Pamatuju, když nebyla Poruba, ale jen polnosti, říká potomek statkářů Tichých

​Je velkým patriotem, narodil se v roce 1947 do starého rodu Tichých, kteří patřili v Porubě, dávno předtím, než se stala největším socrealistickým sídlištěm v zemi, k největším sedlákům.

Jako syn kulaka vyrůstal Jan Tichý v padesátých letech opodál této monstrózní stavby, ale brzy si první čtvrti Poruby vystavěné ve stylu sorely oblíbil. Dnes se snaží uchovávat vzpomínky na své předky.

O jeho životě, jeho předcích a hlavně Porubě jsme hovořili v bývalém chlévě, ve kterém měl jeho dědeček ustájeno kolem desíti dojnic a dalších deset kusů hovězího, zůstalo tu i koryto, do kterého proudila voda z vlastní studny. „Máme vlastní studnu v polích, ve své době to byl unikát. Naše voda je velmi dobrá a stále dobře vychlazená. Ten pramen dává deset litrů za minutu, patnáct kubíků za den. Nic jiného nepijeme,“ říká s úsměvem Jan Tichý.

Dnes je Poruba moderní sídliště se vší vybaveností, a vlastně rostla s vámi. Jak si na to pamatujete?
Porubské sídliště začalo růst, když jsem se narodil. Pamatuji si, že věž Oblouku s bání ležela na zemi a my jsme si jako kluci v ní hráli. Když jsem byl mladý hasič, tak jsme nacvičovali na rozestavěné Hlavní třídě skoky z třetího patra. Na polích, kde pak vyrostl sedmý porubský obvod, jsem jezdil s traktorem a na místě, kde dnes stojí fakultní nemocnice, jsem sklízel obilí s kombajnem. A na pustkovecké straně, tam si pamatuji jen samá pole.

Foto: Facebooková skupina Hlavní třída "Leninka" Poruba a okolí - Poruba chronicle

Kam až do minulosti sahá váš porubský rod?
Co jsem dohledal, tak Tiší jsou tady v Porubě přes tři sta roků. V době, kdy začaly první matriky, tedy kolem roku 1600, už v nich se objevilo jméno Tichý. Trochu se naši předkové objevovali i ve Velké Polomi, je jich tady hodně.

Málem jste se však v padesátých letech přemístili na Bruntálsko, když váš otec odmítal nějakých pět let vstoupit do JZD…
To ano, hrozilo nám to, když komunistický režim vyvíjel na velké zemědělce nátlak v době, kdy nastolovali společné zemědělství. V některých obcích ty, kteří to odmítali, vystěhovali. U nás se k tomu chystali u tří největších statkářů, měli jsme jít my, Bártovi a Švidrnochovi do jedné vsi u dnešní Slezské Harty. Otec se tam byl dokonce i podívat, na vratech jedné usedlosti už bylo křídou napsáno jméno Tichý. Ale pak se to nějak neuskutečnilo a otec nakonec v roce 1957 podobně jako většina porubských zemědělců do státního družstva vstoupil. Tehdy místní zemědělci čekali, jak se ke vstupu do JZD postaví hlavně ti nevětší.

Proč?
Ty největší rody byly vážené. Můj děda byl například posledním starostou Poruby za Rakouska-Uherska a také můj otec byl v řadě spolků a pracoval jako pokladník na porubském obecním úřadě někdy do doby, kdy nastoupil v roce 1948 komunistický režim. Strýc Bárta dokonce nátlak v roce 1956 nepřežil. Lámali ho ke vstupu do JZD, až dostal infarkt, ale komunisti ho prakticky zakázali léčit. Pustili ho potom domů, byl jsem ještě jako kluk za ním a za dva dny zemřel.

Prý ten nátlak byl i citový. Vašemu otci děti porubské školy napsaly dopis plný výčitek, že nechce vstoupit do družstva...
Ano, tak tehdy vypadala politika. Sestra v té době chodila do školy a paní učitelka ji věčně nechávala stát u tabule a děti si na ni ukazovaly jako na dceru kulaka.

Přitom třeba na konci války při tvrdých bojích při osvobozování Ostravy se na vašem statku ukrývali obyvatelé Poruby. Bylo mezi nimi i hodně dětí…
Na to se doma často vzpomínalo. Ve sklepě se schovávalo čtyřiatřicet lidí. Maminka potom napsala takový pamětní záznam: „Na tomto místě prožilo pod ochranou boží v pátek dne 27. dubna celkem 34 lidí, z toho 17 dětí." Byli tady schovaní dole v místnosti čtyři krát deset metrů. Rudoarmějci sem přišli 27. dubna večer, osvobodili půl Poruby, a 28. dubna osvobozovali porubský zámek. Tady jsou nábojnice do děl a kanónů z doby osvobozování, některé se našly teprve loni hledačkou kovů na poli.

Foto: Facebooková skupina Hlavní třída "Leninka" Poruba a okolí - Poruba chronicle

Byly tu těžké osvobozovací boje?
Na střechu tohohle našeho domu spadla letecká mina, byla menší. Nahoře byla půda a na ní plno sena. Zavrtala se do půdy, a jak bouchla, tak to vzalo střechu, tady dole v chlévě vzala klenbu, ale do sklepa už se to nedostalo. Jedna bomba spadla vedle u sousedů, takže ke konci války to tu bylo trochu divočejší. Na Porubu bylo v osvobozovacích bojích sedmadvacet náletů za den. Prakticky do Poruby bili od rána do večera. A večer sem přišli vojáci. Po válce byl tento barák rozbitý, díra ve střeše byla provizorně zakrytá, a když jsem dům dostal já, velká sedlová střecha se nedala v sedmdesátých letech kvůli nedostatku materiálu pořádně pokrýt, tak jsem ji sundal a udělal střechu plochou.

Jak se porubským zemědělcům v době vašich předků žilo?
Dobře. Poruba měla vždy výbornou polohu, stojí kousek od Moravské Ostravy, kde bylo skvělé odbytiště pro zemědělské výrobky. Tehdy, v 19. a 20. století, se mléko a další zemědělské výrobky nedaly moc skladovat, nebyly ještě mlékárny, a Ostrava tyto zemědělské produkty potřebovala, protože se do ní stěhovaly davy lidí. Takže odbyt zemědělských výrobků nebyl v průmyslové Ostravě tak problematický jako třeba někde kolem zemědělského Vítkova, kde si mnozí pěstovali plodiny sami a chovali svůj dobytek. A dojíždět sem pro výrobky se obchodníkům z jiných částí kraje vždy prodražilo.

Poruba je také čistší než jiné okolní části Ostravy…
Ano, větry převládají na druhou stranu. Když Ostrava smrděla, smrděla na sever nebo východ, tedy na druhou stranu než sem (směje se). Otec říkal, že Poruba byla pro novou Ostravu vybrána už v době, kdy nás okupovali Němci, už oni prý plánovali, že se prakticky celá Moravská Ostrava sundá a postaví se nová tady. Takže komunisté ten záměr v padesátých letech prakticky jen oživili a převzali. Neměli s tím ani moc tahanice, protože pole, na kterých nejstarší část Poruby stojí, patřily z devadesáti procent hraběti Wilczkovi, kterému patřil porubský zámek a rozsáhlé panství ve Slezsku, a ty režim znárodnil. Takže se místním sedlákům ani moc pozemků nesebralo.

Jak se vám líbí Poruba dnes?
Jsem rád, že se mnohé paneláky opravují, že sídliště zarůstá stromy a v Porubě je to dnes zelené jako v lese. Dnes s těmi stromy někdy až bojují. Pamatuji si, kdy ještě stromy v Porubě mezi domy nebyly tak vysoké a lidi občas z lesa donesli nějaký smrček a zasadili si ho vedle baráku. Chtěli si okrášlit okolí, ale nedomysleli, že ten strom vyroste ne do tří, ale do patnácti metrů výšky a že tam bude stát třeba osmdesát nebo sto roků. A když tyto stromy vyrostly, sousedé nebo potomci se začali bouřit, že jim lezou větve do oken. Časem se z některých stromů dokonce staly státem chráněné stromy a už je nelze ani tak snadno pokácet.

Měli jste i mlýn, stál v Porubě na vašich pozemcích až do začátku devadesátých let minulého století…
Postavil ho někdy v roce 1900 se svým švagrem můj děda. Byl to jediný větrný mlýn v Porubě a stavěl se hlavně proto, že v té době se měnil způsob hospodaření s hospodářskými zvířaty. Začaly se přikrmovat obilím a jádrem. A zrno se musí rozemlít na šrot, čili mlýn byl hlavně na šrotování a na mletí mouky pro vlastní potřebu. Děda ten mlýn „odkoukal“ v Těškovicích, kde jich stálo několik. Vyrobil potom i šrotovník na motor pro dny, kdy nefoukalo, a mlýn nemlel. Ten jsme potom dali do rožnovského muzea. Náš porubský mlýn mlel až do druhé světové války, kdy jeho provoz zablokovali Němci. Byl také poškozený, po válce se opravoval, ale potom už provoz upadal, časem mlýn ale zchátral, pak ho i opravili, ale dnes už nestojí.

Jan Tichý u zmenšeniny mlýna. Foto: Petr Broulík

Proč už nestojí?
Chodily si tam hrát děti, udělaly si tam ohníček a shořelo to. Ale zůstala mi dodnes po dědovi různá mlynářská náčiní a tady tato hlavní osa z mlýnského kola. Ta vlastně přežila už požár mlýna v Těškovicích, odkud ji děda přivezl, a pak ten náš. Takže přežila požáry dvou mlýnů. Mlýn stával támhle u toho stromu, ještě tam najdete dodnes zbytky základů. Děda byl velice pokrokový člověk. Koupil třeba v Porubě kdysi jako vůbec jeden z prvních žací stroj, do té doby se tady kosilo jen kosami. Ten stroj byl z Milwaukee z USA. Děda musel být machr. Když se ve třiadvaceti oženil, babička tehdy ještě neměla osmnáct, a on za pouhé dva roky postavil celý náš statek. Tam, kde dnes vede Rudná, tak tam si natěžil jíl a z něho vyrobili cihly, vypálili je a postavili z nich dům, který má stěny široké osmdesát centimetrů. Jenom jaký to je objem materiálu! A když dostavěl stodolu, tak mu vzápětí chytla, byl to vůbec první zásah tehdy nově ustaveného dobrovolného hasičského spolku v Porubě. Ale děda byl nezmar, stodolu po požáru navrhl širší o dva metry a postavil ji znovu. Měl všechno skvěle vymyšlené. Měl pole, dobytek, k tomu ještě rybník s kapry a byl to velký včelař.

Vy máte za plotem i model mlýna. Kdy jste ho postavil a to je ten porubský mlýn?
Je to zmenšená replika mlýna, podobného tomu, který někdy v roce 1932 vystavěl dědeček, když se otec s mamkou vzali. Ten původní model šel kdysi na zemědělskou výstavu do Hradce nad Moravicí a na té výstavě vypukl požár a ten původní model mlýna tam shořel. A když jsem měl před čtyřmi lety sedmdesátku, tak jsem postavil stejně jako můj děda ve svých sedmdesáti nový model. Udělal jsem i repliku systému, na kterém se mlýn točil. Děda vymyslel pro náš původní mlýn vyzděný kruh z cihel, na němž se jeho mlýn točil. Tak jsem ho vyrobil zmenšený i pro repliku mlýna. Tohle vše se dá odklopit a v mlýně je vidět všechna zařízení vnitřku mlýna. To jsem vyrobil podle vnitřků mlýna, který stojí v Jaktaři u Opavy.

Jak jste se životem coby syn kulaka protloukal?
Jsem jako moji předkové zemědělec. Mám střední školu na opraváře zemědělských strojů, mám vysokou na mechanizaci v zemědělství. Pár let jsem dělal na zemědělském programu ve Vítkovicích, stavěl jsem ty známé modré senážní věže, pak jsem stavěl válcovny a ocelárny v Košicích a pak jsem se vrátil k zemědělství a dělal jsem asi šestnáct let mechanizátora na státním statku v Bílovci na velkovýkrmnách. Tam bylo padesát šedesát tisíc prasat ve výkrmu, dva a půl tisíce krav a pět tisíc hektarů pozemků k tomu. Pak přišel osmdesátý devátý a zkusil jsem si na plné pecky podnikat, měl jsem tady asi dvacet let prodejnu stavebnin.

Jste už léta v důchodu, čím se bavíte?
Dělám to, co jsem nestihl a dělám pořádek. Mým problémem je, že nic nechci vyhodit, takže v domě je malé muzeum. Ale hodně starých zemědělských věcí po předcích jsem dal do rožnovského muzea, bylo toho dvě nákladní auta. Ale plno pěkných rodinných věcí mi tu zůstalo.

Jaké například?
Mám truhlici, kterou dostala moje prababička, byla vyrobena v roce 1860. Zůstala tady i truhlice, kterou dostala moje babička, to byla kmotra skladatele Ilji Hurníka, jehož předkové tady také žili a on se tu narodil a tady jsou lavice, co vyrobil většinou můj děda. Byl to velice zručný truhlář. Tady je starý stůl, velice historický, moje maminka na něho vypálila žehličku (směje se). A tady je důmyslné křeslo, které sloužilo i jako záchod. A kolébka, kterou děda vyrobil pro mého tatínka. V domě zavedl a vyrobil i teplovzdušné topení, které prakticky funguje dodnes.