Společnost
30/04/2020 Petr Broulík

Osvobození den po dni: 30. dubna. Nacisté prchají z Ostravy, město je plné mrtvých

Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Odpoledne 30. dubna večer se Rudé armádě podařilo v dnes ostravské čtvrti Zábřeh překročit Odru a k večeru se již střílelo v centru města. Ve stejných okamžicích, kdy v Berlíně zavlál rudý prapor nad budovou Říšského sněmu, byla po šesti letech okupace osvobozena průmyslová Ostrava.

Avšak samotná Ostravská operace oficiálně skončila až o pět dnů později a to 5. května 1945, kdy jednotky dosáhly čáry Šternberk, Fulnek, Příbor, Rožnov a Vsetín. A vyhnaly nacisty daleko z Ostravy.

Boje o Svinov trvaly až do pondělí 30. dubna odpoledne. Kolem 15. hodiny už sovětští vojáci byli ve všech částech Svinova. Postupovali jedním proudem od Třebovic a druhým podél Porubky.

Když byl v noci z 30. dubna na 1. května po krátkém boji zlomen u svinovského nádraží odpor asi tří tisícovek německých vojáků, kteří se pokoušeli probít z obklíčení, byl Svinov osvobozen. Při osvobozovacích bojích ve Svinově padlo 106 rudoarmějců a 12 občanů.

Rozkaz zněl: Pokračovat do středu Ostravy co nejrychleji

Řeku Odru překročili v ten den rudoarmějci hlavní 38. armády už za svítání v prostoru jižně od Svinova. Od večera, v noci na 30. dubna sovětští ženisté zpevnili brod na Odře u Zábřehu tak, aby těžká technika mohla překročit Odru. A první úder v této části města provedlo sedm tanků 1. československé tankové brigády.

Od Odry vedla trasa k Horní ulici, drobná hnízda odporu u Havránkova hostince a u školy byla zlikvidována takřka za jízdy. Tanky z Místecké a Ruské ulice se spojily v jeden proud u vysokých pecí a rachotily Vítkovickou ulicí k Ostravě. V objektech železáren byla ještě nepřátelská kulometná hnízda a protiletadlová děla. Ovšem rozkaz v rámci hesla „Ostrava, padarok k 1. maja“ zněl:

„Nerozpoutávat boje v továrních objektech, zničit pouze nebezpečná opěrná ohniska palbou z děl a kulometů. Pokračovat do středu Ostravy co nejrychleji, aby se fašistům uzavřela ústupová cesta přes Ostravici na Slezskou Ostravu.“

Sovětští a českoslovenští vojáci postupně dostávali německá vojska do sevření a kolem čtvrté hodiny odpolední překročily první jednotky řeku Odru v Zábřehu v místě zvaném U Korýtka. Osvobození Zábřehu zpracoval kronikář městské části Ostrava Jih Petr Lexa Přendík.

Momentka ze Zábřehu

Už v noci z 29. na 30. dubna 1945 začalo peklo. Při úsvitě započala prudká sovětská dělostřelba, která se v ranních hodinách stupňovala. Na tuto chvíli vzpomínal Alexandr Hroch, řidič tanku, který osvobozoval Ostravu. ,,Na ten den budu vzpomínat až do své smrti. Je mlha, čekáme na rozkaz k útoku. Ivasjuk ještě jednou připomíná trasu. Pojedeme do Ostravy nějakým železničním úvozem. Ve vzduchu hučí stíhačky, bombardovací letouny. V 10.40 hodin jsme dosáhli předměstí Ostravy. Železničním úvozem jsme se společně s dalšími třemi tanky probili k prvním chalupám Zábřehu. Kanón, který se nám postavil do cesty, je za námi: je z něj hromada trosek. Vaněk střílel naprosto přesně. Také druhý silnější odpor pancéřů jsme překonali. Cesta je uvolněna. Musíme jenom čekat na sousedy,“ vzpomínal tankista, který byl i v osádce legendárního tanku číslo 051, který první přejel Říšský, dnes most Miloše Sýkory.

Vybuchovaly a hořely domy, pole byla poseta těly německých vojáků

V Zábřehu v Horymírově a Dolní ulici vybuchly domy občanů Zezulky a Sýkory. V troskách Sýkorova domu pochovala exploze zábřežské občany i německé vojáky. Hořely domy a stodoly sedláků Drasticha, Neničky, Rašky, domy občanů Ondruše, Martínka a celý blok obecních domů včetně sálu Havránkova hostince. Němci stříleli do prostoru kolem řeky Odry, kde se formovaly sovětské posily.

Rütgersova továrna byla zahalena do dýmu, oddělení na výrobu střešní lepenky a izolačních hmot bylo v plamenech. Lepenkárna shořela úplně. V ovzduší se šířil štiplavý zápach, který drásal plíce. Němci Rütgersova továrnu podminovali, ale dělníci nálože odstranili. Před polednem začali němečtí vojáci hloubit druhou řadu zákopů mezi Vysokými břehy a zábřežskou cihelnou, první řada zákopů byla totiž už v rukou Rudé armády. Nakonec se Němci museli dát na útěk Horymírovou ulicí. Pole v Zábřehu byla poseta mrtvolami německých vojáků.

Osada Bedřiška se stala těžkým cílem, drželi se tu němečtí fanatici

Němci ustoupili do osady Bedřiška, která se stala při osvobození jedním z těžkých cílů Rudé armády. Němci tu už v roce 1941 umístili tři baterie protileteckých děl, celkem osmnáct děl. Postavili zde dvacet vojenských baráků a vojenskou střelnici. Obsluha děl si na Bedřišce vyhloubila zákopy a kryty. Obyvatelé zdejší kolonie si ve zříceninách strojovny bývalého dolu Bedřich zřídili protiletecký kryt.

Dne 30. dubna byli v osadě stále němečtí vojáci a stahovala se sem také četa SS-manů od Svinova. Sovětská armáda nemohla stále do bedřišské osady proniknout, proto kolonii ostřelovala dělem. Jedna její skupina pronikla přes novoveský dvůr do osady.

Pohled k dnešní ulici U Hrůbků.

Nastaly boje na život a na smrt. Ještě 1. května střílel z kulometu v sutinách baráku u Hůrky německý obránce. Na střelnici se za dráty drželi dva němečtí fanatici. Nakonec i ti byli zneškodněni. Při bojích o Bedřišku padlo celkem 11 sovětských vojáků, kteří byli pohřbeni před měšťanskou školou na Hulvácké ulici.

Okolo 15. hodiny projel Ruskou ulicí první československý tank se státní vlajkou. Československé a sovětské tanky postupovaly do Vítkovic a kolem dolu Šalomoun Nádražní ulicí a dnešní ulicí 30. dubna až před Novou radnici. Záškodníci a Vlasovci byli stříleni. Obyvatelé Zábřehu vylézali ze svých úkrytů a nadšeně vítali vojáky. Zábřeh byl v rukou Rudé armády. Vše vypadalo krásně, ale pak přišla noc N, popisuje kronikář Petr Přendík.

Rabovací gardy střílely bez rozmyslu, na stromech viseli mrtví

Jednotky Rudé armády postupovaly rychle do centra města. Část tankových útvarů se přesunula k Říšskému mostu, který bylo nutno zajistit pro přechod na slezskoostravskou stranu. Strategicky významný most přes Ostravici nebyl ustupujícími německými vojsky zničen, podíl Miloše Sýkory na jeho záchraně však není dodnes uspokojivě objasněn. Jisté je, že tento odbojář u mostu v době osvobozovacích bojů zahynul.

Slavná fotografie. Vítání prvního tanku osoboditelů na Nádražní ulici. Foto: Archiv města Ostravy

Radost a úlevu Ostravanů z osvobození však doprovázely jevy v té době obvyklé, rabování a nekontrolované násilí. Na to, co se bezprostředně po ukončení bojů dělo na hlavním náměstí v Moravské Ostravě, vzpomínal veterán bitvy o Ostravu plukovník Jiří Brabec: „My jsme byli staří fronťáci, zvyklí z bojů na leccos, ale tady rabovací gardy střílely bez rozmyslu kolem sebe, na stromech viseli mrtví. My, vojáci, jsme šli ztuhlí strachem s rukama na pistolích…“ Za tyto excesy bylo zadrženo přes 200 osob.

Kristián Gebauer píše: První vojáci 107. střeleckého sboru se probili do Petřkovic podél trati z Ludgeřovic kolem 15. hodiny odpoledne. K většímu boji došlo u Bindačova rybníku, kde osvoboditelé zničili čtyři německé tanky. Druhý proud sovětských vojsk přišel od lesa Špice. Silnější odpor kladli němečtí vojáci u řeky Odry, po jejímž břehu pokračoval postup Rudé armády do Koblova.

Letecký boj nad Koblovem. Dvě německá letadla sestřelena

Němci ustupovali na Žabník a podél mlýnské strouhy k Antošovicím. Kolem 16. hodiny se nad Koblovem strhl letecký boj, při němž byla sestřelena dvě německá letadla. Ustupující jednotky wehrmachtu vyhodily do povětří most do Hrušova a zbytky německých vojáků ustupovaly přes lávku u jezu.

V Koblově padli čtyři civilní občané a pět rudoarmějců. Sousední Antošovice vyklidily německé oddíly už večer a v noci na 30. dubna. Ráno následujícího dne je bez jediného výstřelu obsadili vojáci 95. střeleckého sboru generálmajora I. I. Melnikova.

Sovětští vojáci před obchodním domem Textilia.

Tady připomeňme příběh sovětského letce Nikolaje Krivova, jehož sestřelený letoun se po zásahu 30. dubna 1945 ráno zřítil do hulváckého lesíku. Těžce zraněný poručík se na padáku snesl na hulvácké hřiště, poté se uprostřed nepřátel odplazil do besídky za místním hostincem, kde ho našla Marie Tkáčová a její syn Josef.

Němci nalezli Krivovův padák, ale kvůli dalším náletům nebyli schopni pátrání dokončit. Odpoledne se v lese objevili sovětští vojáci a zraněného letce převzali a převezli do nemocnice v Krakově. Ve zříceném letounu však zůstal mrtvý kulometčík, devatenáctiletý Nikolaj Ovčinikov a od roku 1946 má poblíž místa neštěstí pomník, pod nímž je urna s pozůstatky letce.

Výbuch bomb vyhodil letce z kabiny, padal do moře domů a továren

Nikolaj Krivov popsal v roce 1946 událost takto: „Startovali jsme 30. dubna s naplněným letadlem z letiště v polské Hlivici snad poosmé. V komorách obou křídel jsme měli asi 200 dvoukilových bomb,“ vzpomínal. Doprovázely nás dvě stíhačky a po krátkém letu se pod námi otevřelo panorama vašeho kraje – Vítkovice a Ostrava. Zasypali jsme deštěm pum stanoviště Němců, vrhali jsme se z výše, chrlíce z obou hlavní těžkých kulometů oheň na nepřítele. Umlčeli jsme úplně německý flak na zatopené šachtě Bedřišce, jen čtyřhlavňová rychlopalná děla na hřišti Čechie střílela o překot,“ líčil Nikolaj Krivov poslední chvíle před zásahem.

A tu se to stalo. V komorách letadla zůstalo ještě asi třicet bomb. „Zakroužili jsme nad továrnou Rüttgers a hřištěm Čechie, když náhodná rána z rychlopalného děla zasáhla otvor pro vypouštění bomb. Nastal strašlivý výbuch bomb, který utrhl podvozek a levé křídlo. Vyhodilo mne to z kabiny a napolo omráčený jsem padal v přemetech jako kámen do moře domů a továren,“ vzpomínal letec.

Na smrt vysílen klesl do sena v besídce a vytáhl pistoli

Avšak prudký vítr letce přivedl rychle k vědomí. Popálenýma rukama zatáhl v poslední minutě, asi sto dvacet metrů nad zemí, za šňůru padáku. Země se rychle blížila, když vtom ucítil prudké bodnutí ve stehně, Věděl ihned, že je raněn, Němci po něm stříleli. Popálenýma rukama nemohl nahmatat šňůry padáku, proto je skousl zuby a takto se vyhnul nebezpečně se blížící se budově a dopadl doprostřed hřiště tehdy dělnické tělovýchovné jednoty.

„Ožil ve mně pud sebezáchovy. Několik metrů ode mne stálo asi deset německých vozů, přede mnou budova hostince, v níž byli schovaní před nálety němečtí vojáci. Rozběhl jsem se k nejbližšímu křoví. Prorazil jsem tělem dřevěný plot a octl se v zahradě besídky. Vyrazil jsem v jejím boku prkno a na smrt vysílen jsem klesl na hromadu sena. S námahou jsem vytáhl pistoli a jako ve snu slyšel jsem německé rozkazy a výkřiku údivu, když brzy po odletu našich letadel Němci našli na hřišti ruský padák. Další pátrání jim znemožnilo další bombardování,“ líčil Nikolaj Krivov dramatický únik.

Proč kulometčík Ovčinikov nevyskočil z letounu?

Jak dlouho na místě ležel, nepamatuje. Najednou se ve dveřích besídky objevila žena, paní Tkáčová. Lehce vykřikla, polekala se mého strašného zjevu. Obočí, vlasy sežehnuté, ústa nestvůrně opuchlá a od šňůr padáku pořezaná, plná sedlé krve, obličej černý od výbuchu. To vše ze mne udělalo poloďábelského tvora,“ vzpomínal letec. Zachránci, žena a její synové, letce převlékli a odvedli do sklepa domu, kde usnul na slamníku. Tam ho také nakonec nalezli odpoledne sovětští vojáci. O kus dál v hulváckém lesíku, v ohromném kouřícím kráteru, zůstaly zaryty v kopuli zříceného bitevního letounu pozůstatky jeho kamaráda, kulometčíka Nikolaje Ovčinikova. Benzin nasáklý do hlíny hlubokého kráteru ještě několik dní hořel.

„Proč nevyskočil z letadla? Buď byl omráčený výbuchem, že pozbyl vědomí anebo se pancéřové stěny kabiny zdeformovaly tak, že nemohl otevřít dvířka. Byl to pravý hrdina,“ řekl o rok později Nikolaj Krivov o devatenáctiletém kulometčíkovi, který našel smrt v letounu.

Československé tanky svedly boje o centrum Ostravy, o Sýkorovi se stále diskutuje

V odpoledních hodinách zaútočily tanky 1. čs. tankové brigády do týlu Němců a rychlým postupem pronikly se sovětskou 128. gardovou střeleckou divizí do středu města Ostravy.

Historik Milan Kopecký sledující československé vojáky při osvobození Ostravy popisuje, že ženisté nejpravděpodobněji 140. střelecké divize v noci na 30. dubna zpevnili oba břehy Odry v u Zábřehu. V 16 hodin odpoledne mohla přeprava přes vodní tok začít.

Postava Miloše Sýkory ve filmu Tanková brigáda.

V řece neuvázl naštěstí ani jeden z pěti československých tanků zhusta obsypaných samopalníky, později se přebrodily ještě další dva opravené stroje. Ačkoli se v polích po obou stranách tvrdě bojovalo, tanky se nepozorovaně dostaly do Horní ulice v Zábřehu a v krátké době společně s příslušníky 315. pluku 128. gardové horské střelecké divize oblast od nepřítele očistily. Po 18. hodině českoslovenští tankisté vyrazili přes Vítkovice a pokračovali dále do středu města.

Tanky osvoboditelů doprovázeli Ostravané, na Gregorův připevnili vlajku

První sovětské tanky se objevily na Vítkovické ulici u jámy Šalomoun kolem 15. hodiny. Jejich příjezd vítala skupina obyvatel, někteří se připojili k osvobozujícím vojákům. Spolu s nimi pak postupovali do středu města, kde pomáhali vyhledávat německé vojáky a civilisty, kteří se nehodlali vzdát.

Na první československý tank, jehož velitelem byl československý tankista rotmistr Josef Gregor, připevnili Ostravané československou vlajku. Tanky se za Frýdlantskými mosty rozdělily na dva proudy. První odbočil u hotelu Palace doleva na Nádražní ulici, kde se v prostoru křižovatky s dnešní Janáčkovou ulicí a ulicí Mlýnskou zastavil, aby opětoval střelbu přicházející od Přívozu. Tanky pak postupovaly dnešními ulicemi Mlýnskou, Chelčického a 30. dubna směrem k Nové radnici.

Tank s odvážnou posádkou Němci zasáhli pancéřovými pěstmi

Obyvatelé Ostravy se snažili osvoboditelům pomáhat, někteří s ukořistěnými zbraněmi doprovázeli obrněnce a navigovali osádky v ulicích města. Tanky se probojovaly až k bývalému obchodnímu domu ASO a rozjely se do okolních ulic. Na přímý rozkaz štábního kapitána Šrámka se v 19.30 hodin vydala osádka stroje s věží číslo 051 k nezničenému mostu přes Ostravici do Slezské Ostravy. Druhý most blíže radnici už Němci dokázali zničit.

Miloš Sýkora. Foto: Archiv města Ostravy

Takzvaný Říšský most byl sice podminován, ale díky místnímu odbojáři Miloši Sýkorovi, který zřejmě přerušil vedení k náložím, a dvěma dalším odbojářům se osádce rotmistra Nikolaje Ivasjuka podařilo o půl osmé večer přejet na druhý břeh. Zde však Němci tank zapálili několika zásahy pancéřových pěstí do věže a motoru. Historik se domnívá, že všechna dostupná svědectví o průběhu akce k záchraně mostu obsahují mnohdy ne zcela logické skutečnosti, proto je skutečný průběh obtížné zrekonstruovat.

V centru Ostravy zemřel i velitel tanku rotný Josef Gregor

Každopádně z osádky tanku nepřežil radista rotný Ivan Ahepjuk, velitel vozidla rotný Nikolaj Ivasjuk byl velmi těžce raněn a byl evakuován až do Moskvy. Řidič a mechanik svobodník Alexandr Hroch utrpěl popáleniny a přežil. Zásah bez vážnější úhony přežil jen střelec vojín J. Vaněk. Most nakonec zůstal neporušen. Zbylé tanky jej strážily až do příchodu pěchoty a sovětských vozidel, která pokračovala dále do Slezské Ostravy.

Tramvaj zasažená při náletu.

Rotný Ahepjuk však nebyl jediným mrtvým tankistou při bojích v centru Ostravy, před Novou radnicí zahynul střelou německého odstřelovače rotný Josef Gregor, velitel tanku v. č. 585.

Ostravský občan Miloš Sýkora zneškodnil elektrické vedení k náložím na mostu přes řeku Ostravici a pomohl proniknout československým a sovětským jednotkám z Moravské do Slezské Ostravy. Německé jednotky tím byly zaskočeny, a buď byly zlikvidovány, nebo se daly na ústup. Ostrava byla večer 30. dubna svobodná, čímž hlavní část Ostravsko-opavské operace skončila.

Jedeme! Mám zavřené oči, jedu na trojku

Míra účasti Miloše Sýkory na záchraně po něm pojmenovaného mostu je stále tématem diskusí. Záchranu mostu si však připomeňme z pohledů dvou tankistů stroje, který patřil k legendární tankové brigádě, které vyšly v knize Osvobození Ostravy, kterou vydal ostravský archiv v roce 1965. Čechoslovák Alexandr Hroch, řidič tanku, který osvobozoval Ostravu, vzpomínal v roce 1960 na legendární přejezd a záchranu dnešního Sýkorova mostu takto:

V 17.35 hodin: Jedeme! Partyzáni, kteří šli s námi od Odry, jsou s námi. Postupujeme společně. Přestřihnou dráty a my zničíme nepřítele na druhé straně. Uvolní se cesta a těžké tanky sovětské armády zaženou nepřítele kilometry za město. Všichni máme soustředěné tváře a já zavřené oči. Jedu na trojku. Prudce. Vaněk zamiřuje dělo, Ahepjuk trpělivě loví spojení, Ivasjuk počítá vteřiny. Vyletí to?

V 17.40 hodin: Jsme na druhé straně. Ještě dva, možná tři metry. Mostní oblouky se svažují k zemi. Podařilo se jim to. Někdo přestřihl dráty!

Čekali na nás. Kulomety a pancéřovky!

V 19 hodin: Jsme na druhé straně. Rozkaz splněn! Čekali tady na nás. Kulomety i pancéřovky. Ahepjuk to dostal přímo horním příklopem. Umírá. Tank hoří, hoříme i my. Vyskakujeme jeden po druhém, ale šero, které se sneslo, nás prozrazuje: jsme jako hořící svíčky. Střílejí po nás, jen se práší. Prcháme na druhou stranu, zpátky. Kdo … já …ale kdo jsou ti druzí, Motají se tu i nepřátelé.“

Další z osádky, Nikolaj Ivasjuk popsal v roce 1960 zásah tanku: „Most jsme přejeli, ale frickové si na nás počkali u slezskoostravské spořitelny. Dostali jsme zásah. Třikrát za sebou z pancéřovky. Ztrácíme kamaráda Ahepjuka. Vaněk a Hroch vyskakují, moje levá ruka visí bez vlády. Utkání s Němci s jednou rukou a návrat přes most v palbě nepřítele. Myslil jsem tehdy, že vyplivnu duši. Na vlásku byl můj život, ale doběhl jsem až k hospodě u mostu a tam jsem ztratil vědomí. Z těžkého snu jsem procitl až 24. května, téměř za měsíc…“

Na Miloše Sýkoru, který v boji o most přes Ostravici zahynul, vzpomínala jeho teta Františka Dulová v roce 1955 v deníku Nová svoboda. „Můj synovec žil od svých pěti let, kdy ztratil otce, u nás. V dělnické čtvrti ve Slezské Ostravě. Tady vstoupil do organizace komunistické mládeže. Ve čtyřicátém roce přišlo pro něj gestapo a odvleklo jej do koncentračního tábora, odkud se před koncem války vrátil. Fašisté ho ale z oka nespustili. Hned jej poslali na zákopové práce do Beskyd. Náš Miloš však přešel k partyzánům a dne 30. dubna ráno se nenadále z hor vrátil“.

Ostrava slavila osvobození, v Zábřehu se ale znovu bojovalo

Centrum Ostravy je v rukou rudoarmějců a lidé se radují. Vraťme se ale na tuto noc z 30. dubna na 1. května do Zábřehu. Tam se totiž Němci rozhodli večer 30. dubna mezi 20. a 21. hodinou, když Ostrava slavila už své osvobození, znovu bojovat. Byla tma a z Hulváckého lesa a z osady Bedřiška se prodíral nenápadně k okraji Zábřehu a dále na Hulváckou ulici vojenský oddíl Němců. Do Zábřehu na Dolní ulici dorazil také oddíl německého vojska od Nové Vsi, hájící úsek u svinovských mostů.

Bylo slyšet dusot koňských kopyt. Oddíly začaly pouštět světelné rakety, obloha se naráz rozzářila. Oddíly se spojily, přidali se i Němci ukryti v bunkrech Rütgersových závodů. Z betonových kanálů bývalého potoka Zábřežky vylezli u pekaře Šauera na Dolní ulici němečtí vojáci. Někteří se dostali tímto prostornými kanálem až k římskokatolickému farnímu kostelu do Mičanova sadu, kde vylezli na povrch. V budově měšťanské školy na Hulvácké ulici byli dva sovětští vojáci.

Zbabělost Němců se ukázala v celé nahotě

Strhla se střelba, která přivolala sovětskou posádku ubytovanou ve škole na Závodní ulici. Po celou noc zuřila v tehdejších ulicích Závodní, Hulvácké, Dolní, U Zámku, Zimmlerově, Výškovické a Závoří bitva. Střílelo se při ní z automatů a těžkých kulometů, ale také z děl, tanků a kaťuší. Do Zábřehu přitáhly německé oddíly z Bělského lesa do ulice Horní, Horymírovy a Závodní.

Záběr na poničený Zábřeh.

Na tento moment bojů vzpomínal v roce 1946 přímý účastník, Ostravan J. Tarva takto: ,,A tak nastala pouť do Zábřehu. Cestou jsme zajali dalších 23 Němců, z nich dva byli Poláci, kteří se už delší dobu zdržovali kdesi ve Vítkovicích a teď využili příležitosti, aby se nechali zajmout.

Cestou se ukázala zbabělost Němců v celé nahotě. Prosili, abych je pustil, nabízeli zlaté hodinky, prsteny, skvosty, prostě vše, co měli u sebe. Zdržoval jsem se, abych některého z nich za tuto podlost neuhodil. „Nezlobte se na nás, pane, my víme, že nám nic neuděláte, ale máme strach z bolševiků.“ Ujistil jsem je, že nikdo nemusí mít zbytečného strachu, že se jim nic nestane. „A skutečně nás bolševici nezabijí?“ ptali se sborem.

Jakoby se samo peklo otevřelo. Lidé padali jako podťatí

Přišlo k prvnímu shledání se sovětskou vojenskou jednotkou. Kapitán, její velitel, nařídil pro zajatce odpočinek. Mohli pojíst své zásoby jídla. Poněvadž neměli nic na pití, nechal jim dát vodku ze sovětských zásob a těm, kdož nechtěli pít, byla donesena voda. Po tomto přivítání bylo vidět na Němcích ulehčení. Strach je opustil a začali volat: „Ať žijí Rusové, sláva ruským vojákům.“

Přišli jsme do zábřežských ulic. Jakoby se samo peklo otevřelo. Granáty svištěly a praskaly. Lidé padali jako podťatí, snad zázrakem jsme zůstali všichni civilisté naživu a vojákům Rudé armády můžeme děkovat, že jsme nepadli do pařátů Němců. Jejich nadšení nevyprchalo ani tím, že několik desítek jich té noci zůstalo v zábřežských ulicích mrtvých. Téměř do rána trval v Zábřehu boj, zatím co ve vnitřním městě byl již klid. Ale k ránu byly i poslední zbytky Germánů rozprášeny, velká část zajata, a tak ráno zastihlo Zábřeh klidný. Na noční tragédii upomínaly jen mrtvoly, které byly zatím odváženy.“

Sovětská letadla shazují letáky, které oznamují osvobození

V Hrabyni, která se stala jednou ze symbolických obcí pro Ostravskou operaci a kde je dnes velký národní památník II. Světové války a Ostravské operace, se v pondělí 30. dubna lidé dověděli, že byla osvobozena Ostrava. Sovětská letadla shazovala letáky, kterými oznamovala osvobození celého kraje. Ač menší boje a vyhánění německých jednotek trvaly ještě v dalších dnech.

Kronika obce píše, že na oslavu vítězství byly v Hrabyni vyvěšeny prapory a státní vlajky a zůstaly viset celý měsíc. Za fronty vyhořelo v Hrabyni 59 domů, 51 stodol a 44 chlévů. Dělostřelbou bylo poškozeno velmi těžce 34 domů, 35 lehce a jen 8 domů bylo poškozeno nepatrně. Zapsala si hrabyňská kronikářka.

Osvobozovací boje 30. dubna v Ostravě jsou za těch 75 posledních let historiky velmi dobře popsané. Proto už nechme promluvit webovou mapu, kterou pod názvem Ostrava nezapomíná nechalo před pěti lety vytvořit město Ostrava a ostravští archiváři.

U jednotlivých dnešních částí města a také u všech významných míst Ostravsko opavské operace zpracovali historici přehledně průběh osvobozovacích bojů. Na stránkách si lze přečíst i řadu vzpomínek pamětníků a přehledný výčet významných aktérů celé operace: https://osvobozeni.ostrava.cz/cz/

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.

Sdílejte článek