Poslední horníci: Tati, pojď mi umýt záda jako u tebe v práci

Přestože hornictví dnes v Ostravě připomínají jen památkově chráněné těžní věže a dvě hornická muzea, v bývalém ostravsko-karvinském revíru se stále ještě uhlí těží. A to v posledním, ještě nezavřeném dole ČSM na Karvinsku. A v něm také stále ještě pracují horníci, přestože i tento důl ukončí těžbu na začátku příštího roku, někdy v lednu či únoru.

Poté, co však v červnu na tomto posledním dole skončily přípravy, tedy ražby, někteří z hrdinů knihy už z OKD odešli. „Nyní končí vybavování, a odejdou další,“ dodává Barbora Černá Dvořáková, vedoucí odboru komunikace a vnějších vztahů.

Potkat dnes na Ostravsku a Karvinsku horníka se rovná zázraku

Zatímco dříve bylo možno potkat v Ostravě, v Karviné a jiných městech a obcích spoustu lidí s typicky černými linkami kolem očí, někdy i horníky ve fáračkách v tramvajích, dnes se potkat správného „pravého“ horníka, který v kleci denně sjíždí stovky metrů pod zem, rovná skoro zázraku. Přesto horníci stále existují, což nám dokazuje nedávno vydaná kniha, nazvaná S hlavou vztyčenou.

Roku 1763 v tehdy Polské Ostravě, v údolí zvaném Burňa, objevili uhlí. Ač tento objev zpočátku tehdejší podnikatelé spíše ignorovali, v 18. století znamenal nebývalý rozmachu průmyslu v celém ostravsko-karvinském regionu. „Černé uhlí je stále společným jmenovatelem slávy i bohatství celého regionu a s jeho dobýváním se nese dlouhodobá hrdá tradice,“ říká v předmluvě knihy Roman Sikora, generální ředitel dnešních Ostravsko karvinských dolů (OKD).

Co by řekli Wilczek, Rothschild nebo Larisch, kdyby dnes sfárali pod zem?

„Někdy si představuji, co by asi na dnešní moderní postupy a technologie těžby uhlí řekli zakladatelé z rodu Wilczků, Rothschildů nebo Larischů, kdyby s námi mohli sfárat do podzemí,“ pokračuje. „Dnes už sice známe datum, kdy k těžbě černého uhlí v celém Česku napíšeme poslední kapitolu. Stane se tak bez oslavných salv, ale odcházíme s hlavou vztyčenou. Máme na co být hrdi. Pevné doufám, že spíše, než černý den to bude pro celý region začátek něčeho nového, co si dnes ještě pořádně neumíme představit, podobně jako tenkrát nálezci uhlí v roce 1763.“

Autoři knihy příběhů dnešních horníků dodávají: „Na Ostravsku a Karvinsku měla těžba černého uhlí dvousetletou tradici. Uhlí k našemu regionu přirozeně patřilo, zvykli jsme si na něj. Brali jsme za samozřejmost potkávat v ulicích a restauracích po fajrontu unavené muže s mokrými vlasy a černými linkami kolem očí. Dnes se uhlí vytrácí z našich myslí a mizí i specifické profese, spojené s těžbou.“

Havíři si umějí poradit za každé situace

Na hornické profese dnes řada lidí nahlíží mnohdy i s despektem. Přitom mnozí havíři, byť dosáhli pouze základního vzdělání, byli pro svůj přirozený intelekt, vrozenou i naučenou zručnost, předvídavost a schopnost poradit si za každé situace, ve svých zaměstnáních nepostradatelní.

Proto autoři oslovili dnešní horníky všech možných profesí a vyzpovídali je. A předkládají dílo, které popisuje, že práce v podzemí je a byla pestrá, náročná, a přesto všechno přitažlivá, stejně jako samotní havíři se svým cynicky svérázným humorem, který dokáže pochopit snad jen ten, kdo k hornictví alespoň trochu přičichl. Pojďme se tedy také s webem patriotmagazin.cz s některými lidmi, kteří stále pracují ve stometrových hloubkách i na povrchu dolu, seznámit.

Tati, pojď mi umýt záda jako u tebe v práci

Horník – rubač Vladimír Matuszek nastoupil na Důl ČSM v červenci 2019, když mu bylo 25 let. „Nejdříve jsem pucoval pásy na odtěžení. Teď už mě posílají do stěny, ve které vrtám, nebo lepím pilíře pomocí speciálního lepidla. Často pracuji s hydraulikou na mechanizované výztuži,“ říká.

Velkým zážitkem pro něj byl tradiční skok přes kůži neboli „šachťák“. „V rubání mne naštěstí nic špatného nepotkalo, zřejmě nade mnou někdo drží ochrannou ruku,“ říká otec dvou dětí, z nichž pětiletý syn na něho občas z koupelny zavolá: „Tati, pojď mi umýt záda jako u tebe v práci!“

Na konec těžby raději nemyslí, jen doufá, že i při útlumu si ho na šachtě ještě chvíli nechají. „Snad se naše parta bude scházet i potom, ač už budeme každý někde jinde,“ přeje si Vladimír Matuszek.

Tři vteřiny šílený rachot, deset minut tma, pokroucené hajcmany

Kombajnér a směnový předák Radomír Vidlička přišel do dolů jako vyučený truhlář. „Plat v tomto oboru nebyl tenkrát nic moc. Proto nastoupil na Důl Staříč a po ukončení těžby přešel na Důl ČSM. Jako směnový předák a strojník obsluhuje razicí stroje jako je bagr či vrtačka a je 7. tarifním stupni. „To je nejvíc, čeho jako horník můžete dosáhnout,“ říká.

Na pozici směnového předáka musí mít hlavně pevné nervy, protože vede lidi. „Když se daří, jsou všichni spokojeni, ale běda, když se neplní plán! Nejsou prémie a je po srandě,“ směje se a dodává, že musí být ve své funkci vůdce a s ostatními kamarád, ale „ocaď pocaď“

Asi dva roky zpátky po střelbě v čelbě zažil otřes. „To byla najednou nečekaná rána, tři vteřiny šílený rachot, tlaková vlna a pak ticho. Deset minut absolutní tma kvůli prachu, hajcmany pokroucené. Začali jsme na sebe volat, zjistili, že se hlásí všichni, a co nejrychleji jsme se snažili dostat pryč. Jako zázrakem to odnesla jen jedna rozbitá hlava s otřesem mozku. Neuvěřitelně obrovské štěstí, že jsme přežili, a prakticky bez úhony,“ líčí otřes kombajnér Radomír Vidlička.

Knihu S hlavou vztyčenou je možno pořídit v určitých dnech přímo v OKD na Dole ČSM, o víkendech u proslulého šikmého kostela v Karviné nebo na e-shopu Dobredarky.cz.