Poslední horníci: Zažívají poslední záchvěvy černouhelného hornictví v Česku

Poslední šachta ČSM v bývalém Ostravsko-karvinském revíru se zavře začátkem příštího roku a tím skončí těžba uhlí, která trvala dvě století a způsobila obrovský rozmach Ostravy, ostravska a okolních regionů.

Poslední horníci, kteří odcházejí nebo v dalších týdnech a měsících opustí brány poslední šachty, se podělili o své životní příběhy autorům knihy S hlavou vztyčenou, která vyšla letos v červnu. Magazín PATRIOT s některými z nich seznamuje své čtenáře.

Poté, co však v červnu na tomto posledním dole skončily přípravy, tedy ražby, a v srpnu vybavování, někteří z hrdinů knihy už z OKD odešli. „V současnosti už probíhá pouze těžba v posledních porubech, kterou ukončíme na přelomu roku. Poté odejdou také horníci z rubání a další související profese,“ dodává Barbora Černá Dvořáková, vedoucí odboru komunikace a vnějších vztahů.

Blíží se den, kdy vyfedrujeme poslední stěny a fertig

Střelmistr Dušan Hollý pracuje v Ostravsko-karvinském revíru od února 1989, vzali ho tehdy do rubání na Důl 9. květen. Přitom se vyučil jako mechanik strojů pro Československou plavbu dunajskou. „Pocházím z Topolčan a od roku 1989 bydlím v Havířově. K tomu, abych šel na šachtu, mě přiměli kamarádi. Šel jsem to na tři roky zkusit, a už jsem tu zůstal. Od roku 2014 pracuje jako střelmistr, kam byl „draftován“, protože hodně lidí z dolů odešlo a střelmistrů bylo málo.

„Nabíjí“ trhavinou díry, které vyvrtají lidi z čelby. Pak to odpálí. „Není to nic nebezpečného, jen je třeba dodržovat pravidla. Vzpomínám na jeden odpal v pilíři, kdy byla exploze tak silná, že ho to odhodilo. Spadl jsem, počva se zvedla asi o metr a půl. Ale je to naše práce,“ mávne rukou. „Hlavně když se to jako tehdy obejde bez ohrožení lidí, co v místě pracují.“

Příští rok odchází do důchodu a už teď ví, že mu budou chybět kamarádi. „Je mi smutno z toho, že po mně už nebude žádná generace horníků. Že jsem poslední. Je to takový divný pocit, když prožívám poslední záchvěvy černouhelného hornictví v Česku a blíží se den, kdy vyfedrujeme poslední otevřené stěny a fertig. Bohužel kdyby v budoucnu vznikla potřeba opět uhlí těžit, tak kvůli zaniklému hornickému řemeslu už nebude nikdo, kdo by byl schopen založit a otevřít nový černouhelný důl,“ povzdechne si Střelmistr Dušan Hollý.

Nejhorší výbušné rozmezí metanu je mezi 5 až 15 procenty

Tomáš Tyrlík pracuje jako plynoměřič a důlní zámečník. Vyučil se sice pro Důl Doubrava, ale tehdy pro něj nezbylo v tomto dole místo. Nějakou dobu byl na pracáku, pak ho v září 1992 vzali na ČSM, pak musel rukovat na vojnu. Po vojně nastoupil opět na ČSM jako údržbář koupelí, pak jako řidič náklaďáku v podnikové dopravě, a ještě ke všemu byl hasič. To vše na povrchu.

Už šestnáct let ale pracuje v podzemí na pozici plynoměřiče. „Staráme se, aby důlní plyny byly pod kontrolou, ale hlavně aby se metan dostal z dolu pryč. Pamatuju, jak jsme jednou na ČSM-Jih odsávali metan ze takzvané kapsy, kde vypadl strop v kapli, to je spoj chodby a porubu. Byl tam stoprocentní metan, tedy v koncentraci, která vás udusí, protože vytlačí kyslík. No a samozřejmě hoří,“ vzpomíná a upozorňuje, že vůbec nejhorší výbušné rozmezí metanu je mezi 5 až 15 procenty. „To je nejvíce reaktívní procento. K explozi takové směsi nepotřebujete v podstatě ani jiskru, stačí jen uhelný prach,“ poznamenává.

Za směnu Tomáš Tyrlík a jeho kolegové plynoměřiči nachodí asi šest kilometrů. „Je třeba mít přehled o celém potrubí, vlastně o celém podzemí. Než celý ten složitý systém regulace v potrubí dostanete do krve, chce to roky zkušeností. Změřit procenta na cloně zvládne i cvičená opice, ale vědět, kam zajít a co hledat, když máte v dole přibližně 40 kilometrů potrubí a vznikne problém, to už je o něčem úplně jiném,“ říká zkušený plynoměřič.

I když skončí těžba, na šachtě jako plynoměřič určitě zůstane až do poslední chvíle. „Budeme instalovat potrubí s vývodem na povrch tak, aby vydrželo co nejdéle, protože dolů se po zasypání už nikdo nedostane. Měli bychom tak být na šachtě až do dubna 2028, což je ještě relativně daleko. Pak se nový zdroj obživy určitě najde,“ říká Tomáš Tyrlík.

Musí mít přehled, jinak by si ho namazali na chleba

Důlního elektromechanika Lumíra Rusnáka zlákali na šachtu náboráři už na základní škole. Nastoupil na hornické učiliště Dolu 1. Máj v Karviné, později si při zaměstnání dodělal maturitu. Dnes má v oblasti elektro na starosti celý důl. Pozici důlního elektromechanika zastává asi deset let.

Za každé situace si musí umět poradit. Kombajny jsou elektrohydraulické, mechanická zařízení pracují s elektrickými částmi. „Když se něco stane, rozbalím schéma a jdu to řešit. Důležité je co nejrychleji najít příčinu. Každý den fárám a musím mít přehled, jinak by si mě namazali na chleba,“ říká a dodává, že někdy se oprava elektrozařízení protáhne i přes dvě směny.

„Na šachtě za ty roky zažijete skoro všechno. Někdy závažné otřesy s fatálními následky, jindy se vám podaří instalovat třeba novou technologii a pak máte radost, když funguje. Na smutné události raději zapomínám. Řadu let jsem působil jako dobrovolný báňský záchranář, takže smutných okamžiků jsem zažil dost. Nejlepší věc je, když se vyfárá a může se jít domů k rodině. Mám rodinu, vnuka, dům, takže šachtu asi moc postrádat nebudu, zůstanou jen vzpomínky. Už se docela těším na důchod, trocha nostalgie se asi dostaví, ale je třeba se posunout dál,“ říká bohorovně.

Knihu S hlavou vztyčenou je možno pořídit v určitých dnech přímo v OKD na Dole ČSM, o víkendech u proslulého šikmého kostela v Karviné nebo na e-shopu.