Polemika: Jestli vláda nepomůže živnostníkům, padne ekonomický pilíř země

Magazín PATRIOT oslovil osobnosti z veřejného, kulturního, politického i byznys prostředí, aby se vyjádřily k palčivým tématům, které nastoluje pandemie koronaviru. ​Svůj komentář poskytl také Petr Pánek, šéf a zakladatel ostravského centra PANT.

Solidaritu můžeme definovat jako vzájemnou zodpovědnost mezi dvěma a více osobami. Ve společnosti v krizových situacích jde tedy o solidaritu většiny s postiženou menšinou.

V jakém stavu se nyní nacházíme. Z důvodu snížení rychlosti šíření nákazy virem COVID- 19, tedy rozložení nemocnosti v čase, abychom předešli riziku zahlcení našeho zdravotnického systému, byla přijata mnohá opatření, mezi která patřilo také zavření drtivé většiny obchodů a provozoven služeb (autor není kompetentní se vyjadřovat k jejich nutnosti, podobě a adekvátnosti, respektuje je).

To se stalo ze dne na den, tedy majitelé neměli sebemenší možnost reagovat tak, aby minimalizovali škody na svém majetku a své další ztráty, ke kterým tímto opatřením nutně došlo a dojít muselo. Ke škodám na majetku došlo zejména u provozoven, kde bylo zboží s omezenou dobou trvanlivosti, tedy zejména u stravovacích služeb.

Dále se jednalo o škody vzniklé například kulturním institucím, které musely zrušit celý svůj program (škody na již vynaložených nákladech) a tak dále a tak dále. Zatímco zaměstnanci dostávají 100% mezd (vynechejme případ nedodržování zákoníku práce či tzv. ošetřovné), ztrátou veškerých příjmů trpí mnozí živnostníci, umělci, ale také majitelé drobných firem, kteří v ní nejsou zaměstnáni.

Vláda se zcela správně zaměřila na pomoc těm nejslabším a nejzranitelnějším, a přistoupila k řešení situace u živnostníků (nechci nyní polemizovat o nastavené míře). Zapomněla však na majitele firem, kteří nejsou ani živnostníci ani zaměstnanci, ale veškeré příjmy ztratili také.

Jaký je rozdíl mezi živnostníkem a majitelem malé firmy? Řešením je tzv. minimální příjem pro všechny nebo příspěvek státu pro každou nuceně zavřenou provozovnu, náklady státu se již o tolik nezvýší a přitom je takováto pomoc zcela zásadní.

Vraťme se ale ke škodám, které vznikly v přímé souvislosti s nuceným uzavřením provozoven. Jedná se jednak o jednorázové škody, které jsem již výše zmínil. Dále se jedná o škody, které vznikají po dobu trvání stávajícího opatření, a které majitel provozovny musí hradit – mzdy zaměstnanců (tzv. kurzarbeit jim 80% vrátí, snad), odvody zaměstnavatele na sociální a zdravotní pojištění (34% z hrubých mezd), nájmy a související služby, leasing, atd.

Tyto náklady / škody musí podnikatel hradit ze svých osobních úspor. Zejména u malých firem a živností, kde došlo ke ztrátě jediného zdroje příjmů, je tato situace zcela likvidační nejen pro firmu samotnou, ale pro celou rodinu podnikatele.

Slyšíme z úst vlády, že těmto lidem jde o náhradu zisků, že by se jednalo o bilióny korun atd. Troufám si tvrdit, že je toto tvrzení jednak lživé a ničím nepodložené, jednak se jedná o zastrašování většinové společnosti a dehonestaci postižených podnikatelů.

Opět je zde účelově stavěna jedna skupina občanů proti skupině druhé. Škoda ovšem není synonymem zisku, jak se nám snaží namluvit vláda ústy ministryně financí či ministra průmyslu. Výši náhrady za vzniklou škodu je pochopitelně možno stanovit tak, aby podnikatelům pomohla a nebyla zneužita. Jedná se o nastavení příslušné metodiky.

Třeba pojišťovny mají s takovou metodikou bohaté zkušenosti. Navíc, ušlý zisk může být z metodiky vyškrtnut úplně, když už bychom se měli bát, že na tom někdo vydělá (troufám si tvrdit, že drtivé většině podnikatelů v této souvislosti o zisk vůbec nejde!). Pokud chceme pomoct těm nejzranitelnějším, můžeme náhradu omezit na malé firmy, tedy stanovením výše ročního obratu (20, 30 nebo 50 mil. korun).

Abychom měli jistotu, že nebudeme platit firmám, které si „nahrabaly“ v minulých tučných létech, lze stanovit, že součástí žádosti budou také přiznání za poslední tři roky a může být stanoven poměr mezi v minulosti nahospodařeným ziskem a výší požadované náhrady (i když i toto je zavádějící, protože zisk mohl být investován a nemusel být „projeden“).

Možností je tedy více a tým šikovných odborníků takovouto metodiku zvládne zpracovat za pár hodin. Zkušenosti máme také z doby povodní, kdy byly postiženým škody nahrazovány.

Podnikatelé jsou napadáni, že se svými nároky vystupují v době, kdy ostatní bojují s nákazou a chovají se tedy sobecky. To je opravdu podlá rána pod pás z několika důvodů.

Předně, mnozí takto postižení podnikatelé bojují s nákazou stejně, ne-li více než většina společnosti, poskytují své provozovny pro šití roušek, podporují finančně i materiálně zdravotnické i sociální zařízení atd.

Nad toto vše má ovšem zaměstnavatel také zodpovědnost za své zaměstnance, musí jim vyplatit mzdu a zajistit potřebné finanční zdroje již nyní, má odpovědnost za firmu jako takovou, tedy se musí nad rámec boje s nemocí starat i o existenci a budoucí fungování firmy. A to již nyní!

V neposlední řadě se o toto musí zajímat nyní prostě proto, protože právě nyní vláda a parlament o náhradách jedná a rozhoduje. Odpovědný podnikatel již nyní musí přemýšlet ve třech rovinách – lidské, právní a ekonomické. Dostává tedy své odpovědnosti zaměstnavatele, ale také odpovědnosti celospolečenské, jelikož existence drobného podnikání je v zájmu celé společnosti.

Nutno zdůraznit, že pokud necháme padnout drobné podnikatele (živnostníky a majitele malých firem), necháme padnout základní pilíř ekonomiky této země, který jsme třicet let stavěli.

Pošleme na pracovní úřad statisíce lidí (nejen živnostníky a majitele, ale také zaměstnance padlých firem) a tato země v důsledku zaplatí mnohonásobně více než škody, o kterých hovořím. Ne náhodou jsou v této věci na straně podnikatelů také odbory (viz prohlášení předsedy Středuly).

Přežití firem je totiž jednoznačný zájem také zaměstnanců. Je smutné, že si toto mnozí politici neuvědomují a naopak vyvolávají strach a z podnikatelů vytváří bezcitné a ziskuchtivé zrůdy. Jejich počínání je slepé a hloupé.

Jsou si opravdu vědomi, že svou neochotou být solidární s podnikateli, kteří z důvodu ochrany zdraví nás všech přišli o svůj majetek a přicházejí o nemalou část svých úspor, tyto zlikvidují a pošlou do konkurzů a na pracáky?

Že zaniknou stovky restaurací, holičství, prodejen a drobných provozoven služeb, do kterých jsme byli zvyklí chodit? Co je špatně na tom, že poškození od nás očekávají solidaritu, že očekávají, že je nenecháme padnout?