​Památník pro Ukrajinu má definitivní podobu a hledá v Ostravě místo

V Ostravě by mohl stát památník Ukrajincům bojujícím proti ruské invazi. Místo pro unikátní památník hledá v Ostravě Standa Otáhal z firmy Expono, která obchodovala s plechy z dnes už zničené ukrajinské továrny Azovstal. Památník tvoří z posledních dvou zachráněných plechů z Azovstalu vizuální umělec a frontman kapely Tata Bojs Milan Cais.

Návrh památníku doznal v posledních týdnech změn. “Říkal jsem si, že tu sochu musím formálně ještě víc posunout do současnosti a s pop-artovým vnímáním tomu dát ještě další vizuální význam. Udělal jsem z původního návrhu v podstatě obří dveře,” říká v rozhovoru pro Magazín PATRIOT Milan Cais.

Milane, proč jste se vlastně rozhodl vytvořit dílo, které připomíná válku na Ukrajině a mohlo by být v Ostravě?
Zavolal mi Standa Otáhal a říkal, že má unikátní kus materiálu z Azova, který bychom mohli zpracovat uměleckým způsobem, protože ho nechce, vzhledem k souvislostem, zpracovat průmyslově. Hodně mě ta myšlenka zaujala, je to silné téma a bavilo mě se jím zabývat. Standa původně chtěl, abych udělal druhou verzi jedné mé starší sochy, která se jmenuje Několik problémů najednou. Ta se ale zabývá úplně jinými problémy, osobními, niterními. Přišlo mi nepatřičné dělat druhou verzi něčeho, co jsem dělal z jiných důvodů. Teď tady bylo ale jiné téma, obecné, sociální a mezinárodní.

Takže jste se rozhodl?
Týden jsem v tom ležel, napůjčoval jsem si knihy, spojil jsem se i s novinářkou Terezou Engelovou, která se tématem konfliktu na Ukrajině dost zabývala. Ona mi doporučila knihu s názvem Invaze od Luka Hardinga. Knihu jsem si pročetl, je tam spousta fotek, hledal jsem samozřejmě i na internetu, studoval materiály a doufal, že mě něco napadne. Přes moji lásku ke Kubrickovi a filmu 2001: Vesmírná odysea, který se mimo jiné dotýká evoluční otázky prostřednictvím symboliky čistého obelisku, jsem došel k závěrečnému nápadu. Prvotní idea sice byla udělat jakousi narativní skrumáž bordelu, hodně brutální, aby se tam promítla ta destrukce, kterou jsem cítil z fotek po bombardování Azova, ale pak jsem od toho postupně ustupoval, víc a víc jsem zjednodušoval, až jsem došel k čistému tvaru. Říkal jsem si, že bude hezké plech zanechat co nejvíc v jeho původním stavu a nerozřezat ho na kusy. Věděl jsem, že je to dvanáctimetrový kus, takže kdyby se říznul na půl, budou z toho dva šestimetrové pláty. Z toho by se dala vynést k nebi parafráze na Kubrickův obelisk.

Obelisk bude prostřílený, jak jste to udělali?
Věděli jsme, že nechceme jen čistou citaci obelisku, ale spíš použít azovské plechy jako platformu pro naší výpověď. Moje původní idea byla, že by ocelová hmota byla perforovaná desítky malých průstřelů, že by to byl takový cedník. Pak jsme testovali. Díky Standovi jsme se spojili s Vojenským ústavem. A oni tomu byli nakloněni, přišlo jim to zajímavé, neboť takovou zakázku tam často nemívají. Nejdřív jsme ve Slavičíně zkoušeli průstřely, ale nefungovalo to vizuálně tak, jak jsem si myslel – byly to dírky jako od malého vrtáku. Až když jsem jim přesně popsal, co by se mi líbilo, navrhli nám vyzkoušet poblíž Bzence řízený výbuch, který nakonec udělal přesně to, co jsme potřebovali.

Jak jste daleko s hledáním vhodného místa?
Měli jsme například jednání s ostravskými univerzitami. Přišlo nám logické umístit sochu v blízkosti univerzitní budovy, ale tam jsme trochu narazili. Jsou opatrní, to téma je ožehavé, speciálně v tomto regionu. Cítil jsem, že přes sympatie s myšlenkou projektu je tam jistá obava z toho jasného postavení se k tématu války a hlavně vyznění směrem ven. Pro mě to byl důležitý mítink v tom, že jsem najednou měl pohled zvenčí. Bylo to taky krátce po nešťasných událostech na filosofické fakultě v Praze, takže i načasování nebylo nejlepší.

Znejistili vás?
Jeden z děkanů měl i námitky k formě celé plastiky, což do vás samozřejmě vnese zrnko pochybnosti. Přimělo mě to k dalšímu hledání konečného tvaru. Říkal jsem si, že tu sochu musím formálně ještě víc posunout do současnosti a s pop-artovým vnímáním tomu dát ještě další vizuální význam. Udělal jsem z toho v podstatě obří dveře. Je to možná doslovnější, ale zároveň to má pro mě teď ještě víc symboliky. Dveře jsou synonymem domova, soukromí, autonomního prostoru, krajiny, země. Najednou je to konkrétní věc, se kterou se všichni setkáváme denně. V tomhle měřítku a kontextu by měla ovšem působit překvapivě. Obrovské šestimetrové dveře s klikou a panty, které někdo pokroutil.

Líbil se mi i ten předchozí návrh, ale toto je ještě přímočařejší.
Možná tomu může někdo vyčítat, že je to moc popisné, dořečené. Nicméně je třeba si uvědomit, že neděláme sochu do galerie pro zasvěcence, ale do veřejného prostoru i pro lidi, kteří uměním nežijí. Pro mě to má teď příběh současnějšího sochařství.

Původní návrh. Vizualizace: se souhlasem Milana Caise

Jak se k soše staví municipality a lidi, se kterými jste v posledních týdnech, měsících jednali? Jaká je tady podle vás nálada, pokud jde o vztah k válce na Ukrajině?
Ta jednání většinou vedl Standa, takže já u nich nebyl. Říkal, že každý se obával, že po nich budeme chtít peníze. Použít veřejné peníze na něco, co je hotové, to není tak jednoduché. Musí se udělat výběrové řízení, návrh se musí vysoutěžit, kdo to bude dělat, jestli to takhle bude, jak to bude vypadat a tak dále. My jsme ale v jiné situaci. Máme nápad, silný příběh a sochu v podstatě hotovou. Jen bychom ji rádi v Ostravě umístili na důstojné místo. Pořád ale cítíme obavy z konečného rozhodnutí, zvlášť dneska, když se to začíná otáčet, kdy agresor začíná být nazýván jako obránce a obránce jako agresor. Jsme si vědomi toho, že je to politická věc a že bude mít i své odpůrce, zároveň jsme se jako země přeci k válce na Ukrajině jasně postavili. Trochu se mi ulevilo, když jsem po té šílené schůzce v Bílém domě slyšel vyjádření prezidenta Pavla o stálé podpoře České republiky Ukrajině. Pro Evropu je to teď velká výzva.

Máte vysněné místo, kde byste si představovali, že by socha mohla stát?
Líbilo by se nám například místo v parku poblíž nového koncertního sálu. Viděli jsme studie, jak to tam má vypadat, a bude to hezké. Místo je totiž důležité. Ta věc bude rezavá jako liška a důležitý bude kontrast. Proto jsme vizualizaci dělali v místě, kde je beton a moderní budovy.Třeba u Plata vnímám hodně pozitivně ten kontext s místem, kam jsou lidé zvyklí chodit za uměním, ale je tam malinko problematičtější právě blízkost cihlové budovy, se kterou rezavá socha nebude v takovém kontrastu. Nicméně pokud mám mluvit za sebe jako za umělce, tak budu rád, když si nakonec najde jakékoli důstojné místo.

Uvažovali jste o informační tabulce, která by význam sochy dovysvětlila?
Myslím si, že by tam něco takového určitě mělo být. Kdybych byl já nepolíbený, kolemjdoucí divák, tak mě ta věc možná vizuálně zaujme a chtěl bych potom ivědět, jaké to má pozadí. Myslím, že u takových věcí, ještě k tomu s tímto geopolitickým pozadím, je to důležité. Ten příběh je na soše právě to zajímavé – je to ocel z Ukrajiny, poslední ocel z Azovstalu, ze slévárny, ze které už nikdy žádná ocel nevzejde.