Poslední horníci: V kleci jsou horníci jako stádo divoké zvěře

Poslední šachta ČSM v bývalém Ostravsko-karvinském revíru se zavře začátkem příštího roku a tím skončí těžba uhlí, která trvala dvě století a způsobila obrovský rozmach Ostravy, ostravska a okolních regionů.

Poslední horníci, kteří odcházejí nebo v dalších týdnech a měsících opustí brány poslední šachty, se podělili o své životní příběhy autorům knihy S hlavou vztyčenou, která vyšla letos v červnu. Patriot magazín s některými z nich seznamuje své čtenáře.

Poté, co však v červnu na tomto posledním dole skončily přípravy, tedy ražby, někteří z hrdinů knihy už z OKD odešli. „Nyní končí vybavování, a odejdou další,“ dodává Barbora Černá Dvořáková, vedoucí odboru komunikace a vnějších vztahů.

Když jdou horníci do klece, měl by raději na starosti stádo divoké zvěře

Narážeč Zdeněk Holuša začal pracovat v OKD v roce 2010 na úpravně Dolu ČSA, po ukončení těžby na ČSA ho přemístili na Důl Darkov, kde se dostal k narážečům. Pak přišla nabídka z Dolu ČCSM-Sever.

Jako narážeč musí umět bezpečně svézt i vyvézt dolů a nahoru lidi i materiál. „My narážeči jsme každý den už po čtvrté hodině ranní na šachtě, abychom v pět byli dole a mohli obsluhovat stroje,“ popisuje svou práci. „Nesmíte myslet na nic jiného, protože když dáte nesprávný signál nebo signál v nesprávnou dobu a klec se pohne, může dojít k úrazu. Což se občas stane.“

U téhle práce je podle něho důležitá psychická odolnost. „Co si budeme povídat. Když jdou horníci do klece nebo z klece, to byste raději měli na starosti stádo divoké zvěře než horníky před šichtou nebo po ní. Někdy si na svůj účet vyslechneme své, ale nic z toho si nesmíme brát osobně. Prostě každý je nějaký a ti nervózní občas vypustí silná slova. Pro nás je bezpečnost mužstva na prvním místě,“ říká.

Když je pod nulou, pracujete ve fičícím ledovém větru

Nejhorší na práci v takzvaném náraží je podle něho průvan v zimě. „Když panují na povrchu teploty pod nulou, tak dole v náraží pracujete celou dobu ve fičícím ledovém větru. To je docela náročné, člověk si na to musí zvyknout. Někdy ale máme zimu i v létě, to když máme na hlavních chodbách „nasněženo“ protivýbušným vápencem,“ usmívá se.

Přiznává, že až šachta zavře, bude asi nejvíce postrádat slušný výdělek. „Tady mám za víkendy příplatky a jiné benefity. Nevím, jestli si někde v „civilu“ vydělám srovnatelně. Do důchodu je ještě daleko, takže uvidím, jak se to vyvine,“ pokrčí rameny.

Nejvíce má v paměti výbuch na Barboře

Vrtmistr Miroslav Bednář je horníkem prakticky celý život. Do učení na hornické učiliště Dolu 1. máj nastoupil v roce 1984, po vyučení šel hned na šachtu. Na Dole 1. máj byl do roku 1993, od roku 1993 působí na Dole ČSM. Do roku 1997 pracoval jako pomocník vrtmistra, od té doby až doteď je vrtmistr, takže už téměř třicet let. Dělat vrtmistra znamená podle něho znát o dole všechno.

„Musíte znát horniny, protože vrty do různých hornin vyžadují různou techniku. Musíte vědět, čím se to vrtá, jakými průměry a jakým směrem,“ popisuje.

Nejvíce mu v paměti utkvěl výbuch na Dole Barbora 18. října 1990 v 16.30 hodin odpoledne. „Na to se nedá zapomenout. Výbuch metanu, devět lidi zemřelo výbuchem, 21 se jich otrávilo výpary v rubání. Já jsem byl shodou okolností na ranní, takže štěstí v neštěstí, jak se říká,“ svěřuje se.

Až se šachta zavře, bude mu chybět zvyk chodit do práce. „Ten pravidelný denní rituál. Stane se ze mě důchodce. Plánuju se přestěhovat na chalupu v Pardubickém kraji. Mám silikózu druhého stupně, tak už si chci užívat důchodu,“ říká a dodává, že je smutné, že šachty končí. „Dávaly lidem práci. Mnohým z nás chybí pár měsíců do předčasného důchodu. Na předčasný důchod musíte mít odfáráno 3 300 směn, některým kolegům bude chybět opravdu jen pár směn. To je škoda,“ povzdechne si.

Vas enem zajima, kaj co vypiť, kaj co zežrať, kaj co vydupať

Stanislav Guhl pracuje jako pracovník úseku větrání a na Důl ČSM přišel z Vítkovických staveb Ostrava v roce 1992. Z původní party už zůstal sám, spousta jeho kamarádů už nežije. Pracoval na báňské záchranné službě, pak přešel do větrání. „Býval jsem docela silný kuřák, ale típnul jsem to před pětadvaceti lety, právě když mě přeřadili k větrání. Když se na to dívám zpětně, bylo to asi moje nejlepší rozhodnutí,“ pochvaluje si.

Řízené větrání je podle něho vlastně fyzika v praxi. „Bez nadsázky můžu říct, že jsme pro šachtu důležití lidé, možná ti nejdůležitější. Horníci v podzemí musejí dýchat, mít k dispozici čerstvý vzduch. Kdo nevěří, může se přesvědčit, jaký je rozdíl mezi vzduchem čerstvým a použitým, třeba na výduchu,“ vysvětluje Stanislav Guhl.

Na šachtě už zažil snad všechno. A má spoustu vzpomínek na různé události a na proslulé postavičky. „Třeba na štajgra Vladislava Wlocha, to byl nesmírně čestný a poctivý člověk. Často nám říkal: „Vas enem zajima, kaj co vypiť, kaj co zežrať, kaj co vydupať, a robota vas nezajima.“ Nebo třeba: „Když přidu na pracoviště, vy tam ešť nejstě. Když přidu podruhe, robota zrobena a vy už tam nejstě! Rád vzpomínám na Romy, pracovala jich se mnou spousta, nesmírně pracovití lidé to byli, nemám na ně jediného špatného slova,“ říká Stanislav Guhl.

Na vlastní kůži zažil, jakou má příroda strašnou sílu

Vzpomíná rád i na báňskou záchrannou službu. „Když byla nějaká mimořádná událost, měli jsme tam oficiální protišokovou soupravu s alkoholem. Po akci jsme to vždy vypili, dokonce i ta sklenička občas zmizela,“ popisuje se smíchem.

A pokračuje: „Cestou vláčkem na pracoviště jsme hrávali karty. Jednou jsem si o svačině zhasl lampu, odešel potmě bokem a pak napodobil hlas ředitele. Všichni utíkali. Zažil jsem i důlní otřes, naštěstí to bylo na kříži, blízko šachty, počva se houpala. Úplně jsem ztuhnul a nebyl schopen udělat krok. Na vlastní kůži jsem tehdy zažil, jakou má příroda strašnou sílu. Někdo pak v panice utíká a křičí, chování za takových okolností se nedá moc nacvičit. Ale intuici člověk poslouchat musí. Mívám tušení, zkrátka divný pocit, a na ten dám. Pokaždé se to vyplatilo,“ popisuje.

Až zavřou šachtu, trochu si odpočine. „Ale musím něco dělat. Šachta v člověku zanechá stopu, po všech těch letech z toho nejde jen tak vystoupit. Horníci jsou jiní, mají odlišný vztah k životu,“ říká.

Mrzí ho ale, že něco z toho pověstného hornického kamarádství v poslední době zmizelo. „Jsem srdcař, tak je mi líto, když každý po práci valí domů a, udělá se pro sebe. Ta soudržnost, kterou jsem zažíval kdysi, je trochu pryč,“ říká muž, který je také členem krojovaných horníků, takže se bude snažit udržovat hornické tradice, „co to půjde“.

Knihu S hlavou vztyčenou je možno pořídit v určitých dnech přímo v OKD na Dole ČSM, o víkendech u proslulého šikmého kostela v Karviné nebo na e-shopu Dobredarky.cz.