, které vlastní a co mají za majetek. „Potom si dlouho domky většinou jen opravovali, radikálně si je začali přestavovat až někdy v šedesátých letech. No nadřeli se tehdy na tom asi hodně,“ vzpomíná Ladislav Hubička.

A vede nás k domkům, které byly v této dříve neobydlené lokalitě, zvané tehdy Hlubočice, na takzvaném Hadím kopci, postaveny prakticky mezi stromy v lese.

Ostatně jedna z ulic se německy jmenovala v plánech Lesní cesta. Ladislav Hubička si jako kluk z padesátých let pamatuje, že všude na zahradách těchto domků byly pařezy po vykácených stromech. Starší než tyto nouzové domy je tu pouze místní hřiště, které má možná sto let a slavnou historii.

Na místě dnešních zahrad počítala osada také s appellplatzem

Toto letité hřiště u lesa mělo sloužit budoucím německým obyvatelům nouzových domků, měly u něho stát podle plánů i dětská školka či prádelna.

„Ty plány s německým značením se dochovaly,“ říká vřesinský rodák Ladislav Hubička.

Foto: se souhlasem Archivu obce Vřesina

Domky byly podle něho spíše skromné, byla v nich kuchyň, chodba, záchod, obývací pokoj a ložnice. Byl v nich i sklep, ale domek nebyl celý podsklepený. Patřila k němu i nevelká zahrada.

A jako zajímavost dodává, že jeho zahrada a další tři zahrady jeho sousedů byly v těchto původních plánech dohromady označeny jako appellplatz. „Tedy nástupiště. Jestli v té osadě pro vystěhovalce Němci počítali s nějakým vojenským drilem nebo s nějakými nástupy, to nevím,“ usměje se.

Nedostavěný domek zasáhla bomba, zůstal po něm „nezničitelný“ beton

A Ladislav Hubička jde k místu, kde se jediný z čtyřiadvaceti domků nedochoval, protože ho už nestihli dostavět. Navíc přesně na něj spadla při osvobozování v dubnu 1945 bomba.

Pozdější majitelé toho domu ho nakonec rozbořený objekt prodali v padesátých letech sousedovi a ten ho zboural. Až na velmi kvalitní betonové základy, které demolici odolávaly.

„Nový majitel je proto jen zavezl hlínou a má na těch základech zahrádku. Dodnes říká, že když více do hlíny zaryje, narazí na ty původní bytelné betonové základy. Ten beton prostě nešel rozbít,“ popisuje Ladislav Hubička a dodává, že další bomba na konci války spadla ještě na jednu zahradu dalšího z nouzových domů.

„Vedle nás. Tam byla díra po ní dlouho, ještě já si ji jako kluk pamatuju,“ dodává Ladislav Hubička.