Osvobození den po dni: 20. dubna umírají vojáci i civilisté v Hrabyni i v Lazcích

​Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Zatímco Adolf Hitler slavil 20. dubna ve hlavním berlínském bunkru své poslední, šestapadesáté narozeniny, ovládaly sovětské jednotky již všechny důležité přístupy k Ostravě.

V ranních hodinách 20. dubna začíná sovětský postup z Mokrých Lazců na Smolkov, dnes známý jako Háj u Opavy. Německá armáda využívá při obraně kopcovitého terénu a klade tuhý odpor.

Strategický význam Háje u Opavy, jehož součástí byly i osady Smolkov a Chabičov, spočíval v blízkosti německých pozic na Hrabyni a v existenci prvorepublikové dělostřelecké tvrze u Smolkova, za války však využívané německou armádou.

Němci viděli každý pohyb ruských vojáků ve vesnici jako na dlani

Přestože se do Mokrých Lazců dostala osvobozenecká vojska už v noci na 20. dubna, dobytí obce nebylo vůbec snadné. Německá vojska si u ní urputně držela strategické pozice v lesích a v některých domech na okraji vesnice, odkud bylo možné odstřelovat celou vesnici a okolí.

Při bojích, které 20. dubna pokračovaly z Mokrých Lazců ve směru na Smolkov, vyčistili rudoarmějci okraje obce Mokré Lazce a přilehlé samoty. Do těžkých bojů zde byla nasazena i letadla a kaťuše. Kronika obce Mokré Lazce popisuje boje následovně:

„Během noci na 20. dubna se sovětští vojáci probojovali do šesté hodiny ranní až na Výhony ke Kačenovi a na Hájové cestě ke Kuncovi. Od šesti hodin do čtrnácti hodin trval boj o domky občanů Topinky, Kubice, Luzara a Kremra. Němci tam byli opevnění a pomáhali si palbou z lesa, který je na jižní straně vesnice a je na kopci. Takže měli výhodnou obranu a přehled takový, že viděli každý pohyb ruských vojáků ve vesnici jako na dlani. Pro houževnatý odpor fašistů byly tyto domky sovětskou armádou rozstříleny a posléze dobyty. Podobný tuhý boj byl i na Hájové cestě, kde se těžce bojovalo o domky občanů Bartuska a Bendy.

V bojích o Mokré Lazce zahynulo 58 rudoarmějců

Až na tyto dva domky byly celé Mokré Lazce osvobozeny 20. dubna. Ještě další dva dny však trvalo, než se letectvem podporované sovětské pěchotě podařilo fašistický odpor ve zbývajících domech na území Mokrých Lazců zlomit a přinutit Němce k ústupu.

Obávaná ruská zbraň: kaťuše. Foto: flickr

Teprve pak mohli občané opustit své úkryty a spatřit zkázu, kterou za sebou zanechala válka: vyhořelo nebo bylo rozstříleno 42 domů, 45 stodol, 40 chlévů a 45 kůlen a téměř stovka domů byla silně poškozena.

Nejstrašnější byly samozřejmě lidské ztráty. Během bojů o ves zahynulo 6 místních občanů a mnoho sovětských i německých vojáků. Bezprostředně po ukončení bojů bylo pohřbeno 58 rudoarmějců - bez rakví, ve společných hrobech, tisíce kilometrů od svých domovů, zapsal kronikář o dopadech osvobozovacích bojů v Mokrých Lazcích.

Ihned po bojích se přihlásilo 44 mladých mokrolazeckých dobrovolníků do 1. československé tankové brigády. Do bojů však již vzhledem k brzkému konci války nezasáhli.

Střepiny bomb zabíjely civilní obyvatele Hrabyně

Dvacátý duben byl v Hrabyni ve znamení požárů. Kronikář si poznamenal: Toho dne odpoledne byla zraněna střepinou od letecké bomby manželka A. Hrubého. Její muž běžel pro lékaře na polní obvaziště právě, když přiváželi dva raněné německé vojáky. Najednou však těsně vedle vozu dopadl granát. Vojáci byli roztrháni a těžce raněn byl i lékař.

Večer v sedm hodin byl zabit v Hrabyni střepinou granátu u Vaškova hostince čeledín Francek Palyza. Stal se první obětí z řad hrabyňských občanů. Toho večera Němci v Hrabyni začali rabovat. Brali lidem koně, krávy, drůbež, potraviny, šaty i šperky. Kdo se jim postavil na odpor, tomu hrozili zastřelením.

Obec Mokré Lazce byla až na domky při Hájové cestě směrem na Hrabyni osvobozena 20. dubna 1945. Dobytí vesnice nebylo provedeno jen čelním útokem, neboť osvoboditelům stály v cestě přirozené překážky - řeka bez mostu, řada pevnůstek a jedinečný výhled Němců na předpolí a to jak od tratě, z pevnůstek, tak i z okraje lesa.

Střílelo se vesele a bojovalo i o okraj lesa

Situaci v den osvobození popsal kronikář takto: Rudá armáda byla v obci, lidé ve sklepích, Němci na jižním okraji lesa a na Hrabyňském kopci. Střílelo se vesele a bojovalo i o okraj lesa. Němci se bránili houževnatě, ruské jednotky po opakovaném útoku za pomoci samolotů i kaťuší zmocnily se okraje lesa nad vesnicí a německá vojska hnaly dále.

Nedobyt zůstal jen Hrabyňský kopec, o který se sváděl tuhý boj. Na pomoc zdejší obci přišly i jednotky Rudé armády od sousední obce Lhoty, která byla osvobozena již o dva dny dříve. Teprve až když byli Němci zahnáni dále do lesa a palba ustávala, mohli občané vyjít ze sklepů a vidět, co za týden a jakou hrůzu válka v obci zanechala.

Dobytek byl částečně uhořelý, částečně postřílený

Škody způsobené válkou: celkem vyhořelo a rozstříleno bylo 42 obytných domů, 45 stodol, 40 chlévů a 45 kůlen. Na 50 procent bylo poškozeno krom uvedeného 97 domů a lehce 54 domů. Rovněž zahrady byly silně poškozeny.

Dobytek byl částečně uhořelý, částečně postřílený. Obchody zely prázdnotou. Nebylo potravin, v obci se šířil hlad. Elektrické vedení Němci úplně zničili a to jak dálkové, tak i ve vesnici, kde sloupy navrtali a vyřadili z provozu trhavinami. Rovněž koleje železniční tratě byly zdemolovány. Mosty na cestách skončily vyhozeny ve vzduchu. Hotová hrůza.

Oběti na životech osvoboditelů a místních: osvobození zdejší obce si vyžádalo 58 životů ruských vojínů. Nejvyšší hodnost měl kapitán, který padl u zdejší školy, již Němci připravovali k vyhození. Počet 58 není však přesný, padlo jich zaručeně více, neboť ranění byli odesíláni do Kravař do nemocnice a z nich jistě ještě minimálně několik zemřelo. Zdejší stolař vypráví, že dělal pro vojáky rakve, u nás byli ale až na kapitána pohřbeni všichni bez rakví. Z místních občanů padlo 8 lidí, sečetla kronika Mokrých Lazců.

Němci v Ostravě ničí, co mohou. I lokomotivy

Zatím v Ostravě Němci demontovali stroje a odváželi části surovin v rámci tzv. plánu ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung - vyklizení, uvolnění, ochromení, zničení).

Do výrobních provozů umisťovali nálože. Exploze destruovaly například část zařízení chemických závodů Julius Rutgers v Zábřehu, elektrárny v Třebovicích, Vítkovického hutního a horního těžířstva. Na hlavním nádraží v Přívoze byla zničena většina budov a všechny lokomotivy.

Mezi okupanty se našli i takoví, kteří se odmítli podílet na nesmyslné destrukci. Například důstojník protivzdušné obrany, ostravský Němec Rudolf Pfitzner, umožnil odbojové skupině odstranit nálože z hlavní pošty.

Ostravský oberlandrat, čili protektorátní vrchní zemský rada, sudetský Němec Gustav Jonak, vydá za osm dní, tedy 28. dubna 1945, nakonec zákaz provádět další ničení objektů. Nepomůže mu to však, po válce ho lidový soud pošle na dvanáct let do vězení.

Nacisté ničí v Ostravě mosty. Kromě Říšského a mostu za Žofínskou hutí

Oddíly SS se však k podobným ústupkům podařit nepřesvědčí. Poškozena byla budova rozhlasu, ředitelství Společnosti moravských místních drah. Kromě Říšského mostu, později přejmenovaného na most Miloše Sýkory, a železničního mostu za Žofínskou hutí, byly odstřeleny všechny přejezdy přes Odru a Ostravici.

Ustupující německá armáda destruovala v některých úsecích železničních trati kolejový svršek, odvezla většinu nákladních a osobních aut a veškeré zásoby benzinu. Společnosti moravských místních drah zůstal z 22 autobusů jen jeden provozuschopný.

A zatím Stěbořice na Opavsku dne 20. dubna opustila podle místního kronikáře organizace Todt, která se odstěhovala do Uhlířova. „Večer pak bylo viděti, jak Opava octla se v plamenech. Z organizace Todt zůstali v obci tři Ukrajinci, kteří byli u koní, skrývali se v čísle 24. Zdejší obyvatelstvo již většinou bydlelo ve sklepích, neb do obce dopadaly první granáty. Zabity byly dvě ženy, Marie Fialová starší v čísle 52 a Trojančíková v čísle 85,“ zapsal si zdejší kronikář.

Velké boje o Opavu trvaly řadu dní a opavské obranné pásmo německých jednotek bylo prolomeno až ve dnech 20. až 23. dubna. Opava byla po lítých osvobozeneckých bojích doslova v troskách.

Papá Wiedermanna překvapil zpěv německých písní z českého bunkru

Podívejme se však opět na to, jak boje v tomto dni viděla druhá strana ve vzpomínkové knize německého rodáka Josefa Ossadnika, který musel po válce do odsunu a pozoroval v patnácti letech urputnou obranu Ostravska německými vojáky na Hlučínsku. Jeho knihu přeložil Zdeněk Kravar.

Pozdě odpoledne se vydal kapitán Hellmut Wiedermann s jedním zásobovacím nákladním autem ke 40. pluku. Samotná cesta Opavou, kde průjezd ztěžovaly spadané telegrafní sloupy, dráty, trosky zdí a trychtýře po bombardování, byla zdlouhavá a obtížná. Každý německý frontový voják měl v čase bojového nasazení každý třetí den nárok na alespoň jedno teplé jídlo. A Wiedermann se snažil tuto povinnost plnit.

Opava. Foto: Slezské zemské muzeum

Když jeho osobní vůz a nákladní auto s proviantem dosáhly kopečku na Kylešovice na východním okraji města, zamezil mu v další cestě poručík velící baterii dělostřelectva. Přímo naproti už totiž stáli Rusové.

Wiedermann se dozvěděl, že velitelství 40. pluku se nachází ve starém českým bunkru a je už ze tří stran obklíčeno. Malá zásobovací skupina se vydala zpět do Opavy a teprve pod zástěrkou noci vedl Wiedermann skupinu lidí s horkým jídlem a municí podél řeky Opavy až na velitelství.

Ještě než se mohl ohlásit hlídce před vstupem do bunkru, nestačil věřit svým uším. Zevnitř bunkru slyšel veselé zpívání německých vlasteneckých písní“ popisuje Josef Ossadnik vzpomínky Hellmuta Wiedermanna, kterému němečtí vojáci pro jeho už v Rusku vyhlášenou péči říkali „papá“ Wiedermann.

Němečtí vojáci nakonec zpívali všichni, než únavou usnuli

Josef Ossadnik vyzpovídal po letech i dalšího bývalého německého vojáka, který tehdy německé vlastenecké písně v bunkru na Opavsku zřejmě zpíval.

„Byli jsme tenkrát v dost mizerné situaci. Lidé chtěli plni zoufalství uprchnout tím jediným ještě otevřeným místem ve frontové linii. Jednotky protivníka se však nacházely ve vzdálenosti dostřelu pistole a mohly nás po opuštění stanoviště po jednom postřílet. Byl jsem ze všech v bunkru tehdy asi v nejlepší kondici a pokusil jsem se rozptýlit muže zpěvem. Postupně se přidával další a další hlasy, až nakonec se mnou zpívali všichni. A poté usínali únavou. Podařilo se nám pak všem, a to včetně zraněných, dostat z obklíčení a dorazit na naše další stanoviště v Kylešovicích. Ještě v noci na 21. dubna byl 40. pluk osvobozen z obklíčení majorem Liebischem a bez oddechu ihned nasazen na frontovém úseku k obci Branice,“ vzpomínal adjulant.

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.